“Ruský nepřítel” a my

Avatar
Původní autoři

Matěj Kouba
20. 4. 2018  blog autora
Nejspíš se tu dočkám nálepky rusofila, či dokonce ruského agenta, ale mě to nedá. Vadí mi, co sleduji už málem třicet let. Jak se tu systematicky buduje obraz ruského nepřítele. A moc to nesouvisí s Putinem, ten to už jen dovršil.
Ten všeobecný, v podstatě rasistický, obraz bezduchých východních zlounů vznikl ve skutečnosti z politických důvodu hned pár let po sametce a přejala ho nejen média a ale i umělci, spisovatele a filmaři. 

Když se něco dostane do filmů, televize a literatury a pop kultury, stává se nutně společenským dogmatem. Systematické je to už od půli devadesátých let. Už tehdy jsem upozorňoval jak se to uplatňuje třeba u “špinavých a hloupých ukrajinských dělníků”. Pak se však Ukrajina emancipovala, takže to stigma zůstalo jen na Rusech.

Tím, že říkám, že je to systematické, nemyslím, že je to uměle vybudované nějakými tajemnými silami. Ne – pramení to z nás, z naší frustrace z období komunismu a z komplexu, který máme z sousedních úspěšných západních společností. Ale je to špatně. Jednak proto, že každý rasismus je zlo, jednak proto, že to jen podporuje naši omezenost.

Žijeme v tom a tak to často ani nevnímáme. Ale jde třeba o to, že každé téma je možno prodat pozitivně i negativně. A u Ruska se to prakticky vždy podává v médiích, umění i běžném životě negativně. Dám příklad z motorismu. Nedavno jsem viděl docela kvalitní cesky dokument o tom jak západní manažer neuspěl v největší ruske automobilce. Upřímně řečeno, dalo se to natočit v každé podobné krachující továrně kdekoli na svete, zejména tam kde byl delší dobu socialismus – tenhle objektivně se tvářící film ale samozřejmě akcentoval ruskou neochotu učit se novým věcem. Prostě tu strašnou “ruskou povahu.”

Nevadilo by, kdyby to nebyla absolutně dominatní tendence. Ale je. Zadáte li si třeba na iDnes do hledače slovo ruské, v prvním stu vyhledaných členů najdete pouhé čtyři články, které nejsou negativní nebo konfrontační. Často nejde o velké věci, jen drobnosti. Ale v dlouhodobé perspektivě a stálým opakováním to vnaší do lidí negativní emoce – podvědomě ruské schopnosti podceňujeme, vnímáme Rusy jako zlé, agresivní, horší než Zápaďaky.

Samozřejmě nepopírám, že to zprvu byla reakce na falešné adorování “sovětských vědců” a čtyřicet let sovětské “supervize” nad Česloslovenskem. Na okupaci v roce 1968. Ale proboha, – jsme o třicet let dál.

Mimochodem podobně byli po válce vykreslováni Němci. Ovšem v sedmdesátém pátém už myslím nikdo Němce za zlouny nepovažoval. Což samozřejmě souvisí, že Němci se poměrně brzy – nebo alespoň větší část z nich – zařadili tam kde je západní společnost chtěla mít.

Rusové naproti tomu po pádu železné opony zůstali “svými,” a Západ je s nimi “nespokojen”. A dává to najevo.Když se tato špatná známka od našich současných spojenců – která je ovšem z velké části jen falešným mediálním obrazem, – spojí s našimi národními komplexy není vlastně celkem divu, jaké předsudky k Rusům míváme. Ovšem ani tato vysvětlení by nás neměla zbavovat zdravého rozumu.

– – –