Václav Klaus, Jiří Weigl
6.3.2018 Literáky
Nedávné volební debakly dlouhá desetiletí známých a mocných levicových stran napříč Evropou (Nizozemsko, Francie, Německo, Česká republika) opět rozvířily diskuse na téma údajné zastaralosti tradiční demokratické levice s jejím důrazem na sociální otázky a na pevnou stranickou strukturu, když současný svět – podle dnes dominantních novolevičáků – přece už dávno patří aktivismu, tématům genderismu, idejím extrémně pojaté rovnosti a antidiskriminace, excesivním právům a ochraně menšin, případně agresivnímu environmentalismu (a klimatickému alarmismu).
Tento údajný posun se obvykle vysvětluje změnami v sociální struktuře západní společnosti, změnami v charakteru zaměstnanosti, narůstající atomizací postmoderní společnosti, bouřlivým rozvojem nových „internetových” médií, atd. Moudří (a zejména za moudré se považující) politologové a sociologové nás přesvědčují, že budoucnost patří politickému aktivismu a nejrůznějším ad hoc hnutím. Že éra politické levice, jak ji Západ dlouhá léta znal, nenávratně minula, že už jsme úplně jinde. Nevěříme tomu. Říkáme to jako lidé, kteří mají k levici daleko a kteří nemají důvod ji hájit, ale i jako lidé, kteří jsou si dobře vědomi toho, že to – s téměř stejnou argumentací – platí i pro pravici. Teď ale u nás proběhl sjezd ČSSD, a proto více mluvíme o levici.
S módním politologickým výkladem změn politické reality na rozdíl od nás nadšeně souhlasí neúspěšná vedení tradičních levicových stran. Zcela očekávaně. Tato argumentace popisuje a vysvětluje – z jejich hlediska milosrdně – jejich politický debakl jako výsledek působení nepříznivých, objektivně a mimo jejich kontrolu působících sil, takže je de facto zbavuje viny a pocitu prohry.
Málokdo si dává práci, aby pečlivě analyzoval bídu ideového zázemí politických programů dnešních chřadnoucích levicových stran, a aby vyjádřil posuny, ke kterým v nich v posledních letech došlo. Pokud bychom neopakovali pouhá módní (a líbivá) politologická klišé a zabývali se skutečným fungováním politické levice napříč Evropou, zjistili bychom, že to nepřišlo zvenku. Samy levicové strany mýty o zániku tradičních levicových témat, o změně sociální struktury, o genderové politice, feminismu, a environmentalismu jako perspektivních směrech budoucnosti vytvářely, přejímaly a aplikovaly více než horlivě.
Zjistili bychom, že na stejný lep pseudoodborníkům a vševědoucím analytikům skočily i strany na pravici politického spektra. Elity tradiční pravice a levice se v poslední době předháněly v manifestování svého progresivismu při teatrálním přebírání zelených témat, boje se změnou klimatu, s korupcí, s diskriminací, s ambicemi na stejné zastoupení mužů a žen ve všem možném i nemožném, atd. Vypukla otevřená soutěž, kdo výš zvedne prapor feminismu a kdo bude s větší vervou prosazovat popletené genderové teorie. Multikulturalismus a podpora masové migrace jsou už dávno společným postojem tradiční pravice i levice v celé západní Evropě, stejně jako je politická korektnost společnou metodou politické komunikace.
Co však evropská politická levice v dobách své nedávné dominance zcela pustila ze zřetele, byly zájmy jejích tradičních voličů – pracujících, zaměstnanců, lidí, živících se svou vlastní prací. Pro na odiv stavěný progresivismus, pro okázalé konstruování práv dalších a dalších menšin opustily tyto strany zájmy a problémy většiny. Pro potlesk intelektuálních a mediálních elit ignorovaly, že mimo jejich zorné pole stále žijí milióny obyčejných lidí, rodin s dětmi, seniorů, venkovanů, zkrátka jejich spoluobčanů, kteří očekávali a očekávají, že se tyto strany budou i nadále zabývat jejich problémy a zájmy a že je budou prosazovat.
Podobně zjistili i pravicoví voliči, že je pro jejich stranické funkcionáře před prosazováním svobody a ochrany občana před zvůlí státu přednější pokrokářská exhibice za nejrůznější práva nejbizarnějších sexuálních menšin či zavádění dalších a dalších regulací v údajném boji proti změně klimatu.
Fiasko tradičních stran na pravici a levici nezpůsobily sekulární posuny ve struktuře a charakteru jejich elektorátu. Tyto strany svůj elektorát vědomě opustily a místo hájení zájmů svých tradičních voličů se jejich představitelé začali věnovat módním politickým trendům a tématům. To vedlo k ideovému vyprázdnění, povrchnosti a nečitelnosti těchto stran. Rozlišitelnost pravice a levice zmizela, volby v této poloze ztratily pro voliče smysl. Politické spektrum se změnilo v nerozlišitelný pokrokářský kartel, prosazující politiku cizí stále větší části veřejnosti.
Kdo dokázal zvednout tradiční sociální témata, kdo se začal zajímat o potřeby běžných lidí, kdo vytáhl paty z kosmopolitních měst, ten ve volbách namyšlené politické analytiky a komentátory překvapil nečekaně úspěšným volebním výsledkem. To platí v celé Evropě nalevo i napravo. A konec konců platilo to i v našich nedávných prezidentských volbách.
Samozvaní levicoví a pravicoví elitáři by se spíše než rozdáváním nálepek populismu, sváděním debaklů jedněch a úspěchů druhých na tzv. fake news a ruské hackery nebo propagováním nové verze cenzury měli zamyslet nad tím, že témata a politiky, které s takovou namyšlenou suverenitou všem vnucují jako jedině možné, většina veřejnosti stále silněji odmítá. Pro tyto politiky by mělo platit, že to, co je v Evropě vnucováno jako jediná přípustná „liberální demokracie”, je smrtícím koktejlem názorů a postojů pokrokářských aktivistů, které se skutečnou tradiční politickou levicí a jejími ideály nemají nic společného.
Podobným sebezpytováním by měla projít i pravice. Měla by najít sílu vrátit se ke konzervativním ideálům a k obhajobě svobody. Zmetek, který je nám vnucován pod klamavým názvem „liberální demokracie”, která není ani liberální, ani demokracií, je totiž jejich společným nepřítelem.
Václav Klaus je bývalým prezidentem ČR.
Jiří Weigl je bývalým kancléřem prezidenta Václava Klause.
