Patrick Ungermann
28. 3. 2018
Vybudovat si, spravovat a udržovat Český stát: Na přímou otázku: Proč potřebujeme mít v euroregionu Česko Český stát, mám přesnou, i když lakonickou odpověď: Protože jsme tak zvyklí. Copak jsme už dávno neuzráli k české státnosti? Takzvaná Čechova družina, ve výsledku podle odhadu historiků snad na 30 000 Slovanů, jí otevřela prostor. Pak přišla doba Sámova kmenového svazu.
To nás částečně týrali Avaři. Dnes jsou potomci Avarů malý lid v horách Kavkazu. Tehdy nosili na sto tisíc mečů války a zimy vyspávali v našich srubech. Také zapřahali slovanské ženy do vozů, bili je a páchali na nich i jiné násilí. Chce se říct, že se nechali ovládat démonem, ale my jsme se bránili a svazovali se se záchranou v Sámově knížecím spolku. Tady je možné stopovat první přípravu na Český stát.
Druhá příprava se odehrála na Moravě. Zamysleme se nad tím, jestli byl růst Moravy duchovně zralý už od začátku. Kníže Mojmír přece napadl Pribinovo Nitransko. Prožitek Krista si spletl s náboženstvím a náboženství s politikou. Rostislav, který představoval vrcholového politika té doby, nechal z Byzantské říše (ze světové velmoci) přivést dva věrozvěsty. Bratři Konstantin a Metoděj nechali na Moravě vyrůst duchovní sídlo i jeho písmo. Pokora, odvaha a chvála Páně zazněly ve slovanské liturgii. Rostislav ale zůstal politikem, podléhal módě a vůbec se příkladně nepostavil za své hosty ve sporu s franckými latinskými mnichy, kteří často rovněž představovali mocenskou politiku.
Jenže tradice Prokopovy slovanské i Kosmovy latinské cesty, tradice železa i peněz, tradice vzestupu moci i jejího pádu, tradice moudrých i odpudivých hlav státu, to byla napotřetí a už načisto česká státnost se čtyřmi sty lety vlády Přemyslovců. Politicky vykonala tato státnost pohyb od vlády nejstarších knížat po štafetu moci v úzkém dynastickém kruhu (k prvorozenému synovi).
Otec, který byl cizinec, ale navázal na přemyslovskou krev synem, který byl otcem naší vlasti, tak známe dobu lucemburských králů. I bezradný král Václav patří mezi ně. Václavova bratra Zikmunda náš étos nikdy nepřijal. Od Jiřího z Poděbrad, přes oba Jagellonce až po Rudolfa II., to byly časy potvrzení naší státnosti v novější době.
Pobělohorští Habsburci, původně vyhnaní ze Švýcarska a přes Rakousko došlí až k nám, naši státnost v několika úderech popírali: Jednak rekatolizací, pak (za Marie Terezie) administrativním úkonem zrušení České dvorské kanceláře, a i tou germanizací. Germanizace, zvýhodňování jedněch na úkor druhých prostřednictvím jazyka, shazovala strašlivé plody ještě ve 30. a 40. letech 20. století. Přitom právě jazyk má vysvětlovat, čili přivádět světlo. Máme se jazykem domlouvat, ne na sebe útočit! Nazíráno prizmatem budování státu, dala právě centralistická opatření habsburských vlád z Vídně opodstatnění Kramářovu státnímu právu a Masarykovu právu na revoluci.
Od dětství věřím, že státnost se dávno stala naší běžnou potřebou, a proto má cenu pro ni pracovat. Věřím, že dnes si ji zasloužíme už bez krve a mučedníků tak, jako se bez krve a mučedníků napijeme vody a najíme chleba. Víme, že mnozí pradědové pro Československý stát vykonali obrovskou nadosobní práci zejména v letech první světové války. Dědové v té práci většinou pokračovali, když šli proti okupantům bojovat do Polska, do Francie, k Jihoslovanům, do Velké Británie a s Prvním československým armádním sborem na Duklu. Mnozí otcové, kteří netušili, kdy jim skončí služba v Pomocných technických praporech, vstoupili do třetího odboje. Udělali to tiše, tajně, bez potlesku. A zase byla v sázce jejich existence. Cítím, že je teď řada na nás, abychom se činili ve prospěch vlasti.
Mezinárodní vztahy a naše zahraniční politika: Z hlediska mírového soužití řekněme, že národní a státní svrchovanost patří k bezpečnostní politice. Vždyť jsme to my (národ), kdo má na vymezeném území (stát) na bezpečnostních zárukách pracovat. Rozumný jednotlivec ví, že má-li se mezi lidmi cítit bezpečně, nesmí jedněm nadržovat a do druhých se bezdůvodně obouvat. To by měl vědět i každý vyzrálý národ, který se prostřednictvím svého státního života nějak chová k sousedním zemím. Mít čestné a přátelské vztahy se sousedy, s místními mocnostmi a s velmocemi v celém světě, to je úkol naší budoucí státnosti. To celé za předpokladu, že tyto země opětují čest ctí a přátelství přátelstvím. Zkusme přijmout, že nejlepší je stavět své národní zájmy na předsevzetí: Neubližujme druhým, ani sobě. Nešiřme útok, nebuďme nástupištěm k útoku. Slaďme vládu svých věcí s logikou lásky a pokoje v širším, vesmírném světě. Mysleme nezištně a oddělíme zrno od plev. Tady bude pověstnou rolníkovou lopatou a sítem neumlčené svědomí a historická paměť, která svědomí zalévá nezměrnou silou. Naplnění snah žít v pokoji vidím v praktické politice v činu plánovitě usilovat o vojenskou i politickou neutralitu na geopolitické mapě Evropy. Uvažte, kdyby země Vyšegradské čtyřky a ještě země balkánských států plus pobaltské republiky chtěly a mohly získat status neutrálních držav. To by se středem Evropy od severu k jihu táhlo pásmo nenárokovatelných zemí. Ne Československo jako most mezi východem a západem – mosty se rády obsazují. Ale pás ve zlaté nebo bílé barvě, který udrží protivníky v izolaci. Jistě, oni se zřejmě poperou jinde na světě, ale my už nebudeme muset sklízet plody trapnosti. Žít a být pilířem neútočení, je ohromný skutek. Závisí na odvaze, diplomatické obratnosti i na velmi akceschopném neutrálním vojsku. Silné, úderné neutrální vojsko je korpus se strategickou výhodou: Nevyváží válku, nevyváží nepřátelství. Plně se věnuje nácviku obrany a ochrany vlasti. Je doma a je na očích. Má čas a prostor k zásahům v každodenním životě, při pohromách třeba. To už nebude skupina žoldnéřů, početně a platově vždycky omezená. To bude armáda, které si můžeme vážit!
Jistě nám neuniklo, že v současnosti se na našich vztazích k Ruské federaci, k Srbsku a k Republice srbské, ale i k Číně, Vietnamu, k Venezuele, ke Korejské lidově demokratické republice, ke Kubě a k Íránu podepisuje prozápadní orientace. Mezi lety 1945 a 1989 omezovala naše vztahy k západním zemím orientace provýchodní. Za časů Protektorátu Čechy a Morava u nás trpěla zahraniční politika, dá-li se vůbec o zahraniční politice hovořit, oprášenou německou koncepcí Mittleeuropa. Myslím, že za první republiky a kratince po listopadu 1989 vypadala naše zahraniční politika nejpestřeji. Prvorepublikové vztahy s Ruskem nabourával pracně dotvářený postoj k bolševickému Sovětskému svazu. A vztahy k Francii, k Velké Británii i ke Spojeným státům americkým poznamenávala naše vděčnost Dohodovým mocnostem za vítězství nad Ústředními mocnostmi.
Vždycky je možné tvrdit, že naše vztahy k ostatním pozemšťanům a k jejich strukturám byly, jsou a budou něčím poznamenané. Poznamenané bývají hlavně řetězcem akcí a reakcí. Abychom se od prvoplánového řetězce, trochu oprostili, je zapotřebí na sebe vzít náročnou myšlenkovou a citovou operaci a snažit se odčinit i odpustit. Dospělí, čili zralí lidé by ovšem měli vědět, že svět není černobílý, a ani světové dění nebývá černobílé. Nelze popravdě tvrdit, že jedna země je stoprocentně dobrá, zatímco druhá je naprostý zloun. To se prostě nepodobá skutečnostem.
Často se hledá jistý národní zájem a jistý výraz mezinárodních vztahů tam, kde je konkrétní chování situačně výhodné. Dnes je výhodné být s těmihle… Zítra to může být opačně… Jestli budeme upřednostňovat politiku situačních výhod, nikdy se nám nepodaří stanovit si národní zájmy na padesát, sto, pět set let dopředu. Bez dlouhodobých národních zájmů není dlouhodobý národní život. Pokud budeme dělat takovou zahraniční politiku, která by vždycky někomu pochlebovala a něco za to chtěla, všichni v nás uvidí úskočné zbabělce a ve skutečnosti neobdržíme ani jednoho přítele.
Připravit se na skutečný hospodářský růst: Prvorepubikový předseda vlády a předseda Národní demokracie Karel Kramář hodlal nade vše stavět blaho národa. Ukazoval, že národ má své státní právo, a že národní život i jeho stát kvete tam, kde prohrálo elitářství liberalistické i socialistické, poněvadž zvítězila demokracie – spoluvláda všech složek národa. Na adresu liberalismu Kramář upozorňuje na rozevírající se nůžky mezi nadměrným bohatstvím a nadměrnou chudobou. Sděluje poznatek, že liberalismus ani nevede k maximu výroby. Stran socialismu upozorňuje, že elitářství spojené s vládou dělnictva lidi i jejich zemi zprůměruje, a tím právě přestane být rozvíjející. Hnací hospodářskou silou má podle Kramáře být svobodné podnikání. Nikoli dohodnutá pravidla pěti, šesti nadnárodních gigantů. To přirozeně žádné svobodné podnikání není. Podnikání by nás mělo bavit ve škále od jedné dílničky, od jednoho hokynářství, až po výrobní a obchodní sítě. Mít silnou střední vrstvu, to je to, oč tu běží. Nemít jen platovou střední třídu v podobě přeplácených úsekových vedoucích. Ale mít podnikatelskou střední třídu, početný soubor podnikavých hlav i rukou. A jen s takovým zázemím se může podařit další Kramářův požadavek: Vyvážet své zboží na světové trhy. Nebýt přitažlivě lacinou montovnou pro cizí podniky, ale mít své vlastní podniky a moci jejich výrobu za dobré ceny vyvézt.
Uvádí se, že dnes máme statisíce hektarů zemědělské půdy ležet ladem. Ale jablka dovážíme z Itálie, rajčata ze Španělska nebo z Nizozemí (kde také musí růst ve sklenících) a brambory k nám cestují občas až z Egypta. V jistém slova smyslu je to nelogické a dost to škodí. Což takhle pěstovat pro domácí spotřebu, pracovat na větším výměru půdy, mít na to víc pracovníků a méně nezaměstnaných? Jenže, budou naše zboží odebírat zrovna ty zahraniční obchodní řetězce? Myslím, že takové řetězce mají snahu odebírat hlavně to, co samy zaplatí nejméně (nejlevnější nemusí být nejzdravější), a pak zboží od nasmlouvaných dodavatelů ze svých domovských zemí. Projděte se Billou nebo Lidlem a uděláte si dost výmluvný obrázek o tom, co se jí a pije v Německu. Obchody, které u nás neprodávají hlavně u nás vyrobené zboží, se moc nepodílejí na našem dlouhodobém hospodářském růstu. Takové řetězce dost pracují pro své domovské země a málo pro nás. Naopak, požadavkem na láci zboží (litr mléka za 1Kč, nedávno to bylo jen 60 haléřů!) tyto obchody brzdí naše dodavatelsko-odběratelské vztahy. Dovozu ze západu je už dnes tolik, že se u nás omezila průmyslová výroba, nebo vymizela celá průmyslová odvětví.
A teď vzpomínka na Ladislava Karla Feirabenda. To byl právník, který se za první republiky stal také ministrem zemědělství (z pověření odstupujícího prezidenta Edvarda Beneše), jenže hlavně byl burzovním radou a nakonec prezidentem Pražské plodinové burzy, a jako výborný agrárník věděl, že státní kontrola všeho, co se dováží, a státem omezený dovoz pomůže, aby kvetla výroba u nás (samozásobitelů). Kooperativa, co nebyla tehdy jen pojišťovnou, hlídala, aby nedošlo k vykořisťování zemědělců tak, že je někdo bude tlačit k nizoučké prodejní ceně. Od Feirabenda nedostávali příkazy nízké prodejní ceny zemědělci, ale příkazy vyšší kupní ceny dostali překupníci a obchodníci s plodinami.
Země, která je skutečně zemí, leží ve svých hranicích a může sáhnout po ochranných opatřeních. Po omezení (v případě potřeby navýšení) pracovní síly ze zahraničí, po clech a proclívání, aby se prostor pro domácí výrobu rychle zvětšil a aby u nás nehrozila vyšší nezaměstnanost. Je možné vyslovit námitku, že omezením dovozu zchudne výběr na jídelníčku. Nemyslím. Trhy s místními specialitami i nápadité kuchařky z minulých staletí ukazují, na kolik možných způsobů je možné upravit a prodat výrobky z místních plodin. A nikdo nechce omezovat dovoz nedostatkového zboží. Ano, kokosové ořechy, manga, batáty a pomela mohou být dražší než jablka, brambory a hrušky. Nakonec jde o tropické nebo subtropické plody s většími náklady na pohonné hmoty při přepravě. Tož, ať to stojí peníze.
Cestou k velkým městům, k Brnu, k Plzni, ku Praze zarazí člověka se zemědělským i ekologickým citem ohromné skladovací haly popsané logy cizích společností. A znovu: Proč bychom si měli myslet, že zahraniční sklady neupřednostní zahraniční zboží? A zvažte další věc: Ty sklady nevyrostly v poušti, ale na dříve úrodných polnostech. Stále není zakázané budovat je na zemědělské půdě. Za posledních patnáct let jsme tímto způsobem přišli o pětinu orné plochy. Během deseti let se zabetonuje rozloha jednoho okresu. Podle údajů Českého statistického úřadu v průměru ubývá dvacet pět hektarů zemědělské půdy denně! Ano, je to nudná statistika s cennými údaji. V součtu kilometry a kilometry čtvereční ploch skladovacích hal posílají dešťovou vodu jedině do kanalizace a z ní do řek a řekou do moří. To ruší vnitrozemský koloběh vody, odvodňuje to naši krajinu. Takhle odvodňuje naši krajinu už sama skutečnost, že je to krajina hustě zastavěná. Nemyslíte, že další obrovské plýtvání krajinou a rušení koloběhu vody představují sta a sta kilometrů dálnic. Do práce jezdím po hlavní silnici, ale padesát metrů od ní roste uprostřed pole dálnice.
Každý čas má své projekty, ale měly by být rozumné i citlivé a čistotné. Představme si, že konkurzní řízení, které do nich obsadí hlavně tuzemské podniky, už tím u nás pomůže zaměstnanosti proti nezaměstnanosti. A kdo má víc peněz, může víc utrácet. Tomu odborně říkáme oživení ekonomiky, viďte. Novodobý vznik a rozvoj Českého státu bych rád viděl i v obrodě železniční dopravy. Takzvaná modrá armáda může být neuvěřitelně hybnou silou. Ale ne tak, abychom vymýšleli další slevy pro cestující, na kterých České dráhy ještě neprodělají. Ať jezdí po druhé koleji vedle té první zboží ve vagónech. Kamiony nás nebudou v takové míře dusit tolika spalinami, nezničí tak rychle tolik silnic a dálnic, nenaruší tak moc statiku domů v průjezdových oblastech. A slovní úloha: kolik pohonných hmot ušetříme při třiceti vagónech místo patnácti kamionů, se stane normálním početním příkladem. Nemusím zdůrazňovat, že když naprší nebo nasněží mezi pražce, žádnou vodu nám kanalizace neodvede.
Od dětství mám rád slogan, jehož jste se dřív mohli dosyta nabažit: Buduj vlast, posílíš mír! Nemyslím si, že socialistický nebo liberalistický internacionalismus má za cíl budovat jednotlivé vlasti, a snad i proto nevede k posilování míru. Proto vnímavým čtenářům předkládám hledisko vlastenecké.
