Ivan David
25. 5. 2018
V posledních týdnech jsem se zúčastnil několika politických „sešlostí“, v nichž sešlí prezentovali svoje názory. Pozoruhodné je, že vystupujícím se dostávalo potlesku nejen zdvořilostního, ale i vyjadřujícího skutečné sympatie, a to i přesto, že teze prezentované vystupujícími si často vzájemně odporovaly. Chyběla jim oponentura kvalitní diskuse, v níž by se ukázalo, že tvrzení není čím doložit, že obecná vyjádření obecně neplatí, že v prioritách není shoda, že pojmům, které jsou užívány rozumí každý jinak, a že není jasno nejen proč, ale taky zda vůbec to či ono činit. Ukázalo by se, že cesty jsou směle vytyčovány, aniž plánovači tras měli dostatečnou představu o překážkách. Ale přesto už se mluví o činech s tendencí zakládat další a další politické platformy, hnutí a strany. Političtí mesiáši se ženou do vysokých hor v trenýrkách, pantoflích a bez mapy, ale za to s přesvědčením, že tentokrát dosáhnou vrcholu, protože chtějí, a jsou přesvědčeni, že velmi mnozí učedlníci je budou následovat.
Jsem naopak přesvědčen, že bez výstroje, výzbroje a bez mapy to nepůjde. A nejen to, výprava musí být organizovaná, účastníci informovaní, přesvědčení a motivovaní. Alespoň někteří musejí znát terén, aby mohli zvolit vhodnou výzbroj a výstroj, musejí mít správnou mapu a umět se v ní orientovat. A to všechno bez diskuse nejde. Diskusí nejsou monology úplně malých mesiášů vytyčujících směr a pobízející k rychlejšímu tempu. Ne, diskuse je oponentura k názorům, tvrzením, projektům, studiím a jejich interpretacím.
Ano, je to zdlouhavé zejména pro každého, kdo je od počátku přesvědčen, že má prostě pravdu a ostatní jsou zabednění, když to nechápou.
Z toho pak plynou výroky jako: „Jedním z rozhodujících momentů možného řešení, který jsme jako národ propásli, byly loňské říjnové volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.“ zde
Tedy národ je blbý, řešením bylo volit „nás“ v minulých volbách, ale „národ“ zase zaspal. Nikoliv přiznání, že jsme „my“ nebyli schopni národ oslovit. K nikoli krátkodeché politické akci je dle mého soudu třeba tří základních podmínek: skutečná vůdčí osobnost, deklarace atraktivní pro veřejnost, vykonání velkého objemu práce.
Skutečná vůdčí osobnost ovšem musí být atraktivní pro veřejnost jako představitelný politický vůdce a musí také hodně odpracovat. Musí „dobře vypadat“, být zdatný rétor, znát politické reálie a nebát se přiměřeně riskovat. Každá z těchto podmínek by zasloužila podrobnější vysvětlení, není to však účelem tohoto článku.
Deklarace atraktivní pro veřejnost může být politický program vtipně zestručnitelný na několik základních tezí. V zájmu stručnosti neuvádím, co musí a co nesmí obsahovat.
Na velký objem drobné politické práce je možno najmout více či méně zdatné osoby, podle finančních možností. V případě finanční nemožnosti mohou práci odvést dobře motivovaní aktivisté (pokud existují v potřebném počtu a kvalitě). Vše má své výhody a nevýhody.
Podstatnou podmínkou jsou možnosti medializace. Kdo nemá svá celoplošná média je v nevýhodě zvláště když brojí proti majitelům „nezávislých“ médií. Média a zdatné agentury mohou vytvořit „osobnost“ i z celkem průměrného jednotlivce, taktéž mohou chválit a šířit „program“ a tím vykonat velký objem práce.
Podmínky se mohou podle míry naplněnosti vzájemně kompenzovat. Zdatný rétor nepotřebuje skvělý program, okouzlí veřejnost i banalitami. Atd. Není cílem článku zacházet do podrobností.
Problém vzniká tehdy, když ambiciózní jedinec bez velkého osobního kouzla, veřejnosti téměř neznámý, bez peněz a/nebo schopnosti získat aktivisty a motivovat je, chce uspět ve volbách a to sám, protože si připadá nejlepší. Voliči se to však nedozvědí. Může dále kázat, co je třeba dělat (těm tupcům, kteří to před volbami „nepochopili“) a opakovat, že „diskutovat je málo“, že je třeba velkých činů a to hned, neboť doba si to žádá. Naprosto bizarní je představa, že se několik pidistran a hnutí spojí a vytvoří silný politický proud („sjednocování alternativních politických sil“). To nelze. Hlavní překážkou jsou ambiciózní pidivůdci. Všichni trvají na sjednocení pod jejich vlajkou a s jejich právem veta („aby se předešlo majorizaci“), které uplatni kdykoli hrozí dohoda ostatních. Pozoroval jsem několik snah o podobná sjednocení, ale ani jeden úspěch. Pro účinnou politickou činnost zbývá jediná možnost: Připojit se ke straně, která má vůdce, peníze nebo aktivisty a přijatelný program. Možnost neúčinné politické činnosti zůstává otevřen pro všechny zájemce. Každá vládnoucí skupina si přeje takovou bezzubou a téměř neviditelnou opozici. Proč ji nepotěšit?
Nikdo ovšem nic nedokáže bez vhodného společenského klimatu. A to může ovlivňovat každý trochu zajímavější bloger. Proto jsem přesvědčen, že dobře diskutovat má velkou cenu a nelze ho hodnotit s despektem „jen diskutování“. Je to tříbení názorů, které se promítá do publikační aktivity a tím ovlivňuje společenské klima. Teprve v něm je možné uskutečňovat změny, neboť potřebná část veřejnosti chápe. K úspěšnému prosazení změn nestačí, když několik jedinců usoudí, že „je to potřeba“. Politika je umění možného a řešení nelze s úspěchem prosazovat v době, kdy jsou nejen pro veřejnost, ale i pro možné spojence nesrozumitelná. Sám jsem se o tom bolestně přesvědčil a poučil se. Že jsou „potřebné změny“ prováděny „pozdě“, a někdy už marně, to je téměř pravidlo, které však nelze překonat silou vůle.
Stává se, že se nositel dobrých myšlenek vyčerpává bojem s „nepochopením“ a proti „nechápajícím“, místo aby se je snažil argumenty přesvědčit. Místo věcné diskuse o reálných problémech pak probíhá vášnivé přesvědčování, jak je teď hned nutné vyhrát volby, ačkoli pro to politický subjekt nemá reálné předpoklady. Je hezké stanovit si cíl „pomáhat při obrodě společnosti“, ale k tomu je potřeba mít jasno, o čem to vlastně mluvíme. O „obrodu společnosti“ usilovala i „hnutí směřující k potlačení lidských práv“. Udělejme si například jasno, co vše je a má být „lidským právem“ a co ne. Měli bychom uvažovat o tom, nemají-li existovat i jisté „lidské povinnosti“. Je jistě zajímavý nápad a hezký cíl „reorganizovat NATO“, ale až příliš mi to připomíná tzv. „reformátorské bludy“, neboť takový reformátor má opravdu nedostatečný „kontakt s realitou“. Měla by následovat otázka, jak má v úmyslu vést rozhovory s americkým prezidentem a představiteli US „deep state“, aby nás odpověď přivedla blíže k diagnóze. Naproti tomu přispět k odporu veřejnosti k akcím směřujícím k třetí světové válce je záslužné a skutečně reálné, i když k válce může dojít i přes odpor veřejnosti. Stačí, když se dohodne neveřejnost, která nás reprezentuje.
Nikdy nebylo ctižádostí Klubu Nová republika být „jakýmsi diskusním klubem“, ale chtěli jsme být kvalitním diskusním klubem a mít jistou prestiž a možná i autoritu. Není jisté, že se to nepodaří navzdory omezené pracovní kapacitě zúčastněných. Být dobrým diskusním klubem je vysoký cíl, vyšší než snaha o vytvoření 78. bezvýznamné politické strany.
