Záhada chemických zločinů a trestů

Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
16. 4. 2018
Bombardování Sýrie pod objednanou záminkou mi připomnělo román Běsy, v kterém Dostojevskij zpracoval reálnou událost. V říjnu 1869 skupina revolucionářů vedená Sergejem Něčajevem zabila studenta Ivanova, který se nechtěl podřídit jeho vůli. Něčajevovi nešlo jen o jednoho odpadlíka, uvědomoval si, že nad svou partou ztrácí kontrolu a že hrozí rozpad celé organizace. Domníval se, že disciplinu party nejlépe podpoří účast na nějakém společném díle, zločinu. Dnes jde ve světové politice o věci mnohem složitější, zabití jednoho člověka nezajistí soudržnost nestejnorodé skupiny „držitelů pravdy“. Dáme-li však dohromady události posledních týdnů, dostaneme obraz situace, ne zas až tak vzdálené strategickému blouznění vůdce ruských nihilistů. 


Proberme postupně jednotlivé, někdy zdánlivě nestejnorodé události, z nichž se skládá náš dramatický děj.

Akt 1. (Slétání jestřábů) 

13. března Trump odvolal ministra zahraničí Tillersona, a měl přitom tak naspěch, že mu to oznámil mobilem (urážka prvního stupně). Na jeho místo dosadil Mike Pompeoa, ztělesňujícího všechny nectnosti extrémní republikánské pravice. Kritizoval Obamovu reformu zdravotnictví i záměr zrušit Gauntánamo (podle něho vězňové drží hladovku, ale přitom slušně nabírají na váze); byl odpůrcem paktu s Íránem (lepší by prý bylo poslat na íránská atomová zařízení 2000 bombardérů, než se s nimi dohadovat), obdivoval Izraelce za jejich „neuvěřitelně obdivuhodné“ antiíránské postoje; o Rusku prohlásil, že obsazením části Ukrajiny přímo ohrožuje Evropu, a pro Snowdena, kterého papež František pochválil za to, že poslechl hlasu svědomí, žádal trest smrti. – 9. dubna Trump jmenoval svým bezpečnostním poradcem Johna Boltona, který si vysloužil ostruhy za vlády Bushe juniora. Patřil k nejhorlivějším stoupencům útoku proti iráckému diktátorovi, nedávno předtím ještě Američany štědře podporovaného. Návrat starého harcovníka potvrzuje, že válečnická garda, která má na svědomí miliony obětí v Iráku, Afghánistánu i jinde, se znovu dostává ke slovu. Její devízou je, že použití síly je správnou cestou k dosažení politických a hospodářských cílů. Bolton považuje rozhovory se Severní Koreou za maření času; pokud Čína nebude spolupracovat s Amerikou na změně severokorejského režimu, jedinou alternativou bude „předběžný atomový útok na severokorejské atomové kapacity“. (Kdysi jsem slyšel ne právě uctivý bonmot jednoho šprýmaře, který si dobíral generály: pro ně je prý válka něco jako ejakulace. Jak bychom potom nazvali preventivní atomový útok? Předčasnou ejakulací?)

Akt 2. (Krize)

O tom, že se severoatlantická jednota uvolňuje a rozpadává, svědčí řada věcí. Zejména Trumpovo vyhlášení obchodní války; jeho zašvitoření na Twitteru vzbudilo obavy veřejnosti i odborníků; bez jakýchkoli výhrad a studu prohlásil, že je to „dobrá válka a že ji vyhraje“. O tom, že se Britanie po brexitu octla v choulostivé politické a hospodářské situaci, nikdo nepochybuje. Vláda konzervativců zápasí na mnoha frontách – s Bruselem za dojednání měkčího odchodu, a se separatisty ve Skotsku a v Severním Irsku vyjednává, aby respektovali londýnskou vládu. Toryové jsou zděšeni růstem Corbynovy popularity a zdá se, že nepomáhá ani to, že paní Mayová učinila neslýchaný ústupek tvrzením, že cílem Toryů je návrat k staršímu, slušnějšímu kapitalismu. Evropu pronásleduje strašidlo stěhování národů, bruselští byrokrati marně zesilují centrální moc, nezvládli řeckou krizi a již čelí odporu menších zemí ve Střední Evropě, které se vzpírají nucenému přídělu uprchlíků. Německo tvrdě doplácí na tolerantní postoj k vyznavačům islámu a ekonomickým utečncům; paní Merklové se americké výzvědné služby nabouraly do mobilu (urážka prvního stupně) a Trump ji téměř sexisticky pokořil tím, že jí nepodal ruku (urážka mimo pořadí); na druhé straně obchodní válka Němce tlačí k energetické spolupraci s Ruskem – a to je už přímo zrada, kterou dnes potvrzuje i jejich neúčast na trestné akci spojenců v Sýrii. Italové, kteří utrpěli sankcemi uvalenými na dovoz svých výrobků do Ruska, také nejsou oktrojovaným embargem nadšeni, a nedivím se jim, že se vůbec nehrnou do pochybné vojenské akce. Politický vývoj v Polsku vzbuzuje v poslední době obavy evropských centralistů; země nevyřeší své vnitřní rozpory vnuceným dovozem drahého amerického zkapelnatělého plynu ani přísunem zámořských raket za desítky miliard. A Francie? Země, neschopná začlenit miliony přistěhovalců ze svých bývalých kolonií, trpí rozpadem politické a kulturní jednoty. Macron, který se vloudil do politiky převlečen za levicového bource morušového, nyní náhle vzlétá do oblak jako noční náhončí kapitálu a militantní bojovník proti používání chemických zbraní. Kdo odpoví na otázku, proč se Francouzi dřív nepodíleli na bombardování základen tzv. Islámského státu a proč jim i Američanům nejvíc vadí Bašár Asad, který nezapřáhl korán do otěží své moci? – Struktura politické moci v Evropě, po léta udržovaná v rovnováze tradičními politickými stranami, se bortí – dlouholetí držitelé hospodářské, politické a vojenské moci vraští čela: něco musíme, ksakru, udělat, aby nám populisté nepřerostli přes hlavu. Ano, je třeba zajistit jednotu! Ale jak? Na pomoc přichází dějství třetí, zdánlivě mimo šachovnici.

Akt 3. (Odlákání pozornosti)

4. března byl Sergej Skripal, dvojitý agent, a jeho dcera Julie nalezeni poblíž svého domu v Salisbury v kritickém stavu. Byli převezeni do nemocnice, kde právě náhodou sloužili lékaři vyškolení pro pomoc postiženým chemickými látkami. – 9. března do Salisbury dorazilo 150 příslušníků pozemské, letecké a námořní armády, aby provedli šetření této události a zneškodnili zbytky nebezpečné chemické látky. Záchranáři ve své horlivosti dokonce exhumovali i hrob Skripalovy ženy a jejich syna. Proč? – 12. března premiérka Theresa May v parlamentě prohlásila, že otrava Skripala a jeho dcery svědčí o tom, že jde o útok ruského státu proti Británii (urážka mimo pořadí); připustila však, že to může být důsledek toho, že Rusko nemá chemické zbraně pod kontrolou (urážka prvního stupně). – Náhlá smrt ruských emigrantů v Anglii není neobvyklá – uvádí se v nedávné době na 14 takových případů –, ale žádný nevyvolal takový rozruch a poplach, jako kauza Skripalova. Oficiální prohlášení, že Rusko útočí proti Británii, patří v politické mluvě k nejtěžším obviněním, které zasluhují nejtvrdší odpověď a odvetu. Tak snad účastí britských pilotů při útoku na Sýrii se to trochu napravuje. Zatím. – Je pozoruhodné, že náhlá smrt ruského miliardáře Borise Berezovského v březnu roku 2013 v jeho přepychovém londýnském domě nevzbudila podezření; oficiální zprávy hovořily o sebevraždě. Přitom Berezovskij hrál po rozpadu SSSR roli šedé eminence, byl přítelem Jelcinovým a dokonce mu doporučil jako spolehlivého člověka Putina, kterého znal z lyžování ve Švýcarsku; nakonec se dostal do sporu s ruskou vládou, a místo aby nastoupil třináctileté věznění, dal přednost útěku do Anglie. Není bez významu, že byl důvěrným přítelem Sorosovým, který chtěl s jeho pomocí v Rusku podnikat. – 22. března Mayová informovala spojence o tom, že odborníci z vojenské základny v Porton Down (náhodou jen 12. kilometrů vzdálené od Salisbury) zjistili, že Skripal a jeho dcera byli otráveni ruským chemickým jedem zvaným novičok. – Právě přítomnost tohoto jedu na klice Skripalova domu i jinde v okolí měla přímo prstem namířit na pachatele. Znalci v laboratořích Porton Downu dobře vědí, že složení tohoto jedu není žádným tajemstvím. Čtenáři našich Chemických listů (105, str. 323–333, 2011) si mohou přečíst složení této látky. V chemii se nevyznám, ale nepochybuji, že každá specializovaná laboratoř je s to jej vyrobit, jsou-li na to peníze a odborníci. A ti na vojenské základně v Porton Down jistě jsou. Pozoruhodné je, že mluvčí tohoto zařízení na otázku, zda mají ve své laboratoři vzorky tohoto jedu, neodpověděl. (Ale kde máme záruku, že to byl ruský novičok?) Pokusme se shrnout uvedené informace. Ať již útok na Skripala podnikl kdokoli, byla to událost pro paní Mayovou a další jí podobné politky jako dar z nebes. Jak se náhle, jakoby mávnutím kouzelné hůlky, změnila mediální situace! Ty tam jsou trampoty s Bruselem, se Skoty, Iry, s Corbynem – tisk, rozhlas a televize chrlí tisíce podrobných zpráv a komentářů, co hrozného to zase ti Rusové provedli, a přímo na půdě Království! Média přinášejí podrobnosti, filmové záběry, fotografie, archivní snímky, rekonstrukce pohybu Skripalova luxusního auta ve městě krátce před hodinou H, snímky z restaurace ZIZI, kde měl dotyčný konflikt s perzonálem, a další ingredience události, která dokonce zastiňuje další skvělou mediální novinku, odvádějící pozornost publika od nepříjemných každodenností, totiž zvěst, že Británie bude mít dalšího korunovaného potomka. Veřejnost je vzrušena, dychtivě čeká na další odhalení. V takové chvíli je třeba kout železo, dokud je žhavé.

Akt 4. (Výzva k jednotě)

Když fanatik Něčajev viděl, jak se mu organizace rozpadá, nejdřív apeloval na svědomí svých lidí – myslete na napřítele, vybavte si všechny hrůzy, které rozsévá po naší posvátné zemi, zesilte nanávist! Jen tak dosáhneme zase jednoty! Paní Mayovou jistě nelze jen tak srovnávat s Ruským nihilistou. Vždyť ten ovládal nebo chtěl ovládat jen hrstku rebelů, zatímco britská premiérka tak či onak ovlivňuje životy desítek a stovek milionů lidí, a nejen na ostrově. Protiví se jí terorismus ojedinělých zoufalců, ale v jejích očích občas zablýskne nepěkný přísvit fanatismu. Útok na Skripala jí dal skvělou příležitost volat všechny demokraty a kapitalisty, ať staršího nebo novějšího typu, k pořádku. Odhoďme věci, které nás rozdělují, a stůjme v jednom šiku před zákeřným nepřítelem, který se neštítí používat na našem severoatlantickém území biologickou zbraň hromadného ničení. Ano, hanba Rusům! – křičí Porošenko, šéf Ukrajinců, kterým se od dob Chruščeva nepodařilo stará ruská území ukrajinizovat. Hurá na Rusy, tradiční nepřátele Poláků! – přidává se Kaczińsky, a podpisuje různé dekrety, nad kterými stávají evropským politikůn vlasy na hlavě. Trump nezůstává pozadu, před volbami chtěl sice s Rusy najít společnou řeč – dokonce mu to na smrtelné posteli radil starý válečník Zbygniew Brzezinski –, ale nějak se to zvrtlo, a teď musí hlasitou antiruskou rétorikou zahladit podezření, že mu v předvolebním boji pomáhali ruští hackeři.
Výsledek této kampaně solidarity byl skvělý – po vzoru Británie a USA se téměř celá Evropa přidala k jednotnému masivnímu protestu – počet odvolaných ruských diplomatů předčil všechna očekávání. Výzva k jednotě zabrala. Great! První fáze Něčajevovy strategie se podařila. Možná právě tyto výzvy k jednotě a testy věrnosti jsou důležitější než pár raket.

Akt 5 (Útok) 

Blížíme se k finiši: před 14. dubnem se začala kolem Sýrie shromažďovat vojenská síla, největší v těchto vodách od války v Iráku. (10 válečných lodí, 4 ponorky, desítky detašovaných bombardérů.) Apokalyptické hrůzy, šířené po dlouhé měsíce a roky hrdlořezy tzv. Islámského státu, nepřiměly politiky a generály tří západních mocností, aby se pustily do rozsáhlé trestní výpravy proti nim, ale stačila nepotvrzená zpráva z Gúty, obsazené rebely, o použití chemických látek, aby se dala obrovská mašinérie do pohybu. Trump dal najevo osobní zhnusení nad řezníkem Asadem, zaplakal nad strašlivou smrtí dětí, a vyrazil do útoku. 14. dubna americké, britské a francouzské rakety zasáhly místa v Sýrii, kde se prý nacházejí vědecká a vojenská zařízení umožňující výrobu chemických zbraní. Trump vzápětí prohlásí, že mise byla úspěšná. Paní Mayová, která měla zprávy o situaci v Gútě z první ruky – od svých zpravodajců –, prohlásila, že útok byl v souladu s mezinárodním právem a že střely byly vypáleny nikoliv proti Syřanům, ale v jejich prospěch. Tedy něco jako humanitární bombardování. Tento vrchol, toto Kilimandžáro pokrytectví už známe. Kolik dětí bylo zabito spojeneckými zbraněmi v dlouholetých a dosud nedokončených válkách v Iráku, Afghánistánu, Sýrii? Paní Albrightová sice nebyla zrovna nadšena útokem Busche jr. na Irák, ale když se jí novinář později ptal, zda oběť 200 000 dětí zabitých během tohoto tažení stála za vítězství nad Husajnem, řekla že ano. Byla s to si představit – spolu s kamarády, Buschem, Rumsfeldem, Cheynym, Wolfowitsem, Riceovou, Powelem i s novými Trumpovými poradci (Bolton & Pompeo), jak umíraly děti zasažené americkými nebo britskými bombami a střelami? Odvolává-li se paní Mayová na mezinárodní konvenci o vedení války, proč zamlčuje, že tažení na Irák bylo v OSN prohlášeno za nelegální a že na celé řadě dalších bojišť, ve vězeních a internačních táborech (Abú Ghrajb, Guantánamo), západní posádky vědomě porušovaly mezinárodní zákony? Proč se hlasatelé atlantického humanismu nezabývají katastrofální situací v Libyi nebo v Jemenu, kde na západě země probíhá humanitární katastrofa nebývalého rozsahu, způsobená vojsky Saudské Arábie za tiché technické a logistické podpory USA? Uroní prezident Trump slzu za tisíce dětí umírajících na choleru v oblasti, kterou dobyli Saudové, aniž jsou s to zajistit chudým obyvatelům základní podmínky k životu? Koho ze západních politiků trápí živoření 13ti milionů dětí, které nemají nejmenší šanci dosáhnout plnoletosti? K válečným hrůzám dochází i v zemi, kterou Trump považuje za vzorného spojence. Od počátku nepokojů v pásmu Gazy do minulého pátku (13. dubna) izraelská policie zastřelila 31 Palestinů, neozbrojených mladých mužů. Izrael toto masové střílení považuje za legální obranu své svrchovanosti. Když prezident Asad bojuje za zachování svého suverenního státu proti rebelům, masivně podporovaným Saudskou Arábií a dalšími autokratickými islámskými zeměmi, včetně USA, Britanií a Francií, je vydáván za řezníka, kterého je třeba sprovodit se světa.

Něčajevovi jeho taktika upevňování drolící se discipliny nevyšla, policie ho dopadla, zemřel ve vězení ve věku 35ti let. Lidé, kteří dnes rozsévají nenávist, nepokoje a válku, zůstávají nepotrestáni. Za miliony obětí ve válkách v Iráku a jinde ve světě nikdo nenese odpovědnost. Někteří z nich se dokonce dostávají znovu na vedoucí místa. To nevěstí nic dobrého.

Akt 6 (Dovětek) 

Všechny důsledky nezákonného a z vojenského hlediska zbabělého útoku na těžce zkoušenou zemi, která už konečně potřebuje klid, se nedají převídat. Jisto je, že „humanitární“ převážení poražených rebelů z jednoho osvobozeného města do jejich další enklávy jen prodlužuje agónii války a dává západním a arabským zemím další možnosti, jak dokazovat „zvířeckost“ legálně zvoleného prezidenta. Nikky Haleyová, americká velvyslankyně při OSN, v komentáři k útoku proti Sýrii neopomněla zlověstné varování: použije-li Asad při dobývání Idlíbu, kam odjeli utečenci z Gúty, chemické zbraně, opět se dočká zasloužené odplaty. Neznamená to, že Američané již teď předpokládají, že se Asad do třetice zachová tak nerozumně, zatvrzele a masochisticky, aby si vykoledoval „zasloužený trest“?

Akt 7 (Otázky nakonec)
 

Dramatický příběh nedávných dnů nakupil víc otázek než odpovědí. První se týká „skvěle provedeného útoku“ (Trump); máme věřit ruským zdrojům, které uvedla BBC, podle nichž zhruba polovinu střel zneškodnila syrská obrana? – Pokud jde o kauzu Skripalovu, nerozumím tomu, proč úřady považují za nutné zbořit nejen jeho dům, ale i několik budov kolem? Snad aby se zahladily všechny možné i virtuální stopy? Ale čeho? A proč právě teď hodlají uzdraveného agenta chránit tím, že změní jeho identitu a dopraví ho na neznámé místo, snad v Americe, kde bude zcela mimo dosah novinářů a reportérů? Jaké nebezpečí mu hrozí? Nebo on sám je něčím nebezpečný?

Vederemo, říkají Italové. Ale obávám se, že jen tak brzy toho mnoho neuvidíme. Zato jistě uslyšíme obrovské dunění propagačních bubnů, pardón – nezávislých médií.

– – –