Yekta Uzunoglu
10. 3. 2018
Psal se rok 1968, kdy se francouzský státní podnik Renault a turecká společnost OYAK patřící výlučně vojákům dohodli a založili společnost Renault Turecko a následně zahájili společnou výrobu osobních automobilů v historickém městě Bursa. Dnes je to už je 1/2 století od založení této francouzsko – tureckého technicko – obchodního bratrství. 1/2 století Francouzi po generace učili, vyškolili na svých universitách, ve svých výzkumných a výrobních institutech ale i na místě v Turecku tisíce a tisíce Turků ve všech oblastech automobilového průmyslu, to jest od projektů, výroby, ekonomiky až k marketingu, tj. v oblastech, které byly tureckým vojákům cizí a vzdálené jako řeka Amazonka.
Dnes turecký Renault ze 49% patřící tureckým vojákům vyrábí 360 tisíc automobilů, 750 tisíc motorů a miliony a miliony komponentů pro Renaulty vyráběné v různých závodech v Evropě.
Mezi prvními a největšími a nevýznamnějšími odběrateli – zákazníky těchto společných výrobku pochopitelné byla a je dodneška velebená turecká armáda…

V roce 1975 turecká armáda zasáhla do suverénního Kypru a vyhnala tisíce a tisíce Kypřanů řeckého původu a přivlastnila si veškerý jejich majetek, a co na to Francie? Počítala zvýšení produktu a prodeje svých strojů spojené se zásahem na Kypru!
Pak přišel další převrat a to 12.9.1980, kdy se začalo s masakry, s uvězněním tisíců a tisíců politiků a s jejich zabitím v zařízených, která sice nesli nápis věznice, ale ve skutečnosti nebyly ničím jiným, než turecké mučírny. A co Francie jako demokratická země? Spočítala nárůst prodeje svých Renaultů spojený s hyperaktivitou armády a s tím spojené prachy!
A co Erdoganův režim? Nic, on jen pokračuje v tradici svých předků a jen s tím rozdílem, že to rukojemství již neprovádí “kultivovaně”, jak byli evropští činitelé zvyklí a jak si přejí, ale po Turkovi, to je jediný “detail”, co evropským činitelům vadí.
Renault jako rukojmí?

Erdogan poznal pravou tvář evropských politiků a ví, že jsou jen vyslané loutky kapitálu a toto rukojemnictví funguje dokonale. Když ani toto nestačí, tak se čapne někde nějaký francouzský novinář a nepustí se, pokud francouzský prezident necouvne.
Proto jsme mohli být svědky, že jeden den Hollande přijal v Elysse Palace náčelnici kurdských milic paní Nesrin Abdullah a následně dostal vynadáno od Kapitálu a hned vydal nějaké vyjádření k uklidnění Erdogana.
A u Macrona to není to jinak. Když nestačí Renault, tak si prostě Erdoganův režim vezme ještě nějakého francouzského novináře jako rukojmí, aby Macronovi zavřeli klapačku a dostali na kolena, jako tomu bylo v případě francouzského novináře Loupa Bureau a ostatních.
A nedej bože, aby nějaký Francouz začal mluvit o porušování lidských práv Tureckem, hned se Francie dostává pod palbou sprostých, urážlivých nadávek jako: “Ty jsi to poslední hovado, které nás může poučovat o lidských právech parchante, koukej na svoji minulost a současnost, koukej na to, co jsi prováděl a provádíš v Africe ….”!
Toto je jen shrnutý popis rukojemství prováděného Tureckem vůči Francii, která se nachází v současnosti v tragickém stavu rozkladu lidské etiky, a přitom to byla Francie, země, která kdysi postavila sochu svobody v New Yorku a dala naději lidem na svobodu a demokracii ….