Každý režim má své fanatiky, těch dnešních se nebojme!

Avatar
Původní autoři

Ivan David
4. 5. 2018
Opravdoví kacíři mohou být jenom tam, kde se opravdu věří. (Milan Růžička nebo Gabriel Laub, zapomněl jsem)
Vedle švejků, skromných úředníků, kteří jen dělají svoji práci, šplhounů, donašečů, bezpáteřních kariéristů a jiných figurek, najdeme za každého režimu fanatiky, kteří berou právě vládnoucí ideologii velmi vážně a opravdu bezvýhradně věří aktuální režimní propagandě. Ne nutně je taková neúčelová opravdová víra spojena se slabostí ducha, i když slabost ducha nekritickou víru usnadňuje. I někteří velmi inteligentní lidé odmítají “zkoumat premisy” a ke každé informaci přistupují předem rozhodnuti. Nemá cenu s nimi ztrácet čas a argumentací je utvrzovat v jejich víře. Tendence věřit je osobnostní rys u různých osob různě vyvinutý, na opačném konci této osobnostní dimenze “schopnosti věřit” je trvalá a všeobecná skepse, která ovšem svým nositelům nebrání víru účelově předstírat. Radim Valenčík popisuje svoji zkušenost s nositelem trička “STOP FAKE NEWS” ZDE.


Mám podobný zážitek s věřícím nakaženým indoktrinací novou ideologií. Jel jsem tramvají a tu ke mně přistoupil asi pětatřicetiletý muž zevnějšku postrádajícího nápadnosti, podle oblečení spíše nižší příjmová kategorie a nedostatek potřeby pozitivní sebeprezentace.

“Ty seš ten psychiatr, co dělá ze zdravejch lidí cvoky…”, oslovil mě a ulpěl na mně nenávistným pohledem: “A děláš ten konspirační web!” Nereagoval jsem slovně a zevrubně jsem si prohlížel tu persónu. “Šíříš ty proruský spiklenecký teorie.”
“Chcete vyšetřit?”, nabídl jsem se.
“Chceš přes držku?”, přišel spolucestující s protinávrhem. “
“Ne, děkuji.” Dal jsem najevo, že na jeho návrh nereflektuji.
“Bojíš se?”, byl zvědav spolubesedník. Byl skoro hlavu větší než já a měl jasnou fyzickou převahu. Těžko bych uplatnil něco z džuda, které dávno nepraktikuji. Spoléhal jsem na svůj odhad, že právě tento dobráček mě před ostatními cestujícími nenapadne. V tomto bodě konverzace tramvaj dospěla do stanice “Václavské náměstí”, takže jsem vystoupil. Vystoupil za mnou a následoval mě s odstupem několika kroků i do metra, kde však již na zajímavou konverzaci nenavázel.

Z této stručné kasuistiky lze i po tak krátkém pozorování dospět k některým jasnějším závěrům. Jednalo se o člověka, který zřejmě sleduje veřejné dění, jinak by neidentifikoval můj jen lehce profláknutý obličej, rovněž by nevěděl nic o mojí odbornosti a zálibě v šíření mainstreamem opomíjených zpráv. Bylo zřejmé, že nehledá jen záminku, aby mě napadl, ale podléhá ideologii kořenící ve Frankfurtské škole a pokračující statisíci epigony vyučujícími na školách humanitních směrů nesmysly hloupě označované jako neomarxismus či “kulturní marxismus”. Jejich teze totiž v Marxovi nenajdeme. Z toho, že lidé mají (mít) stejná práva a ve svých právech jsou si (před zákonem) rovni, chybně dovozují, že lidé jsou stejní, neliší se, jsou zaměnitelní. Z toho dále dovozují v souladu s vírou Scientologické církve, že duševní poruchy jsou jen umělý konstrukt, neexistují, jsou to jen nálepky, které mají diskvalifikovat a ostrakizovat nekonformní jedince. Psychiatři jsou ztělesněné zlo, a proto je třeba psychiatrii reformovat, aby nikoho neléčila, a “nálepkovaným” bylo poskytováno dobro tak, jak si ho sami a jejich dobrodinci představují.

Dále bylo zřejmé, že pozorovaná osoba věří bezvýhradně propagandě současného režimu, jejíž součástí se nově stává výzva k pronásledování jinověrců a poučování bezvěrců. To je neklamnou známkou selhávání propagandy samé. I propagandisté vědí, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé dostatečně nevěří tomu, co je jim k věření předkládáno. Vedle toho je nevíra domněle překonávána ještě usilovnější propagandou. Ta však nevíru ve skutečnosti spíše posiluje, jak stručně vystihl autor úvodního aforismu.

“…a pak jsou tu lidé někteří, kteří vědí, ale nevěří, pak je tu několik ničemů, kteří nevěří ničemu, věří jen, že jim to projde, na ty ale brzo dojde.” (J.R. Pick, 1968)

Propagandisté dnes vypadají stále více jako hlupáci nechápající “která bije”. Jak například vtipně poznamenal Václav Klaus starší, dnes už není třeba odvahy ke kritice Evropské unie, dnes je třeba odvahy k její veřejné podpoře. To je také důvod, proč jsou propagandisté často podobné panoptikální figurky jako pornoherec Janda. Normální člověk by to nedělal. Současně demoralizace postoupila tak daleko, že i slušný člověk vypadá jako blbec. Podobné konstatování použil na konci normalizace Dr. Miroslav Plzák v úzkém kruhu svých kolegů. Nejdůstojnější východisko je přiměřené švejkování. Zdá se tedy, že i současná normalizace se chýlí ke svému konci. Může však přijít něco ještě horšího, a i chýlení může trvat déle, než bychom rádi předpokládali.

Fanatiků dnes není třeba se bát, protože už zase se nevěří. Není dost víry ani k majdanu. A bohužel příliš málo i nápravě věcí. Jedno je jisté, někdo se toho ujme.