Kádrování ad absurdum: Ohlas na 125. jubileum arm.gen. Karla Klapálka

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
26. 5. 2018
Oko za oko, zub za zub! Na dnešní 125. výročí narození generála Karla Klapálka jsem byl zavalen nesčetnými dotazy, zda bude hrdina od Zborova, Tobrúku a od Dukly vyznamenán při příležitosti 100.výročí vzniku Československé republiky. Na dotazy neumím odpovědět a psát do Kanceláře prezidenta republiky nemám moc chutí, neboť mám zkušenost, že s plebejcem se tam nebaví. Jednou jsem napsal tiskovému mluvčímu, neodpověděl mi a tak se již nikdy neptám.


Znovu jsem se probíral veškerou dokumentací o generálově životě a tak mám i dopisy nejbližších.

Dobře věděli, kdo rozpoutával kampaň proti Karlu Klapálkovi po roce 1945 a po roce 1989; jedním z těch, kdo se o to zasloužili byl i jeden těžce životem zkoušený i mučený důstojník v 50.letech – který prý si kdysi vůbec sice nevystřelil, přesto hodně vytrpěl a s Karlem Klapálkem si nakonec vyřídil nevojensky účty.

Sám jsem byl u toho, kdy zase jiný důstojník v.v. při jednom výročí bitvy u Sokolova, tehdejší předseda „sametové“ Československé obce legionářské vmetl přede mnou do tváře plk.v.v. Leopoldu Kopoldovi, zeťovi Marie Švermové: „Stejně jsme vás hvězdáře měli dojednoho postřílet!“

Tedy žádný samet, ale znovu třídní boj.

Věděl jsem, že v roce 2009 neměl Karel Klapálek žádnou šanci, aby byl vyznamenán tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Odpor vůči hrdinovi byl vskutku nehrdiný.

Tehdy se ho snad veřejně nezastal nikdo, až na tehdejšího poslance parlamentu Karla Černého. Jeho činnosti v tomto směru si velmi vážím a jeho řádky dodneška nezevšedněly. Napsal článek do Práva, který však skončil v redakčním koši.

Ohlasy na mé řádky, které mi v den Klapálkova výročí přišly, jsou stejně záslužné a stejně hořké, jako následující dávné řádky z roku 2009:

„Sněmovna odmítla kádrovat generála Klapálka”
Karel Černý
V pátek 21. května 2009 schvalovala poslanecká sněmovna návrhy významných osobností našeho národa na udělení státních vyznamenání. Mezi navrhovanými vyvolalo diskusi jméno Hrdiny ČSSR armádního generála Karla Klapálka, jednoho z nejvýznamnějších velitelů československé zahraniční armády na Středním východě, západní i východní frontě.

Naivně jsem si myslel, že kádrování zahraničních vojáků před i po listopadu 1989 dávno skončilo. Například o Hrdinovi SSSR Josefu Buršíkovi se nejprve nesmělo mluvit, protože byl po únoru 1948 vězněn a emigroval do Velké Británie a pak zase pro změnu některým vadilo to, že byl Hrdinou SSSR. Toto vyznamenání na některé stále působí jako červený hadr na býka, aniž by znali další souvislosti a tak jsem si musel vzpomenout na jiného Hrdinu SSSR – hrdinu od Sokolova Otakara Jaroše.

Počátkem devadesátých let bylo v módě, jako po každé revoluci, přejmenovávat názvy ulic a náměstí. A tak vedle Leninů a Gottwaldů se rušili ulice nesoucí i názvy jako Dukelská, Sokolovská, Slovenského národního povstání, ale i názvy nesoucí názvy statečných synů našeho národa.

Tehdy jsem pracoval v Okresním muzeu ve Žďáře nad Sázavou a musel jsem zodpovědět telefonický dotaz z radnice ve Velkém Meziříčí, kde „řešili problém“ zda přejmenovat Jarošovu ulici, či nikoliv, „pokud byl tím hrdinou SSSR“.

Když už ona volající dáma nevěděla, že šlo o úplně jiného Jaroše – místního rodáka, plukovníka generálního štábu, popraveného v roce 1943 za odbojovou činnost v organizaci Obrana národa, těžko mohla ona i mnozí další pochopit, že ač byl kapitán Otakar Jaroš posmrtně dekorován Zlatou hvězdu a titulem Hrdina SSSR, patřil k největším antikomunistům v jednotce generála Svobody v Sovětském svazu.

I jméno Hrdiny ČSSR generála Klapálka navrženého na propůjčení Řádu Bílého lva působilo na mnohé poslance v souvislosti s jeho působením v poválečné armádě jako červený hadr, ale přes to většina pochopila, že kádrování našich odbojářů by už konečně mělo skončit a návrh na generála Klapálka za jeho činnost v době druhé světové války podpořila.“

A tak mi nezbývá než se ptát: poučí se někdy mocní napravit křivdy i vůči zemřelým?”