25.5.2018 ČeskéNárodníListy
Před 100 lety vznikla Československá republika. Čím více se blíží 28. říjen, tím více se zamýšlíme nad tím, co nám těch 100 let přineslo. Na počátku byly slavné historické okamžiky, naši rodiče a prarodiče prožívali nevyčerpatelnou radost z osvobození vlasti. Cizí nadvláda po 300 letech skončila, ustavení samostatného státu budilo všeobecné nadšení, důvěru v budoucnost, elán, odhodlání pracovat a usilovat o stálý pokrok.
Co se o tom dovídají současné generace?
Společenské klima je poznamenáno nedostatkem obecné vzdělaností a kulturností, zato vzrůstající agresivitou a vulgaritou, nepochopitelnou malicherností a senzacechtivostí, úrovní pavlačových hádek a hospodských rvaček. Kocourkov a Hulvátov, řekl by první prezident. A ještě něco, dodejme, co ještě nepoznal, a co se týká koupě a prodeje lidských bytostí ve velkém. Jak to nazveme?
Každé ráno se na internetu dovídám, které sexy tělíčko zůstalo samo a čeká, kdo je bude zase hýčkat. Mohu sledovat, jak má která hvězda hluboký výstřih a jak má nadupaný dekolt a které celebritě na červeném koberci vnady vyklouzly a které hvězdě bylo vidět kalhotky nad hlubokým rozparkem. Kdo se opaluje nahoře bez a které polohy a které typy jsou nejvíce sexu prospěšné. A na TV se střídavě střílí, mluví sprostě a vedou soudní nebo postelové hrátky.
Vliv médií, až na malé výjimky, prohlubuje systematicky neznalost a šíří nevážnost k našemu kulturnímu dědictví. Podporuje nejpovrchnější komerční amerikanizaci a hollywoodizaci. Morální devastaci. Seznamy filmových a hudebních hvězd a jejich milostných eskapád si můžeme si opakovat dnes a denně.
Neukazuje se krása a síla kulturních dějin. Jaké ideály, jaké hodnoty hledal člověk v minulosti. Licoměrní kritikové pomlouvají a do nekonečna omílají slabosti a špatnosti kulturních velikánů světa, ale především našeho národa.
Jen si to zkuste: Mácha si psal do deníku tajným písmem nestydatosti, Němcová je odložené hraběcí dítě, Havlíček měl v Brixenu parádní dovolenou, Neruda byl citový deviant, Jirásek nekritický pábitel. ..
A co Masaryk? Také už není bojovník za ideje národa, není již osvoboditel vlasti z habsburské nadvlády, není už demokrat a humanista. Byl prý nemorální svůdník a nežil podle toho, co kázal a psal o lásce a manželství. Nebudu opakováním prodlužovat vylévání té pomlouvačné špíny, kterou si někteří jeho nepřátelé vymysleli. Ta špína se týká Masarykova intimního života. Života, s kterým se nechodí na veřejnost. Uvedu proto jen to nejdůležitější.
Tomáš Masaryk se seznámil se svou budoucí manželkou, když dokončil studia a chystal se napsat habilitační práci. Shodou okolností přivedly je oba jejich nestejné studijní zájmy na stejné místo, tady se sblížili a zamilovali při společné četbě odborné literatury. Uzavřeli celoživotní svazek, přesně podle Masarykových představ. Masaryk chtěl, aby žena nebyla mužovou otrokyní, ale rovnocenným druhem na pouti životem. Aby to bylo „manželství duší“. Tak jak to říká Platón: „Kdykoli jdou dvě duše na společné cestě za poznáním, je tehdy jejich společenství nejblaženější a nejúčinnější, spojuje-li je ke krásnému přijímání a dávání veliký daimón Sokratův.“ Manželé Masarykovi chtěli jít a šli v tomto duchu životem spolu. Spolu mysleli, spolu pracovali, spolu usilovali o sebezdokonalení a sebeuplatnění. Manželka Tomáše Masaryka, ač anglicky vychovaná Američanka, nejen se naučila česky, ale snažila se poznat duši manželova národa i prostřednictvím literatury a hudby, přijala jeho národní ideály za své, stala se českou vlastenkou. Podporovala a povzbuzovala manžela v jeho společensko – politickém poslání, dodávala mu síly, i když bylo nejhůř, a on svůj zápas málem vzdal. Masarykův boj v zahraničí trval řadu let a těžce doléhal i na rodinu doma. Štěstí z triumfálního návratu z války v čele nově vzniklého státu zkalila prezidentovi manželčina nemoc a za pár let smrt. Masaryk osaměl. Manželka odpočívala na lánském hřbitůvku, děti se rozběhly do světa. Prezident, když splnil své úřední povinnosti, se pohyboval po svém bytě sám. Sám a opuštěn. Jen se vzpomínkami na bývalé rodinné štěstí. Opuštěnost, ztratíme-li nejbližší bytost, je stav člověka bez pomoci, říká Epiktétos. Je to tíživý stav, občas nesnesitelný. Masaryk jako vdovec a skoro osmdesátník snad dvakrát zahořel citem k ženě, která by mu pomohla opuštěnost přežít. Přežít tajemstvím, magií a kouzlem sblížení dvojice, společným sdílením vnitřního bohatství, inspirací a posilou k životu a tvořivé činností. Ten cit tehdy netrval dlouho, ale dnes se hodí pomlouvačům. Není v něm ani zbla nemorálnosti, ale pomlouvači nemorálnost přesto v zájmu dehonestace prezidenta vymýšlejí a vyrábějí. To je pro ně přece důležitější než přemýšlet o Masarykově historickém odkazu a o nebezpečí, které dnes opět ohrožuje jak demokracii tak humanitu, jak vzdělanost tak kulturu, ba i celou tak těžce v minulosti uhájenou identitu národa.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
