Lidé zvláštního ražení

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
27. 5. 2018
Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. George Orwell.
My lidé jsme si všichni si rovni. Správné pravidlo ale musí mít výjimky, jinak by to byl boží zákon. My civilizovaní tedy stojíme nad negry, kozomrdy, rákosníky, čmoudy, bezdomovci, cikány a rozvraceči našich hodnot, které známe pod kolektivním jménem migranti. V poslední době se nad nás vyšvihla kasta nedotknutelných. Nemá nic společného s indickou kastou, která se hrabe ve sračkách nebo jinak prekérně živí. Nová kasta se rovněž hrabe ve všem možném. Její práce občas smrdí, ale nedotknutelnost je záminkou pro ochranu živobytí. Přisvojila si takměř božské právo na nakládání s pravdou. Přesněji s informacemi.


Ne snad, že by tihle novináři jen lhali, to ne, ale vždy si nechávají zbytek na příště, aby byla obživa. Jsou stále na stopě čemusi monstrózně špatnému, a slibují, že pokračování bude příště.

Jsou neodbytní, ale troufnou si jen na někoho. Čtenář si možná vybaví “minidetektivky” týkající se podnikání českého velkokapitalisty. Podívejte se na něj, oligarchu bezcitného. Některé podnikatele donutil až k pláči, ne-li k sebevraždě.

Provokují bývalého hejtmana. Cpou mu mikrofon pod nos, aby ztratil nervy a ohnal se pěstí. Chtějí a potřebují, aby to udělal, aby mohli vykřikovat o tom, že bity nejen naše děti a teď už i oni, předvoj společnosti.

Jejich činnost ale má trhlinu. Kdyby jim šlo o pravdu a odstranění neřádu, museli by otevřeně odsoudit kapitalismus a šejdíře, kteří kradou daleko víc než vybrané oběti. Udělat to nemohou, protože nezpívají svou vlastní píseň.

Před nedávnem se na Lvech bouřilo za svobodu medií. Chtělo by se věřit, že šlo o princip a ne o ochranu penězovodů z pokladny ČT.

Bojovníci za nezávislost novinářů se nezmohli na slovo protestu, když českého novináře nevpustili za brány kyjevského letiště. Chtěl psát (jak jinak než nezávisle) o Ukrajině.

Protesty se ovšem ozvaly, když slovenská policie požádala českou novinářku o zpřístupnění mobilu. Mohou na něm totiž být informace, potřebné k objasnění vraždy Jána Kuciaka. Třeba to, co jí řekl o lidech, kteří ho kontaktovali. Podle medií to přece byla ona, která Kuciaka získala pro analýzu Panama Papers. Měla tedy k němu blízko.

Obrana proti policejní zvůli se jmenuje ochrana zdrojů. Jestlipak Češi protestovali, když byl novinář Andrew Gilligan, přinucen prozradit, že jeho zdroj, který znevěrohodnil tvrzení britské vlády o ZHN v Iráku, se jmenoval Dr. David Kelly. Tenkrát šlo o podvod Blairovy vlády, která vyfešákovala zprávu o ZHN, aby vytvořila potřebnou atmosféru pro válku v Iráku. Kelly prý spáchal sebevraždu a Lord Hutton, jehož komise potvrdila potřebnou verzi, utajil detaily na dalších 70 let. Prý s ohledem na pozůstalé.

V souvislosti s jednáním české novinářky se nabízí řada otázek:

– Komu patří inforrmace, které investigativní novinář shromažďuje? Ve vědě to je jasné, data vlastní zaměstnavatel. Ten může ve vlastním zájmu povolit jejich zveřejnění.

– Občan je podle § 367 a § 368 trestního zákoníku povinen oznámit přípravu nebo páchání trestného činu nebo skutečnost, že trestný čin byl spáchán. 

Je novinář zbaven této povinnosti? Má snad privilegium kléru, který je vázán zpovědním tajemstvím? To je taky pěkně vypečené pravidlo.

– Musí být investigativní novinář neutrální (pracovat systémem “padni komu padni”) nebo se prodává na trhu práce?

– Jménem nezmíněná novinářka založila organizaci, která má neprůhledné financování. Podle výroční zprávy za rok 2016 nemá žádné zaměstnance a tudíž ani náklady na ně. V textu je jen krátká zmínka o spolupráci s Bakalovou nadací. Za co jezdí po světě a učí jak dělat investigativní žurnalistiku?

– Lze jednu skupinu investigativních novinářů podrobit nezávislému zkoumání jinou skupinou investigativců? Nebo by to bylo napadání její nezávislosti?

Z výroční zprávy zmíněné investigativní organizace stojí za zmínku tato pasáž o Panama Papers:

“Jen Česka se týkalo přibližně 250 000 dokumentů. Další tisíce dokumentů, které se sice na první pohled Česka netýkají, ale při bližším prozkoumání korelují s tím, co se v Česku odehrávalo, spadají pod švýcarské a lucemburské pobočky Mossack Fonseca.

Takzvané české dokumenty z Panama Papers neodhalily žádný větší skandál. Česká pobočka Mossack Fonseca totiž měla inteligentní a zároveň velmi paranoidní vedení, což mělo na informace, které se daly v dokumentech objevit, dost zásadní dopad. A pro nás jako český tým novinářů to znamenalo zeď.

Pavel Petrovič, jeden ze zakladatelů české pobočky Mossack Fonseca, totiž nevěřil, že by panamské ústředí bylo schopné ochránit data před únikem, a tak se rozhodl, že žádná data do centrálního systému i přes mnohé urgence nenasdílí.”

Stačí jeden podezíravý člověk a investigativní práce v zájmu Česka je v hajzlu.
Co tato “Obecně prospěšná společnost” Česku přináší? Troufne si zkoumat kauzu OKD a s ní spojené zašantročené byty, nebo byty ČEZu? Nebo menší ryby, třeba lichváře a obchodníky s chudobou, politiky neschopné řešit problém bezdomovectví a dostupnost bydlení.

To by byly pro Česko důležitější věci než toto pozorování z Kuby (citováno z výroční zprávy pro rok 2016): “Kubánští playboyové si do vlasů místo brilantiny dávali olej, který na prudkém karibském slunci neskutečně smrděl.”

Pikal to má pořád špatně

Pirát Pikal připustil, že toho o kultuře moc neví. Omluvil se na sociálních sítích za to, že ve Sněmovně zvedl ruku pro Karla Sýse ze seznamu navrženců pro státní vyznamenání.

Nikdo mu nic neporadil, a tak se pomýlil. Není divu je ještě mlád a starou dobu nezažil.

Napřed zvedl ruku a pak se teprve dozvěděl, že Sýs byl jmenován Zasloužilým umělcem presidentem Husákem. Co na tom, že zmíněný titul udělovala vláda, jejímž předsedou byl v inkriminované době (jaro 1989) Ladislav Adamec.

Je pravda, že Pikal může o Sýsovi sotva vědět, protože Svaz československých spisovatelů byl po sametu očistěn a ponechán v rukou těch, kteří spolu mluví.

Čistka byla provedena v rámci vytvoření nové organizace, tedy “Obce českých spisovatelů”. Tím se spisovatelé nejen odtrhli od své komunistické minulosti (většina těch významnějších v KSČ byla), ale i od společnosti.

Zchudli, holoubkové, roh hojnosti, kdy se psaním dalo uživit je pryč stejně jako padesétitisícové náklady knih a fronty před knihkupectvími. Literární fond skoro vyschnul a dobříšský zámek byl opatřen zámkem, k němuž nedostali klíč.

Členem Obce se lze stát pouze na základě prokazatelné literární činnosti. Tak praví stanovy. Ty ovšem zatajují požadavek překabátění. Karel Sýs se literárně činil (https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Sýs), ale na převlečení mu nevybyl čas.

Vyakčnění spisovatelé vytvořili “Unii českých spisovatelů”, které předsedá právě Karel Sýs. Ta je tak málo známa, že když se mladí rozhodli odtrhnout od “Obce” navrhli jméno Sýsovy unie. Když ke svému úžasu zjistili, že je obsazeno, vytvořili v roce 2014 “Asociaci spisovatelů”.

Vlasta Chramostová dostala titul Zasloužilé umělkyně od vlády komunisty Josefa Lenárta. To bylo v roce 1965. Komunistický titul pro významnou herečku nepochybně propagandisticky oslaboval “hnus a destrukci” té doby, ale nezabránil Havlovi (který o kultuře věděl přece jenom víc než Pikal), aby Chramostové nedal v roce 1998 Řád TGM III třídy.

Ono záleží na tom, jaký metr se kdy vytáhne.