První kvartál osmičkového roku je za námi

Stanislav A. Hošek
7. 4. 2018
Osmičkou končící letopočet v novodobých dějinách Čechie byl před začátkem letošního roku v mých očích příliš nápadně medializován. Napadlo mne, že v případech inflace odborníci hovoří o tak zvaném inflačním očekávání, které nakonec spustí skutečnou inflaci. V případě „historie osmiček“ mně chování médií spíše ale připomínalo propagandistickou přípravu politického převratu. Nedivil jsem se jim. Přece Drahoš hned po prohře odrecitoval své: „Nekončíme“. A nejeden spolek rovněž avizoval, že nedávné volby jsou pro ně pouze a jenom důvodem k dalším aktivitám proti státní moci z nich vzešlé.


V prvním letošním čtvrtletí jsme si připomínali hned ve dvou měsících „osudové datum“. Musím konstatovat, že osudovost byla, je a bude pro jednotlivce vnímána rozdílně, což svědčí o skutečném rozdělení naší společnosti. Pokusy o prosazování jednotného hodnocení nedávné minulosti zatím neustále naráží na reálný odpor pamětníků.

Leden proběhl naprosto klidně, asi se všichni teprve probírali ze Silvestrovských mrákot. V únoru to nebylo taky moc zajímavé. Nebýt jedné ankety, která mne přivedla k následujícím myšlenkám.

Únor 2018

Zaznamenal jsem, že za účast televizních kamer ČTV proběhla pouliční anketa s otázkou: „Co vám říká sousloví Vítězný únor“. Průzkum se zaměřil jen a jenom na mladé lidi, spíše středoškolského, než vysokoškolského věku. Spočetl jsem si, že jen deset procent dotázaných cosi o datu 25. únor 1948, což byl upřesňující dotaz, alespoň něco tušilo. Jen jeden jediný, zdůrazňuji jediný, poněkud astenický čili asi velmi studijní typ, přesně věděl o co šlo.

Nehodlám opakovat žurnalistické floskule o tragice způsobované neznalostí dějin, protože je považuji za nesmysl. A už vůbec nevěřím jiné rádoby pravdě o tom, že dějiny se opakují už jenom jako fraška. Naopak, poznal jsem, že se vlastně dějiny neustále opakují, pouze ve stále pro lidstvo tragičtější formě. Od vznikání této, civilizace, čili od poslední doby ledové se lidstvo v ničem, ale skutečně v ničem nezlepšilo, čili nezhumanizovalo. Snad se mu jenom povedlo konečně na celém glóbu prosadit, že se vzájemně nepožíráme.

Ale zpět ke zmíněnému 25. 2. 1948. Pro jedny to byl začátek totality a pro druhé naopak začátek prvního pokusu o změnu tisícileté nadvlády bohatých nad ostatními, čili o skutečnou alternativu k celodějinné tvorbě státní moci. Nezaznamenal jsem, že by se hlediska těchto dvou antagonistických názorů nějak v letošní připomínce sedmdesátého výročí oné události nějak přiblížila. Naopak. Zbytkové reminiscence tehdy vzniklých nenávistí byly pouze v určitých skupinách, tedy především politicky agilních osobnostech, posíleny. Ostatní, tedy pro ty, pro něž šlo už o historii, význam sporu ztrácel intenzitu a pro poslední generaci doslova neexistoval jako jakýkoliv problém.

Nevidím v tom vadu. Alespoň většina těch, kteří se budou muset jednou vypořádat s fundamentálním sociálním problémem „postledové“ lidské civilizace, nebudou zatíženi minulými tradicemi jeho řešení.

Březen 2018

Jestliže únorové výročí je hodnoceno ve společnosti rozdílně, březnové si zatím nikdo, alespoň z politiků, neodváží interpretovat jinak, než je dosavadně platný výklad, který se učí pořád v českých školách. Tušil jsem proto, že vzniknou velké snahy vytvořit jiný důvod k budoucímu připomínání osmičkového března, které by zastínily původní výročí. Čímž by se zajistilo, aby se do historie naší země zapsal osmičkový březen konečně poněkud jinak, než je v ní doposud. Přece je u nás už dost vlivných osobností, které si už dávno nepřejí připomínat vrcholné dny nepřátelství mezi Německem a Českem. Ba dokonce existuje nezanedbatelné množství občanů v ČR, kteří prosazují sounáležitost Česka a Německa.

Kauza Ondráček

Sice jsem nepřepokládal nějaký český „mejdan“, ale pokus o něj v tomto roce pořád nevylučuji. Holt jsem skeptik. Březen začal kauzou Ondráček. Podivně dobře, pokolikáté už, organizované protesty ulice sice většinu veřejnosti o ničem nepřesvědčily, ale donutily aktéry kauzy se podvolit řevu davů. Prý za onou dobrou organizací stála narychlo sestavená neziskovka, kterou sponzoroval Johannes Lobkowicz. Osobně mne jenom zajímalo, zda se nejde alespoň jediný člobrdík, který na Ondráčka ukáže prstem a řekne, byl jsi to ty, kdo mně přetáhl pendrekem.

Jelikož se tak nestalo, je pro mne celá aktivita údajných obránců „svobody a demokracie“ absurditou z jejich strany. Jde přece o ideově nezlomné vyznavače individualismu a najednou se snižují k burcování davů a operují kolektivní vinou. Navíc u člověka, který v době údajné viny byl těsně po pubertě. Trapné? Ne. Pro všehoschopné naprosto normální.

Aktivity proti státní moci

Podle Ústavy ČR jsou vláda, třeba i v demisi institucí státní moci, stejně jako prezident nemilovaný třeba i všemi nejvlivnějšími lidmi státu. Proto si dovoluji konstatovat, že výborně zorganizované protesty proti Babišově vládě a prezidentu Zemanovy, ať už jsou motivovány jakkoliv velikými ideály, zůstávají docela zrůdným protistátním činem. Nešlo totiž prokazatelně o živelný odpor lidu coby jediného zdroje státní moci, ale o řízený, korigovaný a dokonce v zájmu cizí mocnosti realizovaný odpor nevýznamné menšiny proti nedávno demokraticky zvoleným exekutivním institucím.

Zase se nehodlám prohrabávat celým hnusem politických bažin. Všimnul jsem si v oné souvislosti totiž pouze jediné události. Zaujalo mne vystoupení uchechtaných letošních novopuberťaček, které se veřejně zaobíraly naší Ústavou. Jejich manažer, kouč, či jak lze označit manipulátora, který dívenkám do hlavy zavedl „norimberský trychtýř“ politické vzdělanosti, mne překvapil obrovskou neznalostí nejen Ústavy, ale zákonnosti vůbec.

Všichni veřejně se projevující lidičkové by si měli laskavě uvědomit, že neexistuje pouze chování ústavní, čili legální, a protiústavní, čili nelegální. Existuje rovněž chování neústavní, čti legitimní a dokonce mimoústavní, čili naprosto svobodné a nesouvisící s jmenovanou právní normou. Jasněji vyřčeno. Pokud Ústava o něčem nehovoří vyčerpávajícím způsobem, pak může chování ústavního činitele být kreativní vůči textu. V žádném případě nelze ale jeho jednání označovat za protiústavní, je jenom neústavní, protože ho dokument nekodifikuje. Což se týká prezidentovy pravomoci ve jmenování předsedy vlády. Termín mu není určen. Což není chybou prezidenta, ale tvůrců Ústavy.

Ústava ČR vůbec nehovoří nic o tom, že by předseda vlády neměl vykonávat svou funkci, je-li obviněn. Ohánět se tímto argumentem, není proto vůbec hlediskem ústavním, ale osobním problémem dotyčného. Musí zvážit, zda pověření, které obdržel od voličů je vyšší právní síly, než nějaká jeho soukromá představa o spravedlivosti. Což já jsem vždycky vydával za nebezpečný syndrom Havlismu. Jmenované aktivity zatím nevypověděla nic o faktických náladách v celé společnosti. Spíše naznačili zoufalství organizátorů, dokladované příliš pokleslou mobilizací dětí.

Souboj o ČT

Třetím pokusem o destabilizaci stavu v zemi v měsíci březnu baly demonstrace tradičních, až kverulantských umělců údajně za svobodnou a nezávislou ČT. Problematika naší nejvlivnější veřejnoprávní instituce je příliš široká na tento text, ale na druhé straně je již příliš širokým problémem, který je delší dobu poněkud okoukaný. Happening matadorů svobodné ČT na Václavku byl proto dokonale trapným výkřikem lidiček, které povýšily svůj svůj existenční strach, čili obavu ze ztráty toku peněz z ČT do jejich kapes, na údajný protest veřejnosti. Se svou obvyklou drzostí ignorovali, že víc jak 82 procent veřejnosti se právě v tomtéž období vyjádřilo za zrušení koncesionářských poplatků. Především ale, jako vždy, zrůdně povyšovali svůj názor na jedině oprávněný, o němž dokonce nehodlají ani vést debatu.

Samo vedení ČT dalo jejich konání korunu spektáklem nazvaným Český lev. Nezjišťoval jsem si sledovanost toho poněkud ubožáckého rozdávání si všemožných ocenění za tu hrstku filmů, které se ročně u nás vyprodukují. Svěrák jr., jako jablko nepadlé daleko od stromu, vykřikl svůj apel a otec za několik dnů pak s pýchou svíral archy s údajnými desítkami tisíc podpisů, podporující jejich pochabou výzvu. Ryze bolševické myšlení rodu „svěračů“, který si ve své samozvané domýšlivosti ani nepřipouští, že proti jejich tisícům jsou mlčící miliony, zatím mlčící. Ve veřejnosti ovšem oprávněně vzrůstá dojem, kdo v ČT vlastně vládne.

Závěrem

Všechny březnové aktivity vyzněly do prázdna a pokud nebyly doslova fiaskem, tak v žádném případě nevyprovokovaly davy k chování, jaké v téže době ovládalo na dva týdny zemi našeho souseda. Nepředpokládám, že takový výsledek zavinily Velikonoce. Vyhodnotil jsem si pouze, že za peníze bůhvíodkud se aktivizace chopili amatéři až diletanti. Zatím, jak se zdá, nevzali organizaci chaosu a aktivit proti legálním stáním institucím zkušení odborníci. Jelikož ale dost jedinců i spolků projevilo odhodlání pokračovat letos v politickém odporu, dá se očekávat do konce roku ještě mnohé. Obzvláště pokud dojde k předčasným volbám. Ale i bez nich máme letos přece ještě ve dvou měsících osmičkové vzpomínání.

Osobně jsem velmi zvědav, zda se zkušeným odborníkům na různé ty rebelie, revoluce všech barev a jiné zdroje chaosu, povede zmanipulovat mlčící většinu naší země k činům, které si ona fakticky nepřeje a především budou proti jejím zájmům. Vždyť přece každá změna je jenom k horšímu. Jak pravil Artur Bloch v pověstných Murphyho zákonech.