Svoboda slova a síla peněz

Avatar
Původní autoři

Mojmír Grygar
13. 3. 2018
Od první veřejné volby prezidenta státu, kdy se střetl Miloš Zeman s Karlem Schwarzenbergem (nebudu se zabývat srovnáváním majetku ani vzdělání venkovského „zemana“ s „knížetem“ staleté dynastie), uhnízdil se u nás jeden neblahý jev – nesmiřitelný rozpor drásající veřejné mínění a poškozující i osobní vztahy blízkých lidí. Za této situace můžeš být jen pro nebo proti, žádná třetí možnost neexistuje. 


Mnozí účastníci sporu nejsou přístupni žádnému racionálnímu argumentu, jejich rozlišovací škála se dělí na kultcejch, na podkuřování a nadávky. (Kdo nemá přístup k internetu, nemohl si užít zvláštní ukázku pochlebování, kdy byl Karel Schwarzenberg nedávno formou happeningu korunován za českého krále; stalo se tak na půdě Knihovny Václava Havla štědře podporované Zdeňkem Bakalou.) Ani druhá volba prezidenta tento nebezpečný stav, který můžeme nazvat dreyfusiádou po česku, nezměnila. Spíš naopak – naděje na demokratickou diskusi, z které může vyrůst přijatelný kompromis, se vzdaluje do nedohledna. Chtít po prezidentu Zemanovi, který je sám předmětem nevybíraných útoků, aby sjednocoval rozvášněné odpůrce, znamená žádat po něm, aby prokázal zavilým nepřátelům (Miloš mi prdel! Miloše do koše!) andělskou shovívavost a velkorysost. To by snad bylo možné za předpokladu, že by se jeho odpůrci začali k němu chovat slušně, přestali ho zahrnovat nadávkami (psanými, mluvenými, kreslenými, filmovanými, modelovanými, inscenovanými), a byli přístupni rozumnému dialogu. Bohužel opak je pravdou. 
Na nedávné manifestaci na Václavském náměstí jsme viděli podivný emblém: červené trenýrky pověšené na šibenici: tomu se říká – chytrému napověz. (Ale pointou tohoto vzkazu se raději nebudeme zabývat.) Povolební situace nepřinesla uklidnění – média, včetně televize placené   vxšxexmxi   jejími uživateli (tedy také dvěma miliony osmi sty Zemanových přívrženců), pokračují v nenávistné štvanici. Noviny placené oligarchou Zdeňkem Bakalou, kterého Miloš Zeman dlouhodobě označuje za parazitního přivlastňovatele národního majetku, mají své důvody, aby válečnou sekyru proti prezidentovi nezakopaly. Zpronevěřily by se svému pánu i principu tržního hospodářství – zaměstnanci slouží zaměstnavateli, ale ne vždy přitom jde jen o peníze. Miliardářovy noviny a média přispívají do jeho pokladny zřejmě zanedbatelnou částkou, ale přinášejí mu jednu cennou službu: napadají nejen prezidenta a další politiky a novináře (a není jich málo!), kteří Bakalu považují za gaunera a nepřestávají přinášet argumenty svědčící proti němu. Kdo slyšel bohatě dokumentovaný výklad Jaromíra Soukupa v televizi Barrandov věnovaný způsobu, jak Bakala získal od státu OKD a jak se podniku zbavil, když už přestal být „zlatým dolem“, nemohl být neotřesen. Jak je možné, že při tomto mamutím tunelování ministrovali lidé pověření hájením státního a veřejného zájmu? Kdo připustil, že se tolik kozlů mohlo stát zahradníky? A proč se zřejmé podvody kryly firemním tajemstvím? Proč do tohoto procesu zasahovali lidé, kteří k tomu neměli žádné oprávnění?

Když jsem viděl, jak několik hostů Zemanovy inaugurační slavnosti začalo na protest opouštět Vladislavský sál (Němcová, Kalousek, Schwarzenberg, Pospíšil, Feri a další), důvody jejich gesta byly ihned zřejmé. Vždyť Bakala již v roce 2010 přispěl třem politickým stranám – ODS, TOP 09, VV – na jejich předvolební kampaň částkou bezmála 30 milionů. Karlu Schwarzenbergu ještě nadto na jeho neúspěšnou prezidentskou kampaň připlatil 2,5 milionu korun. Nedivte se proto, prosím, že dámy a pánové z jmenovaných stran nemohli snést, aby prezident ve svém projevu jejich mecenáše a dobrodince nazval pravým jménem. Že se manifestačně přihlásili k Bakalovi a k České televizi se dá pochopit, ale jejich tvrzení, že odešli na protest proti útokům na svobodou slova, je směšné a trapné. Domnívají-li se, že svoboda projevu v Bakalových médiích a v české veřejné televizi je ohrožena, nemusí se bát. Nikomu se zatím nepodařilo zpochybnit ochrannou ruku mocných, kteří bdí, aby dobře placení novináři a hlasatelé hájili jejich zájmy. Svědčí o tom také událost, která vzbudila u mnoha lidí, a nejen u ateistů, údiv a pobouření: 5. května 2013 církev uspořádala ve Svatovítské katedrále Te Deum na počest úspěšného a prospěšného působení České televize. Protože to bylo krátce po prosazení “restitučního” zákona, bylo každému jasné, kdo koho a proč chválí. Slavnostní mší se jen veřejně potvrdilo, co diváci mohli v uplynulých letech dobře pozorovat: televize vynaložila mnoho úsilí, aby pomohla prosadit církevní “restituce”, které vedle masivního výprodeje českého průmyslu a přírodních zdrojů patří k nejúspěšnějším akcím polistopadové obnovy kapitalismu u nás. S tak hrubým porušením nestrannosti veřejné instituce placené  vxšxexmxi  posluchači televize, nejen katolickou menšinou, se hned jen tak nesetkáš. Skutečně je na místě se ptát: kdo tu porušuje právo svobody slova? Cui prodest? Kdo má z toho prospěch?

– – –