Už zase vstávají „noví bojovníci“ aneb Zoufalé výzvy k Blanickým rytířům o záchranu čeho vlastně?

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
14. 3. 2018
Již dávno jsou mi k smíchu každoroční ceremonie, při nichž si umělci, popumělci či rádoby umělci rozdávají všemožné ceny a jiná ocenění. Je pro můj způsob myšlení přirozené, že se o všechny ty Slavíky, Anděly, či Lvy vůbec nezajímám. Proto na politický spektákl při nedávném rozdávání Českých lvů reaguji poněkud opožděně. Nemám nic proti tomu, když kdokoliv veřejně prezentuje svůj názor. Vadí mi ale, a to velice silně, když kdokoliv zneužije nějakou veřejnou akci k aktivitě, která s ní očividně nesouvisí. Takže si myslím, že filmoví tvůrci při rozdávání svých „lvů“ se mají radovat z toho, že každoročně si mohou přidělit dvacet cen, což je určitě daleko víc, než se u nás natočí celovečerních filmů uměleckého žánru.


Údajná obrana ČT

Jestliže si letos ke svému krmáši přidali politickou vložku, tak v mých očích vyčůraně zneužili možnosti, kterou jim poskytuje veřejnoprávní médium jménem ČT. Pokud by zmíněná instituce byla opravdu veřejnoprávní, pak by si v ní musely různé profesní spolky, jakými jsou i zmínění filmoví umělci, pořad o svém „mejdanu“ pořádně zaplatit. Silně totiž pochybuji, že zmíněný spektákl zajímá většinu české veřejnosti, nebo že by všichni ti „lvi“ někomu jinému byli ku prospěchu.

Jak jsem řekl, nemám nic proti tomu, že někdo veřejně prezentuje svůj názor. Jenže každý, kdo řekne A, musí sdělit veřejnosti i B. Proto tvrdím, že všichni, kdo na jmenované seanci podepsali „Svěrákovu“ petici, musí se stejnou publikační razancí veřejnosti sdělit také její druhou stránku. Jsou povinováni veřejnosti sdělit, kolik za dobu, řekněme alespoň působení současného ředitele ČT, inkasovali z této instituce peněz jako fyzické osoby a kolik jako tvůrci nějakého, „projektu“, jak se dneska vzletně označují vysavače na veřejné peníze. Teprve pak jsem ochoten a jistě i mnoho dalších plátců koncesionářských poplatků zvážit, že ti věční petenti to tentokrát skutečně, a „zcela opravdu skutečně“, jak kdysi zpíval Werich, myslí s tou obranou ČT občansky nezištně. Totéž by samozřejmě mělo být požadováno od každého, kdo se ve veřejném prostoru bude nastavovat hruď za věc ČT.

To píši jako člověk, který od přelomu tisíciletí, čti „spacákové rebelie“, sleduje na ČT pouze sem tam pořady o přírodě. Výjimečně, když si jsem jist, že v nich nebudou politické invektivy, se odhodlám sednout před obrazovku i k nějakému zeměpisnému pořadu. Ovšem výlučně pouze ze zahraniční tvorby, nejlépe francouzské. Ve srovnání s poplatkem za přístup k internetu tvrdím, že na veřejnoprávní médium tím pádem přispívám nejméně stokrát víc, než na net. A to už vůbec nehovořím o tom, že od listopadu 1989 jsem už nikdy neposlouchal žádnou rozhlasovou stanici, nadtož Český rozhlas, na jehož provoz je mi rovněž strhávána daň. Popisuji tuto osobní situaci proto a jenom proto, že se v této pozici považuji spíše za příslušníka většiny veřejnosti, než za výjimku.

Pokud se uskuteční různé akce na podporu ČT, považuji je již předem za aktivizaci oněch bojovníků nového tisíciletí, kterým nejde o nic jiného, než o udržení si dosavadních privilegií na čerpání peněz z molochu, který má větší rozpočet, než některá ministerstva. Při tom hospodaření každého ministerstva podléhá kontrole nejvyšší státní instituce – NKÚ, ale ČT nikoliv.

Na úplný závěr této části textu jenom zdůrazňuji, že nepovažuji nejméně od zmíněné rebelie ČT za veřejnoprávní instituci, ale pouze za instituci neustále okupovanou vítězi onoho protilidového puče.

Demonstrace za obranu čeho vlastně?

Zdá se mi, že „osmičková pověra“ o dějinách naší republiky inspiruje mnohé k prapodivným politickým aktivitám. Někomu připadají jako volání po novém listopadu, jiným připomínají majdanizaci politiky. Já současné, údajné lidové demonstrace, považuji za zmanipulované chování politicky neznalých a dokonce často lidsky nezralých, čili mládeže, což už dávno bylo klasifikováno jako jeden z rysů fašismu.

Demonstrace, dokonce výstražné stávky a jiné prapodivnosti současnosti se konají pod korouhvemi ústavnosti, demokracie a dalších „velikých hodnot dneška“ jako je pravda, spravedlnost a všechny ty okázalé výmysly, prohlašované za tím významnější, čím jsou hůře kodifikovatelné.

Nejvíc mne zaujalo volání studentů po ochraně demokracie a ústavnosti. Musím se přiznat, že mne spíše rozesmálo, než zaujalo. Organizátoři stávky na 15. března 2018 si nějak neuvědomují, že naše Ústava je pohrobkem monarchismu a politického stavu konce devatenáctého a začátku dvacátého století, takže potřebuje spíše zásadní změnu pro podmínky jedenadvacátého století, než poněkud nekompetentní obranu. Samozřejmě že rovněž vůbec neví, protože ani nemohou, že Ústava ČR demokratickou není ani svým obsahem ani svým vznikem. Obsahem jde o konstituci státu liberálně demokratického, což se skutečnou moderní demokracií má jen málo společného.

Ústava ČR byla občanům nově vzniklého státu navíc nadekretována, protože o ní rozhodovala část parlamentu původního státu, která k takovému aktu nebyla volbami zmocněna. Zatím touto jedinou větou tvrdím, že Ústava ČR není demokratickým procesem vytvořena a tedy už svým vznikem není demokratickou.

Ještě problematičtější je jakési dovolávání se spravedlnosti ve vztahu k ústavním činitelům. Považuji za naprostý nesmysl požadavek, aby pro ústavní činitele, ba i pro všechny politiky a dokonce i pro úředníky, platil princip presumpce viny. Což je už víc jak vyděračský nesmyl. Dneska, kdy může kdokoliv kohokoliv nejen veřejně obvinit, ale i sprostě ostouzet, je vyloučené aby se odstupovalo od principu presumpce neviny. Naopak, prosazuji záměr, aby se velmi účinně zpřísnilo trestání veřejného ostouzení bez důkazů a ještě více veřejného obviňování neprovedeného podáním k orgánům činným v trestním řízení.

Často se říká, že generálové se připravují na minulé války. Nejméně od vzniku jaderné bomby už to pro vojáky určitě neplatí. Vědecké myšlení, ba dokonce řízení armádních procesů je nepopiratelné. O to víc, alespoň tak se mi to jeví, platí ale ten teorém o politicích, alespoň některých našich. Moc se mi proto líbí myšlenka doktora Zdeňka Zbořila, že by naši politici už konečně měli zvítězit nad Sovětským svazem. Neustálé zneužívání minulosti k všemožným tyjátrům vůči „komančům“ už totiž začíná na veřejnost působit spíše opačně. Všem těm, kdo tak okatě vyznávají svého evangelistu Havla, si dovolím připomenout, že to byl právě on, kdo se do funkce nejvyššího ústavního činitele dostal podáním ruky Čalfovi. Byl to ovšem čin sobeckých ambicí a nikoliv pragmatismus vyzrálého politika.

Na závěr této části textu už jenom poznámka o zaníceném boji za pravdu. Dějiny mne už dávno poučily, že každé prosazování pravdy skončilo násilím a mnohdy stálo víc životů, než „život bez velkých pravd“.

Závěrem

Lituji, že na závěr neřeknu nic nového, ale přesto cítím, že je nutné stále opakovat a opakovat staré osvědčené zkušenosti. Mezi ně patří názor, že mladí lidé už od dětství by měli rodinou i školou být vychováváni ke kritickému myšlení. Troufám si proto tvrdit, že místo veřejných manifestací a dokonce výstražných stávek, by se měli mladí především učit, aby nakonec příliš pozdě nezjistili, že se nechali zlákat k výzvám o záchranu země za pomoci „Blanickými rytířů“, bohužel placených z poněkud vzdálenějších míst než z Louňovic pod Blaníkem.

Všichni občané by si pak měli stále prověřovat, proč asi ten či onen člověk, či instituce vyvíjí svou aktivitu, aby až příliš pozdě neujistili, že těm, kdo na to mají, se opět povedlo zvrátit výsledky jediného aktu všeho lidu, čili parlamentních, či jiných všelidových voleb.