Josef Mikovec
9. 5. 2018
„Zde jest zkušební kámen, na němž se dokáže, zdali jsme opravdu v dost zralí, dost socialističtí, abychom opravdu stali se v Rakousku jediní výrazem nutnosti dějin, stvořiteli nového Rakouska svobodných, rovnoprávných národů Za nejúčelnější podmínku vývoje národů střední Evropy a jejich proletariátu, včetně národa a proletariátu českého, je potřebné posilovat vše, co přispívá k udržení velkého, státně organizovaného hospodářského prostoru, jehož dějinným výrazem je Rakousko-Uhersko.“
Bohumír Šmeral
„Není jediného národa ani území patřícího před tím habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo urpení, jaké staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým.“
Paměti Winstona Churchilla
Dějiny na výběr
V české historii je nemálo polozapomenutých, nevhodých osobností a témat, zato je hodně vybraných , nejčastěji přebarvých, politicky a psychologicky působivých a užitkových vyprávění, které se nemohou minout žádoucího účelu. Do jisté míry mezi ně i přespříliš vidoucí a předvídající Bohumír Šmeral. Ten má hříchů hned několik. Prvním z nich byl jeho postoj k Rakousku Uhersku a druhý, ne však poslední spoluzakladatelstvi Komunistické strany.Třetí, rovněž ne poslední byla jeho laxnost k bolševizaci strany. Tento hřích později vyznal s výhradami, postupoval však i nadále “smířlivecky “,, oportunisticky a šmeralisticky. Přesto, že na počátku 3. internacionály existoval anti-leninský marxismus a brzo vznikly i anti-leninské komunistické strany a organizace , mezi velezrádce tototo typu však Šmeral nikdy neupadl Nenachází tedy místo na žádném piedestalu. A je nepřijatelný.všem vlastenecky i jinak pokrokově všem cíticím,.nebo a rovněž všem volebního úspěchu. potřebným.
Jeho nebezpečí musí být nezapomínáno ! (viz dodatky)
Bděme !
To se nám to úpělo!
Čím vlastně bylo Rakousko – Uhersko? Polofeudální, zaostalou zemi, ve které vládla šlechta, Církev, armáda, Němci a Všeněmci, země v rozkladu, která se nutně musela rozpadnout v řadu kupírovaných, umělých států s malou zárukou životnosti? Nebo rozvíjející se zemí s řadou řešitelných problémů.? R-U bylo bez kolonií a obav o jejich ztrátu a bez ctižádosti stát se hegemonem Evropy. Řešení národnostních problémů možné bylo a návrhy byly přijatelné. Nepochybně to měli horší nemaďarské národy v Uhrách a národnostní reformy by tam byly hůře realizovatelné., ale ne nemožné
Pokud jde o národnostní útlak Slovanů zcela jinak to viděl Rakušan Adolf Hitler :“Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. ‘Arcidům’ se čechizoval, kde to jen bylo možné“.
Východní marka‘, jako ochranná bašta
“Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli ušetřeni nejednoho zla, kdyby se byl Masarykův plán uplatnit české ‚státní právo‘ byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná federace svobodných národů, jako jakási ‚společnost národů v malém‘, toť se ví, že ve velmi modifikované formě, ale přesto jako velký stát, který by, jak to odpovídalo jeho původní ideji, jménu ‚východní marka‘, jako ochranná bašta bránil západní svět proti Východu (stejně jako v případě nutnosti, proti německým panovačným nárokům).“
Více v první části článku ,, František Ferdinand, první oběť války”,a v dodatcích a třetí části „Tábor byl náš program“
Max Brod
Rakousko jako pojem aneb Trocha nostalgie nikoho nezabije
„I cannot begin to tell you flavor of the Austro- Ungarian Empire was ramshak affair but it was charming, gay and ensperienced more kindnes [ here ]….than ever before or since in my life. Tim
James Joyce
Svět, ve kterém stálo ještě za to žít, byl odsouzen k zániku. Svět, který příjde po něm, si už žádné slušné obyvatele nezaslouží.“ Joseph Roth
„Rakousko-Uhersko už není……..Nechci žít nikde jinde… Dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek.”
Sigmund Freud v Den příměří roku 1914
Ad Jiří Rak: Epochální panovník.
Sociolog Václav Bělohradský se vrací k článku historika Jiřího Raka ke 180. výročí narození císaře Františka Josefa I. Mimo jiné píše:“Všechny státy vzniklé na troskách Rakouska byly totiž horší než nadnárodní Rakousko, protože zůstaly mnohonárodní, ale na menší ploše se šance na federalizaci prudce zmenšily a naopak rostla úzkost z druhých. Rakousko se rozpadalo do jen „menších Rakousek”; a platí, že čím menší stát, tím větší poptávka po národní identitě, tím intenzivnější nenávist k těm, které identitu narušují už jen svou přítomností. Miluji metaforu Franze Werfela, najdeme ji v závěru jeho úvodu k souboru povídek Ze soumraku jednoho světa z roku 1937. Zatímco v USA se národy mísí v nesmlouvavém tempu věku páry a elektřiny v „melting pot tavícím tyglíku”, v němž k přetavení různých národů na jeden americký národ stačí jedna generace, Rakousko bylo humus, do něhož národy padaly pomalu jako podzimní listí, potřebovaly dlouhý (hřbitovní?) podzim, aby půda, obohacená tím tlejícím listím, vydala své plody. Rakousko se ale dlouhého podzimu národů nedočkalo, první světová válka přeorala rakouský humus, po ní národní démoni jako zombie dobyli politickou moc. Jednou z výhod Rakouska prý bylo, že „mnoho géniů tu bylo často považováno za hlupáky, ale nikdy „hlupák za génia”. To po válce přestalo platit.”
Minulost je také to, co nás minulo.
,,The past is never dead. It’s not even past.”
William Faulkner
Bylo však také jiné Rakousko a Uhersko.
V období bezohledného kapitalismu byly přednosti závadou. Rakousko–Uhersko bylo multi a inter kulturní a nadnárodní zemí nejen proto, že bylo multinacionální, ale také proto, že nezničilo regionální a lidové kultury, historickou pamět .živé tradice ; germanizační a maďarizační snahy ani nástup kapitalismu tak daleko nezasahly. V Rakousku – Uhersku bylo 13 jazyků , nespočetně dialektů , ethnických skupin, ale neexistoval společný a povinný úřední jazyk.! Převládalo katolictví,méně bylo potestantů.
pravoslavných a okrajově islám (viz dodatky)
Bylo mnohokulturní také pro svou bohatou kulturní a intelektuální rozvrstvennost. Vídeň – Praha – Budapešt byly významnými kulturními centry, Vídeň a Praha takřka spojitými nádobami. Mezi Budapeští a Prahou byly kulturní vztahy, bohužel, spíše střídmé. Terst a Dalmacie spojovali s latinskou kulturou. Vůně a barvy života a dění česko-německo-židovské Prahy vbledly v punkevní proud času, vstřebaly se v tůň archetypů a byly rozdrceny postupující mašinériií kapitálu a zvěcnění. Co však přežilo má světovost a svádí k hledání ztraceného času. Vedle umění, flosofie, exaktních věd byla známá svou vysokou úrovní také medicína.
Rakousko bylo první zemí na světě, které mělo ministerstvo sociální péče.
Bohumír Šmeral předvídající a nevzpomínaný
Narodil se 25. října v Třebíči na Moravě
Byl nepochybně nejen nejvýznamnějším a nejschopnějším politikem
Sociálně demokratické strany- a nepochybně ne pouze této, ale také nejvíce
předvídavým a neposluhoval cizině, nenastoupil cestu pro Dohodu. V roce 1917
silně kritizován pro svůj nacionalismu nadřazený, historicky opodstatněný postoj
budoucími profesionáli republiky nově “vzniklého“ národa československého.
Předvším to to byl Gustav Habrman, František Soukup, František Tomášek,
Rudolf Bechyně.,
nakonec nucen resignovat.Byl politikem, novinářem, organizátorem.
Na rozdíl od Masaryka NEbyl přesvědčen, že české dějiny jsou vedeny
určitým „plánem
prozřetelnosti,“[129] v němž se uskutečňuje osud českého národ tudíž ani
jeho historie nemůže být nahodilá.
Masarykovy úvahy nad českými dějinami byly ahistorické. Smysl
Smysl nespatřoval v jednotlivých časových úsecích, ale v tom, do jaké míry se v jednotlivých obdobích
časových úsecích, naplňoval onen plán prozřetelnosti „
Nepovažoval se tedy na rozdíl od Masaryka, ani za nástroj této Prozřetelnosti,,
jak by z logiky TGM mělo vyplývat a zajisté nenaplňoval onen plán
prozřetelnosti, ale také nepřeceňoval v rámci dobového marxistického poj
historické nahodilosti.
Kdo byl Mátí Spravedlnosti přijat a nevhodný pro dobu bujarého lidu? Platilo však a v platnosti zůstává ,, Minulost není nikdy mrtvá”!
Český stát jako kořist
Po celou 1. světovou válku, se Šmeral staví jednoznačně za naprostou loajalitu vůči Vídni. Dokonce coby šéfredaktor Práva lidu nedovolí ani důslednější a/ nebo radikálnější kritické články..“ před válkou před prosazováním českého státního práva v případě, že by došlo k rozdělení
jako kořist pro vítěze budoucnosti, jako bojiště pro příští měření sil soupeřících velmocí... ! ………
Není vyloučeno, že budeme moci prosadit naše státní právo v období katastrofálních zvratů. Pro nás jako národ a jako zemi by to bylo to nejhorší. Získali bychom pak na přechodnou dobu samostatnost, avšak jen proto, abychom se stali kořistí budoucích vítězů… Pokud nebude Rakousko-Uhersko zachováno, rozhoří se nad Evropou plameny nové třicetileté války a stejně jako po uzavření vestfálského míru nastoupíme my, Češi, cestu utrpení.
(Bohumír Šmeral, z projevu na 11. sjezdu československé sociálnídemokracie v roce 1913)
V tom viděl dál, nežli pozdější lidé Hradu, PředHradí i rozjásaného PodHradí. Sociální demokracie nakonec zcela očekávaně opouští marxismus, aby se postupně ze strany socialistické stala stranou pouze sociální a dobrou chůvou ochablého proletariátu, který má být zcela absorbován, případně i s pomoci zbylých konzervovaných, nyní pouze regulujících a identifikujících rituálů. V některých zemích ještě i dnes plní jednoznačně pozitivní komplementární, zadržovací a/nebo i podpůrnou roli, ale většinou dochází k Velkému skluzu a v lepších případech nezastavitelnému slalomu koalicí a kompromisů. Poslední pokus o revoluční sociální demokraciina české půdě, Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí neúspěšně. Šmeral zůstáví smutně a osaměle čnít jako zpočátku samostatný a zneužitý, později pouze trpěný přívrženec mírného pokroku v rámci často měnícího se zákona Kominterny a posléze bezvýrazně poslušný
partajní komunista, který dělá nakonec spíše roboticky symptomatickou kompartajní politiku čtyř obratů do roka. Poněkud nepřesvědčivě působí. Poslední pokus o revoluční sociální demokracii na české půdě, Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí neúspěšně.
Již v roce 1915 uveřejnil anonymněv časopisu německého geopolitika Friedricha Naumanna Die Hilfe příspěvek, který nebyl vzdálen Naumannově názoru zdůrazňujícímu nutnost pozornosti k českým požadavkům. Naumann je autorem hodně diskutované a kritizované knihy Mitteleuropa jejíž koncepce pro možnost návaznosti, v aktualizované, situaci přizpůsobené podobě může být a už patrně je směrnicí pro současné poziční a hegemonické snahy v Evropě. Nebyl Všeněmcem a neměl umyslu R-U oslabit. Z německé strany však čeští publicisté nebyli příliš vítáni. Není nijak náhodou, že pro německou hegemonii byli především liberální , bezdogmatičtí něměctí theologové přizpůsobiví sociálnímu darwinismu (!) a mnozí také antisemitismu..Inspiraci mohli najít u samotného Luthera..
Šmeralovi „Novým císařem Karlem je…dokonce nabídnuto ministerské křeslo (viz dodatek)
Národ sobě?
Barvotiskový nacionalismus českých stran národoveckých a státoprávních nemohl tedy přesvědčit české soc. demokraty aby bojkotovali možnost socialismu v případné mnohonárodní federace volně kooperujíci s Německem a riskovali existenci své strany a zbytečnou persekuci, která by posílila jejich protivníky bez rozdílu. Sociální demokracie byla takto uchráněna před nacionalismem konfekčním i konvenčně proklamovaným z oportunismu, nebo kalendář předbíhající domácké kalkulace. V době kdy se znovu probouzí i kýčovité slavjanofilství Zabudnutých Slávů a mezi Mladočechy a Hejslovany se dokonce teskní po Romanovcích na českém trůnu, Kramář o Slovanské říši
„Kramář je proti úplné samostatnosti Čech, žádá slovanskou federaci…v rámci Ruska… Žádá, aby se Rusové přitom neohlíželi na mezinárodní právo a podobné překážky; český národ, který neměl možnost protestovat proti válce, schválí počínání Ruska jednohlasně.“
ze zprávy ruského žurnalisty Svatkovského o Kramářových plánech, duben 1914 , a dokonce vypracoval její děsivou ústavu ,9 viy dodatky0 kterou ještě před vypuknutím války posílá do Ruska, neprůhledný budoucí Tatíčekpatrně přemýšlí o rozbití Rakouska – Uherska (ostatně i on uvažoval koho posadit na český trůn, pravděpodobně by protestantský král, markrabě a vevoda slezský a X slovenský, nebo král ěeskoslovenský nemohl být korunován; Soc.demokracie vidí jinak. Šmeral a neprávem opomíjení centralisté, se nevzdává vize federativního Rakouska-Uherska; a i po oficiálním konci, ve skutečnosti na poslední desetiletí 20.století poodložené 1.světové války uvažuje o přednostech nějaké formy socialistické federace. Ostatně o středoevropské či Dunajské federaci uvažuje kdekdo. Možná, že v jiné, snad socialistické podobě je to hlas pro budoucnost. Ke Šmeralově politice a neprávem zapomínaném Thunovi a jeho úsilí o vyřešení problémů česko-německého soužití – viz Jan Galaunder – František kníže Thun.
Husův lid a národovcí ?
„Český náhled (československý) na dobu vlády Franz Josefa I. je ovlivněn “haškovským Švejkem“.
Paměti Winstona Churchilla
Žižka & Švejk – společnost s ručením velmi omezeným
“Jenže, kdo je to lid a co je to národ? Haškův Švejk nebyl tak úplně reprezentativní figurou českého národa v letech soumraku habsburského impéria. Archívy z oněch let dodaly dostatek svědectví o loajálních českých vojácích a důstojnících Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. A nemusíme hledat dlouho ani usilovně, abychom objevili i případy ještě mnohem křiklavější loajality, než byla ta „rakouská“, která může být snad vysvětlitelnástaletým zvykem na poměry ne právě úplné národní suverenity”
Ivo Šebestík, Království nebeské se údajně otvírá i těm, kteří „nevědí, co činí“
Žižka & Švejk – společnost s ručením velmi omezeným ( viz)
Spolek států a společenství národů
….Podstatnou slabinou české (i celorakouské) sociální demokracie byl její přístup k řešení národnostní otázky v Rakousko-Uhersku. Vedení strany v zásadě přejímalo austromarxistickou koncepci kulturně národnostní autonomie, jež řešení národnostní otázky zužovala na poskytnutí národní samosprávy v kulturních, školských a jazykových záležitostech a přímo i nepřímo pomíjela souvislost národa a národního území i vazbu pojmů národ a vlast. Podceňovalo proto význam českého zápasu za národní sebeurčení a striktně odmítalo český historicko-státoprávní program, čímž naráželo na odpor většiny české veřejnosti včetně významné části dělnictva. Tzv. protistátoprávní prohlášení prvních pěti socialistických poslanců, kteří v březnu 1897 vstoupili na rakouskou říšskou radu, vyvolalo v Čechách vlnu pobouření, jež vyústila v nacionalistickou kampaň proti sociální demokracii, a stalo se bezprostředním podnětem k založení druhé, národně orientované socialistické strany – České strany národně sociální… zde:”
Uvnitř českoslovanské sociální demokracie se ovšem střetávaly různé ideově-politické proudy. Vedle vlivného austromarxistického směru, reprezentovaného především Bohumírem Šmeralem, se prosazovala skupina kolem teoretického časopisu Akademie, vycházející ze zásadní revize marxismu (Fr. Modráček, Lev Winter, Josef Hudec, Alfréd Meissner) i nositelé masarykovského humanismu (v mnoha ohledech osobité české reflexe bernsteinovského revizionismu)a části ideového dědictví někdejšího pokrokářského hnutí (Fr. Soukup, F. V. Krejčí). Projevovaly se i různé názory na řešení ožehavého národnostního problému v Rakousko-Uhersku, na politické postavení českého národa a na zásadní poměr strany k rakousko-uherské monarchii. Nakonec však převážila koncepce Bohumíra Šmerala, který se v posledních letech před 1. světovou válkou stal hlavní teoretickou autoritou českých sociálních demokratů a jenž přednesl zásadní referáty o národnostní otázce na sjezdech strany roku 1909 a 1913. Šmeralova koncepce vycházela z teorií Karla Rennera a Otto Bauera o kulturně národnostní autonomii. Celek Rakousko-Uherska považovala za nejlepší základnu pro realizaci sociálních a politických požadavků dělnictva i demokratických přeměn ve střední Evropě, současně však postulovala přetvoření současné podunajské říše ve federaci svobodných a rovnoprávný národů
Sociální demokracie je nejstarší politickou stranou v České republice. (viz dodatky )
Sociální demokracie v Rakousku viděla jako řešení vytvoření národních, etnických oblastí, bez jednoznačné a nutné souvislosti s historickými hranicemi. V tom se později paradoxně shodla s jinak zcela protichůdně orientovanými. Tuším, že dokonce i úvahy konzervativního Rio Preissnera na toto téma nebyly výrazně odlišné. Pokud jde o Českou soc. demokracii, zpočátku působí její doktrína o řešení národnostního problému tj. Brněnský programpřijatý 1899, v českém prostředí úporně zahleděném do slavné minulosti jako značně dobově nevábná, přirozeně odrazujíci a značnou část národa až odpuzující, a proto namísto příchylnosti přinášející hlasy vyprovokovala vznik Strany národně socialistické / České strany národně sociální /. Pozdějí se soc. demokracie stává chápavější a volí přístupnější program, avšak ani upravený Rennerův návrh , (v) ostatně ani žádný jiný, nebyl bohužel v Rakousko-Uhersku realizován Sociální demokracie v Rakousku viděla jako řešení vytvoření národních, etnických oblastí, bez jednoznačné a nutné souvislosti s historickými hranicemi. V tom se později paradoxně shodla s jinak zcela protichůdně orientovanými. Tuším, že dokonce i úvahy konzervativního Rio Preissnera (viz) na toto téma nebyly výrazně odlišné. Pokud jde o Českou soc. demokracii, zpočátku působí její doktrína o řešení národnostního problému tj. Brněnský program přijatý 1899, v českém prostředí úporně zahleděném do slavné minulosti jako značně dobověnevábná, přirozeně odrazujíci a značnou část národa až odpuzující, a proto namísto příchylnosti přinášející hlasy vyprovokovala vznik Strany národně socialistické / České strany národně sociální /. Pozdějí se soc. demokracie stává chápavější a volí přístupnější program, avšak ani upravený Rennerův Rovněž byla později chtěně přehlédnuta možnost a politická i kulturní prospěšnost realizace obdoby Rennerova návrhu v rámci ČSR, proto se objevuje požadavek uznání právní osobnosti národa a „personální unie „ jako bumerang znovu, tentokrát předložený někerými sudetoněmeckými / i sudeto – německými / representanty a exponenty. – Viděno ze sudetoněmecké strany.
Václav Chyský,Po stopách konceptů střední Evropy 19. a počátku 20. století se zaměřením na „Mitteleuropu“Friedricha Naumanna (viz)
, ostatně ani žádný jiný, nebyl bohužel v Rakousko-Uhersku realizován
V letech 1917 – 1929 platil princip personální národnostni unie v Ukrajinské lidové republice (viz dodatek)- Ukrainian People’s Republic (1917–1920) a v roce 1925 byl přijat v nezávislém Estonsku
. Sociální demokracie nakonec zcela očekávaně opouští marxismus, aby se postupně ze strany socialistické stala stranou pouze sociální a dobrou chůvou ochablého proletariátu, který má být zcela absorbován, případně i s pomoci zbylých konzervovaných, nyní pouze regulujících a identifikujících rituálů. V některých zemích ještě i dnes plní jednoznačně pozitivní komplementární, zadržovací a/nebo i podpůrnou roli, ale většinou dochází k Velkému skluzu a v lepších případech nezastavitelnému slalomu koalicí a kompromisů. Poslední pokus o revoluční sociální demokracii na české půdě, Neodvislí sociální demokraté a Neodvislá socialistická strana , krátce pokus o Socialistické sjednocení končí neúspěšně. Šmeral zůstáví smutně a osaměle čnít jako zpočátku samostatný a zneužitý, později pouze trpěný přívrženec mírného pokroku v rámci často měnícího se zákona Kominterny a posléze bezvýrazně poslušný partajní komunista, který dělá nakonec spíše roboticky symptomatickou kompartajní politiku čtyř obratů do roka. Poněkud nepřesvědčivě působí ”.Už pro Šmerala je komunista sociální demokrat, který nezpochybňuje konečné cíle marxistického socialismu (tamtéž, s. 388), komunismus a sociáldemokratismus jsou podle něho dvě podoby téhož hnutí, dvě metody, které mají stejnou legitimitu. KSČM zdůrazňovala své samostatné, domácí zdroje komunistické identity a svou pozici národní síly. I tady můžeme navázat na Šmerala, který razil samostatnou taktiku vůči Moskvě (s. 383, 386) a spojoval budoucnost socialismu u nás s pokrokovými změnami v Evropě nebo alespoň ve Střední Evropě (s. 383nn.)“….zde…razil samostatnou taktiku vůči Moskvě..Tamtéž.
Третьего пути нет !
Po určitou dobu, snadz počátku to možná mohlo být přijímáno upřímně, později to bylo jen tolerováno, pokud to ovšem Moskvě příliš nevadilo a/nebo vábila. Dnes zajisté může KSČM ,,razit samostatnou taktiku vůči Moskvě”. I v tom se Šmeral rozešel sám ze sebou a zvolil krutou beznaděj stalinismu. Nejpozději v době, kdy Sociální demokracie byla oficiálně kategorizována jako sociálfašismus bylo vhodnější pomlčet, nebo odvolat pod hrozbou exkomunikace a ,,vydání světské moci.” Pokud jde o národnostní politiku, ve 20.letech dokonce vyhlašuje právo sudetských Němců na odtržení. Nezbytně odsunut do bezvýznamnosti představiteli místního i centrálního politického prasáctví, hrdé vulgarity a internacionalizované podlosti, nakonec se zcela vydává komandujícímu stalinistickému aparátu a vzdává se všeho čím byl a mohl by být. V zájmu kontinuity legitimizující obnovenou naději, poté co čas poblil a odvál staré kýče ověnčené krvavými květy stalinismu stává se znovu dobově přijatelným předchůdcem užitkový B.Šmeral, mučedník ztracených a později vysněných příležitostí.
Tоварищ Богумир Шмерал
O trapnosti, cynismu a morální pustotě těch, kteří ho zneužili následující: „ Všichni víme, jak přímo láskyplný byl vztah soudruha Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého k soudruhu Bohumíru Šmeralovi,se kterým jako první z vedoucích pracovníků československého revolučního dělnického hnuti jednal s Vladimírem Iljičem Leninem o zvěstování jeho učení v naší zemi a kterého měl soudruh Lenin osobně velmi rád stejně jako druzí sovětští soudruzi. Sovětští soudruzi vyjádřili svoji poctu životu dílu a světlé památce soudruha Bohumíra Šmerala po 9. květnu 1941 uspořádáním mimořádně imposantního komunistického pohřbu
Jak přímo byl asi přímo láskyplný vztah soudruha Stalina a soudruha Berijii k soudruhu Šmeralovi ?
Byl kritizován (i Trockým ) coby oportunista. Šmeralismus se stal negativním pojmem, kacířstvím ke kterému nebylo radno se hlásit. Šmeral se však Ljubjance, Gulagu i popravě jaksi vyhnul. Zde
Dnes a v popřítomnosti.
Národnostní otázka, podíl nacionalismu na Velkém Pádu, konstruktivistická theorie národa ( podrobněji v souvislosti s národnostním hnutím a R-U zde ) vztah této theorie k praktické národnostni politice soc. demokratického hnutí a možnosti Sociální demokracie k ,,engelsismu- plechanovismu,” austro-marxismu, kautskiánství, atd. je samo o sobě téma pro rozsáhlý článek, zde ale jen okrajové. Na toto by pro zhodnocení nutně navazovalo téma:,,Stanovení a/nebo rozlišení principů rozšířeného a doplněného marxistickými a obecně zásadními postoji vůči premodernistickému a modernistickému funkčnímu nacionalismu a později předkládaným sporným ideálům pro potřeby reál dekolonizace, a současnému procesu,, globalizace>.” V článku v Britských listech se dokonce tvrdí, že je Monarchie – přirozená volba levičáka(viz) To tedy snad sotva, ale jisté mýthy o Pokroku chutnají cukerínem a jsou cítit plísní.
Husův lid a národovcí ?
Třista let jsme trpěli a úpěli pod nevýslovným jařmem kruté vlády nelítostných cizáků a toužebně vzhlíželi k nadějným poslům osvobození. Jak doloženo.
„!Požadované slyšení před trůnem jeho císařského a královského veličenstva se pro odpor ministerského předsedy Heinricha hraběte Clam-Martinice nekonalo. Předsednictvo Českého svazu (poslaneckého) se nakonec podvolilo žádosti ministra zahraničí, hraběte Czernina, aby v prohlášení nebyla žádná stížnost nebo požadavek a vydalo následující text: “……„Čeští poslanci říšské rady, chtěli osvědčení věrnosti přednést zvláště slavnostním způsobem, na půdě říšské rady před císařem. V původní verzi bylo uvedeno: “…aby odpověděli na nedožadovanou intervenci nepřátel říše … Ať uslyší svět z nového ujištění, jež svému králi dáme, že zůstaneme věrni jemu i jeho potomkům, že vyhledávajíce práva a prospěch svého národa, vyhledáváme a vyhledávat chceme vždy zároveň prospěch monarchie habsburské, že věrně a trpělivě lneme ke králi a království, k císaři a císařství, a že stížnosti, jež jsme vznášeli a vznášíme proti nynějším politickým poměrům českého národa, nikdy neotřásly naší víru, že konečného uznání samobytnosti a svéprávnosti politického národa českého dosáhneme v rámci císařovi říše „pod žezlem císařovy dynastie. …”. odpověď států Čtyřdohody presidentu Spojených států amerických Wilsonovi, ve které státy, válčící s mocnářstvím naším uvedly mimo jiné také osvobození Čechů od cizího panství jako jeden z cílů, k nimž chtějí pomocí zbraní dospět, Presidium Českého svazu odmítá tuto insinuanci, která spočívá na předpokladech úplně nesprávných, a rozhodně prohlašuje, že český národ jako vždy v minulosti, tak také v přítomnosti a v době příští jen po žezlem habsburským vidí svou budoucnost a podmínky dalšího vývoje“ zde
Byli snad reprezentanti národa bezpáteřní oportunisté, lháři a přicmrdovači, nebo to mysleli upřímně? Rozpad Rakouska někteří přijali jako fakt a nejásali, jiní jásali, snad upřímně a jiní jásali protože mysleli na svou budoucnost, osobní výhry a dary výsluní a moci.
Šmeral se nepřizpůsobil, nepopíral svou ideu státu Rakouského, byl skeptický vůči nové republice a vysloužil si karikatury a vtipy.
Rytíři bez bázně a hany
Aneb
Zavřeno za účelem převratu
Kulík, Obchod kávou
Jan Werich vzpomínal (viz) na Československo 1918 – 1938, s humorem jemu vlastním a ve zkratce vyjádřil nejenom osobní či subjektivní názor, ale pohled na dějiny přesnější nežli oficiální dějepisectví a zlidovělá tvořivost. Nevyjádřil se však k tomu proč ta potřeba legend starších i čerstvých a sebeoslavování. I tak řekl více než by mu dříve prošlo. Národ, který neměl úměrnou přítomnost hledal oporu v minulosti, čehož bylo politicky i ekonomicky využíváno. Z toho pak vzešel pro masovou spotřebu a poltická posvícení všenárodní kýč a dnes už vybledlé klišé. Ve vážné podobě posiloval v těžkých dobách, za cenu iluzí a sebeklamu, jinak jako placebo. Bertold Brecht řekl,, Nešťastný národ, který potřebuje hrdiny”. Nešťastnější je však národ, který potřebuje nepravé a nepravdivé hrdiny, nepravou a nepravdivou historii. Mýthy a legendy mají své oprávnění a hodnotu, pokud nejsou pouze náhražkou za skutečnost, opiem lidu a žádostí intelektuálů. Politickým zneužíváním tuto hodnotu a oprávnění mimo kulturní a jim vlastní sféru ztrácejí.
Jak jsme bořili Rakousko
„Tuhý život národních báchorek aneb jak Češi válčili za císaře.Čeští vojáci bojující v řadách rakouské a později rakousko-uherské armády bývají nahlížení prizmaty Haškova Dobrého vojáka Švejka anebo legionářskými. Ve skutečnosti však Češi válčící pod císařským praporem s dvouhlavým orlem patřili k těm nejlepším“ Viděno rakousky zde
„Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, . Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů.
.“ Jan Tesař
Masarykův syn Jan byl vyznamenán za statečnost v boji a povýšen na nadporučíka c. a k. armády.
Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko
Pokrok, ale mírný a v mezích zákona.
Epilog
Demográticky a kultůrně.
Po roce 1989 byla z rodného domu Bohumíra Šmerala v Třebíči odstraněna jeho busta a zrušena v něm i pamětní síň
