Dvě krize mezi reklamou a plným talířem

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
22. 5. 2018
Když civilizace prožívá krizi, většinou jde o trampotu mnohočetnou. A řekl bych, že tři pořádné krize současně mohou šokovanou civilizaci rozlámat. Budu se věnovat dvěma krizím, řekněme, spotřebního rázu. První z nich bych nazval mravní selhání ve výrobě: Je jaro, venkované a chataři touží posekat trávník. Včelaři počkají do června, až bude po první snůšce nektaru, jiní zapnou křovinořezy o poznání dříve. 


Zahradní motorovou techniku u nás prodávají také tři velké společnosti: Podnik N, S a H. Sekačka značky N mi sloužila dvacet let! Tož jsem ji loni nechal opravit a zgenerálkovat, dal devět tisíc, a proč ne, když je to tak výborná značka. Nasněžilo, světili jsme Vánoce, Velikonoce, slavili em dé žet a duben – měsíc knihy. V květnu jsem stroj promazal, pomačkal sytič, nahodil motor a prd, prd, lup… Vysypaly se nové šroubky, struna prosekla hlavu (tu u sekačky), vyskočilo péro a vyvázaná struna odlétla vstříc plotu. Uf, to stál zas jednou Pán Bůh blízko, a tak šla do šrotu jenom ta sekačka značky N.

Jak něco lidi vědí, dovedou si to mezi sebou vyřídit: „N si už nikdy nekupujte. To byste vyhodil peníze! Součástky se vozí za levno z Číny, montuje se to teda u nás, udělaný je to na dvě, tři sezóny. Stroj stihne dvouletou záruční dobu, a pak jde do kytek vyžínací hlava, motor tomu skáče… A vy do toho sypete, sypete, a nic. Zkuste si zajít do firmy S. Nám tyhle křoviňáky dost vydržely.“ Es je společnost ze země vikingských seker. Jenže i ona bere umělohmotné kryty z Číny. Motory má naštěstí japonské a kov je snad opravdu ze severu. Těším se na jejich nejvýkonnější čtrnáctitisícikorunový stroj. „A, pane vedoucí, upřímně, kolik toho snese?“ „To víte, za pět let by mohla odejít hlava, tam je tření největší, ale dokoupíte novou a zas na chvíli dobrý…“ „Slyšel jsem, pane vedoucí, ještě o společnosti H.“ „No, jestli toužíte mít křoviňák za dvacet pět – třicet tisíc?“

O čem to tady píšu? N začalo montovat aušusy z nejlacinějších součástek. Tam, kde tlačí podobná síla na spoje z různorodých materiálů, klasicky na součástku plasto-kovovou, selže rozbytnější díl, čili umělá hmota. N vydělává na důvěřivosti, kterou do tří let zklame. I já jsem to musel poznat. Teď od enka tisíce zahrádkářů odcházejí do podniku S. Es má možnost pozorovat, co je výnosnější: lepší jakost za dražší peníze, nebo lacinější podvody se šmejdem. Řekněme, že letos jsem od eska koupil kvalitu střední třídy. A co drahé stroje od firmy H? Ty mají zvuk a ceny pro majetné.

Jistě nejsem sám, kdo pozoruje, že naprosto neplatí premisa: Kdo dá do prodeje šancajk, musí v tržním prostředí zbankrotovat. To jistě platilo ve zlatém věku lidstva, a pak nás to ještě tak trochu hnalo na Národní třídu, a i to je povážlivě dávno. Využijete spíš rčení: Nejsem tak bohatý, abych si kupoval laciné věci. Tedy i Baťa už věděl svoje… Jestli studie analytiků zjistí, že točit aušus za lidovou cenu vytvoří největší zisk a nejdříve, rozlomí civilizaci nefunkčnost strojů a nástrojů. Úspěch lidstva odpradávna provází schopnost používat a tvořit nástroje. Tuhle souvislost může podnikavá lakota zničit a zapříčinit úpadek a pád. Pozdě bycha honit s protesty, že chceme bolševické pračky na patnáct – dvacet let a tamní ledničky na dvacet – pětadvacet roků. Abych nepůsobil jako jednostranný politický snílek, doplním: Západ měl tenkrát rovněž dobré trvanlivé zboží, a bez podpultových anabází.

Význam slova pokrok je nesmlouvavý. Po-krok je pouze to, co je krok po kroku lepší než to včerejší. A ještě obecně společenský postřeh: Výhodou revolucí je, že se dějí tady a teď, pro přítomnou chvíli, a nikdo při nich nemá zapnutou křišťálovou kouli s přenosem na dvacet let do budoucna.

Krizi číslo dvě způsobuje degenerativní myšlení při stupňování spotřebního blahobytu. A znovu kratší příběh: Na táboře československo-sovětského přátelství jsem se po uši zamiloval do sličné Aksany Lazutinové, do patnáctileté krasavice s očima v barvě chrpy a s copem zlatým, jako klas. Nebyl jsem jediný ctitel šťastné dívky. Konkuroval mi svalnatý Vladim, přeborník v kopané, hoch v teplákách, jak se říká: Čím víc proužků, tím víc Adidas. Pořád nosil ručník za krkem. Projevoval jistou rozumnost a vyzařoval z něj klid. Jistě věděl, proč. Ovšem Někrasova jsem lépe přednášel já, třináctiletý romantik. Aksana, zdá se, chtěla od obojího. Když mě na půl dne vyřadil pobyt u lékaře, dosáhl ručníkový Vladim všeho…

Po letech jsem pochopil: Dívka si vybrala, jak jí to moudře předříkala příroda, někoho silného, čili schopného. Člověka s autoritou vůdce, čili úspěšného. Zároveň klidného, nehazardujícího. Ano, s ním se o výchovu dětí bez obav podělí.

Nedávno mi tatínek šaškovským hlasem napodobil projev žádané modelky: „Luxusní muž musí mít luxusní vůz, luxusní hodinky a luxusní mě. … Cože? Vařit? To jde dělat taky doma? Na to nemám čas. Já musím reprezentovat luxusního muže.“ Jistě, děvče má pohledné tělo. Ještě tak patnáct let jí bude hrát do noty. Že by se kvalifikovaně živila nějak jinak? Myslím, že ne. Nějak být zajištěná musí. Vy se, prosím, soustřeďte na jistý posun v myšlení. Tahle dámička bude z rodu egoistek, které se těhotenství spíš vylekají. Ale podívejme se na to ještě zevrubněji: Od odvážného pravěkého Mamutíka z knihy Eduarda Štorcha vede k ručníkovému Vladimovi spojnice úspěšné evoluční strategie. Krásné slečny se stanou ženami silných, odolných, úspěšných mužů a jejich děti, radost pohledět, stejnou strategii často podvědomě zopakují. A snad jim zbyde čas si číst pohádky, verše a přednášky, třeba i ty ode mě. Má žena je křehčí, bez těžkého copu, zas ale nehleděla tam, co Aksana, pročež jsem i já dostal šanci postarat se o dítě. To je v pořádku.

Erich Fromm trefně tvrdí, že jsme bohové z protéz. Máme protézu na ježdění, na létání, na orání, na sklizeň… Onen luxusní muž se z luxusního vozu jenom tak nehne. Do světa „vniká“ přes luxusní počítač. Povím, čeho jsem si všiml u řady počítačových mágů s fádním označením servisák, kteří se mnou spolupracovali: Většinou kratší silné nožičky. Často zavalitá bříška. Ježatý vous. Protéza brýlí na vidění, když už je elektronického smogu moc. Nezřídka útržkovitý rozhrkaný projev. Převažují e-mailoví známí. Pozornosti neujde častá pomatená bezradnost místo obranyschopnosti. Nezlobte se, nikomu se neposmívám. Já, když je potkám, vlídně s nimi rozmlouvám a hned bych jim dal najíst domácí stravy. Mekáč jsem totiž před lety zkusil poprvé a naposledy i já. Často se mi ale vybavuje geniální film Louise de Funése Křidýlko nebo stehýnko, a hlavně potměšilý výrobce rychlopotravin Tricatel.

Jak asi, obklíčen protézami, bude za pár desítek let vypadat luxusní muž? Jaké počne děti s luxusní modelkou bez zájmu o zodpovědnost? Co ony od rodičů odpozorují? Čím bude sorta luxusních lidí potřebná – nepostradatelná? Myslím, že pídit se po špičce konzumního luxusu s sebou nese jedince schopné jen toho, abychom se o ně všestranně postarali.