Patrick Ungermann
4. 4. 2018
Bylo mi na den přesně šestnáct let, když začaly sametové události. A v pondělí jsem vyhlašoval generální stávku. Neposlechl jsem tenkrát rodiče a pletl se do všeho. Probudilo se mé osobní svědomí, jako kdysi to husitské. Nechápal jsem tolik to, že vysokoškoláci chtějí svobodně číst Kanta a herci svobodně hrát evropská dramata. Samozřejmě jsme manifest vysokoškoláků četli. Bylo třeba ho získat, žádný internet neexistoval.
Poprvé jsem mluvil veřejně, z plošiny druhého patra školní budovy. Přirozeně nic o západních filosofech nebo dramatech. Tam mé znalosti nesahaly. Říkal jsem, že nejde, aby český policista mlátil do české pokojné demonstrace. A věřil jsem, že nic takového se už nestane. Mluvil jsem o tom, abychom žili, pracovali a mysleli nezávisle, bez ohledu na někým podsunutého velkého bratra. Pracujme pro svoji národnost a státnost. Brzy jsem poznal, že jsou mé řeči ojedinělé, osamocené, a placky studentského fóra jsem se zřekl do tří měsíců.
Prosil jsem spolužáka o překlad pár anglických slov. Namítl, jestli vím, co je to UNITED. Neměl jsem tušení. Můj slovník takové slovo zatím nepotřeboval. Tak ať si to zjistím, a až pak mi pomůže. Jak já se nechtěl sjednocovat! Přece to měl být začátek české cesty a ne skok z jedné sítě do druhé…
Tak tohle mi vytanulo v paměti, když mi teď do výuky přišli tři chlapci se stávkou: „Přišli jsme vám, pane učiteli, demokraticky vyhlásit stávku.“ „A proč, Kristiáne? Něčím jsem porušil školní řád? Provinil jsem se nějak proti vašim povinnostem, nebo právům?“ „To ne, já vlastně nepřišel vyhlásit stávku vám, ale prostě ji demokraticky vyhlásit.“ „Dobře, Kristiáne, demokracii mám rád. Postav se místo mě na stupínek a vyhlaš stávku.“ Stoupal ke katedře poněkud váhavě. „Mám tady prohlášení herců.“ „Tak ho přečti, Kristiáne.“ Ladí si text v mobilu. Zdá se mu dlouhý. „To by zabralo moc času, pane učiteli. Takže vyhlašuju stávku proti komunistům…“ „Počkej, mladý muži. Řekl jsi, že demokraticky. Komunisté mají povolenou politickou stranu a dost voličských hlasů. Proč proti komunistům?“ „Tak ne, ne proti komunistům, ale proti Babišovi.“ „Počkej, Kristiáne, Babišovo hnutí získalo ve volbách rozhodující počet hlasů. Přesto chceš, aby to hnutí nebylo ve vládě?“ „Ale Babiš má soud, to snad víte, pane učiteli.“ „Vím, a vím i to, že dokud soud, popřípadě ten úplně poslední odvolací soud, kterého se pan Babiš zúčastní, neuzná Andreje Babiše vinným, musíme demokraticky počítat, a to i v politice, s presumpcí neviny.“ „Vy to, pane učiteli, nechápete. Já chci vyhlásit stávku proti Zemanovi!“ „A čím se ti náš prezident znelíbil?“ „Ten jeho projev.“ „Jaký?“ „Ten poslední.“ „Myslíš inaugurační?“ „Ten.“ „A poslouchal jsi ho, Kristiáne?“ „Ne.“ „A četls ho?“ „Ne. Ale je to jako všechny jeho projevy.“
Vstal jsem, došel k tabuli a napsal webovou adresu Nové republiky. Našel jsem na té adrese poslední inaugurační projev Miloše Zemana a nabídl jsem: „Kristiáne, pojďme si ho poslechnout.“ „Na to, pane učiteli, nemáme čas. Musíme jít vyhlašovat dál.“
„Ale my bysme stávkovat chtěli,“ rozhodla se 2. A. „Dobrá,“ povídám, „stávka má trvat půl hodiny. Já se zatím budu připravovat na další hodinu. Protože se necítím být potrefený inauguračním projevem prezidenta republiky, necítím potřebu stávkovat.“ Žáci se zvedli, začali obracet židle na lavice a řadit se u dveří. „Kampak, mladí přátelé anglického jazyka?“ „Víte, pane učiteli, my bysme radši stávkovali venku.“ „To nejde.“ „Proč ne?!“ „Protože,“ opřel jsem se rukama o stůl, „byste mi hodně ublížili. Kdyby nějakého stávkou omámeného mladíka přejelo na ulici auto, jeho rodiče mě poženou k soudu, poněvadž za vás v době výuky zodpovídám. Ten soud vyhrají, půjdu do vězení, dítě se mi zhroutí a žena s jedinou výplatou nevystačí. Chtěli byste tohle mé rodině způsobit?“ „Nechtěli, pane učiteli,“ a zas si skládali židličky, aby si sedli. „Víte, mladí přátelé ze 2. A, tady se nám pod rukama děje vaše první lekce demokracie a myslím, že jste obstáli.“
Druhý den jsem Kristiána potkal před šatnou: „Kristiáne, včera to byla tvá první lekce demokracie, viď? Možná z tebe bude dobrý demokrat, nebo alespoň nadějný revolucionář, a proto si pamatuj: Vždycky musíš být ochotný přečíst manifest, pro který svoláváš stávku. A nesmíš se vylekat otázek.“ „Já vím, já měl včera trému, pane učiteli.“ „Já ji měl, Kristiáne, před dvaceti devíti lety taky. Ale jde o tohle: Opravdu si zjistit, za čím stojím, a opravdu tomu věřit. A nevěš hlavu. Byla to nakonec jenom ta první lekce. Přijdou další, třeba ne tak vykřičené, ale budou důležité, hodně důležité.“
