Jaroslav Tichý
5. 5. 2018
Poměrně často se setkáváme s některými dosti frekventovanými pojmy, mezi něž patří i označení „my, politici“. Mnoho lidí se nad tím již ani nepozastaví, neboť pokud jsou jim takové pojmy často vtloukány do hlav, v hlavách mnohých z nich se nakonec usídlí, aniž by tito lidé konfrontovali takové pojmy se skutečností.
Zastavme se tedy u jednoho z nich, tentokrát u sebevědomého sebeoznačení, „my politici“ a podívejme se při této příležitosti blíže na činnost, kterou ti dotyční sami vydávají (či dokonce snad i sami považují) za politiku.
Nejprve se podívejme ale na to, co je politika. Z hlediska rozhodovacích procesů je politika:
a/ správou věcí veřejných;
b/ uměním řídit stát;
c/ hájit zájmy jednoho státu vůči druhému;
d/ vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.
Politika každého státu je jednak vnitřní (viz a/ + b/) a jednak zahraniční (viz c/ + d/), přičemž vnitřní politika se vztahuje k veřejným zájmům, zatímco zahraniční politika pak k národním zájmům.
Položme si nejprve otázku, jakou zahraniční politikudělají naši poslanci a vláda (směrem do zahraničí). Jak tedy hájí české národní zájmy. (Od toho totiž v dnešní době a v naší pozici závisí do značné míry i politika vnitřní).
Zda jsme tedy svědky toho, jak naši poslanci ve Sněmovně usilovně:
· pracují na formulaci naší národní politiky (tj. českých národních zájmů) směrem do zahraničí, hledají pro její co nejlepší formulaci dohodu napříč politickými zájmy ve snaze upřednostnit naše národní zájmy nad úzkými partajními zájmy jednotlivých politických stran, po vzájemné dohodě zavazují k takové činnosti naši vládu a jejího premiéra před závažnými jednáními v zahraničí (např. v Bruselu či New Yorku);
· úkolují naši vládu, aby hledala v zahraničí přirozené spojence k lepšímu prosazení svých národních zájmů. Zda se naši poslanci snaží k takovému postupu získat i naše europoslance v Bruselu apod.
Že nikoliv? A proč ne, proboha? Čím se tedy vlastně zabývají?
Že nikoliv? A proč ne, proboha? Čím se tedy vlastně zabývají?
„U nás to prý funguje jinak“. My necháme odjet naše vládní představitele, aby v zahraničí (zejména pak v Bruselu) „projednali“ a především podepsali prakticky vše, co se tam po nich chce a teprve potom to u nás „projednáváme“ ve Sněmovně. Má to ale přinejmenším tyto 2 háčky:
– naši představitelé takto podepíší v zahraničí cokoliv, hlavně když tam nezarmoutí a
– to, co přijde z Bruselu, jsme si sami již dříve iniciativně povýšili v ústavě nad naše zákony.(Ač jsme nemuseli). Takže to pak musíme považovat za „Písmo svaté“.
Výsledek se takto nemůže nedostavit. Jednak následně poslanci odsouhlasí již čistě formálně cokoliv, co přišlo z Bruselu (jinak prý kvůli Ústavě ani nemohou), jednak to často ani nečtou. Taky k čemu?
Z uvedeného je zřejmé, že na nějaké hájení českých národních zájmů prostor nezbývá. Také proč? Copak kolonie, jako jsme my, má vůbec mít nějaké národní zájmy?Dlouhodobě naši občané těmto otázkám a jejich postupnému zhoršování nevěnovali dostatečnou pozornost. Výsledek v podobě současného stavu se nemohl nedostavit.
Zastavme se nyní chvíli u té vnitřní (domácí) „politiky“. Ta souvisí (či má souviset) s naším veřejným zájmem.
Když ale konfrontujeme skutečnost s uvedenou teorií, musíme konstatovat, že naše vnitřní politika rozhodně s naším veřejným zájmem nesouvisí, právě naopak.
Ačkoliv se totiž blíží každým dnem nebezpečí pro náš stát a národ, jako je:
· jeho islamizace a zkáza;
· nemožnost nuceně importované „národní hosty“ v množstvích podle rozdělovacího klíče (viz smlouva Dublin IV) u nás uživit a soužít s nimi;
· nebezpečí našeho zatažení do války s Ruskem;
· rozpuštění našeho státu do několika tzv. euroregionů či
· naše totální nepřipravenost na příchod průmyslové revoluce 4.0, zabýváme se setrvale hrou na to, kdo bude osočen jako agent StB, kdo bude či nebude trestně stíhán za bagatelní záležitost, zatímco skutečné zlodějny ve stamilionovém či dokonce miliardovém rozsahu zůstávají u nás nešetřeny a nestíhány. Zabýváme se též nálepkováním těch nepohodlných, přičemž skuteční extrémisté touto nálepkou označují za vydatné podpory mainstreamu zpravidla vlastenecké síly.
A zabýváme se samozřejmě i bojem o koryta a o faktické přežití některých politických stran. K tomu všemu je třeba přičíst neutuchající záplavu různých zákonů, vyhlášek, pokynů a omezení ze strany EU, které musíme implementovat do našeho právního systému, který již dávno ztratil na jakékoliv přehlednosti. Některé z nich by nepochybně mohly být přínosem silvestrovského pořadu televize, který je rok od roku mizernější, a to za předpokladu, že témat jako je předpis o povolené míře zakřivení banánů či o splachování na WC se ujme alespoň trochu schopný autor.
Za tohoto stavu pak není divu, že skutečné problémy nás evidentně zastihnou nepřipravené. Správa věcí veřejných i řízení státu podle toho vypadají. Neexistují dlouhodobé (a fakticky ani střednědobé) koncepce pro jednotlivá odvětví ekonomiky u nás, ačkoliv ve státní administrativě rostou neustále počty zaměstnanců, kteří předstírají, že něco řídí. Přitom nanejvýš rozpracovávají to, co přijde z Bruselu.
Je přitom smutnou skutečností, že jediný, kdo se zabývá českou zahraniční politikou a hájením českých národních zájmů je prezident Miloš Zeman.
Ještě smutnější skutečností je pak to, že to je k nelibosti všech těch, kteří tak sami nečiní, ač to mají v popisu práce. Ti sami o žádnou skutečnou zahraniční politiku neusilují a v té vnitřní často spíše jen politikaří či dokonce pletichaří.
Opět se touto cestou dostáváme k základní otázce, jaké má být postavení našeho státu a jaká má být tomu odpovídající jeho politika. V neposlední řadě s tím pak souvisí např. i otázka, jaké nároky mají být na kandidáty při volbě českého prezidenta. Zda prezident potřebuje dobrou hlavu, znalosti mezinárodní politiky a související praxi v ní či zda mu pro výkon funkce prezidenta stačí dobré nohy. Tyto nároky totiž souvisejí s úlohou, kterou má hrát. A tato úloha souvisí právě s postavením našeho státu a s tomu odpovídající politikou. Tedy buď politiku v zájmu našeho státu dělat nebo si běhat podle situace tam či onam do zahraničí pro instrukce. Podobně lze posuzovat např. i premiéra a další osoby ve vedení státu.
Ano, zde je ten potřebný klíč.
Máme tedy v zásadě tyto 2 možnosti:
A/ zůstat kolonií,do které kromě odpadů nejrůznějšího druhu mají být nově vyváženi ze západních členských zemí EU a zejména pak z Německa i migranti, které A. Merkelová přes své přísliby nezvládla. Kolonií, která byla pro západní a zejména pak německé firmy přeměněna v největší krmelec v Evropě, která nemá nárok na realizaci vlastní politiky nebo
B/ stát se opět suverénním státem,a to jak navenek, tak i vnitřně. Stát, který se začne znovu stavět na vlastní nohy. Po stránce ekonomické, politické i sociální. K tomu ovšem sami naši občané musí začít nejprve vytvářet potřebné předpoklady, a to zejména ve volbách. Musí nejprve pochopit, že nelze:
· současně se bránit invazi migrantů a přitom zůstat v EU, která tuto invazi sama organizuje a která připravuje akce proti členským zemím, jež se takové migraci brání (viz Maďsrsko);
· hájit svůj stát, národ, jazyk, rodinu, kulturní zvyky atd. a současně setrvávat ve spolku s někým, kdo usiluje o rozvrácení všech těchto základních hodnot ve jménu hodnot cizích, údajně vyšších;
· zajišťovat naši obranu tím, že se přidáme na stranu agresora proti jiné zemi atd.
Je prostě možné buď jedno, nebo druhé. Pohádka „O chytré horákyni“ v těchto případech fungovat nemůže a ani nebude. Stejně tak je nesmyslná a nepravdivá pohádka o tom, jak zreformujeme Evropskou unii. Jako kdyby to globalisté, kteří ji používají jako nástroj k realizaci vlastních cílů, umožnili. Jako kdybychom měli v EU vůbec nějaký vliv. Neztrácejme tedy další čas a nelžeme do kapsy sami sobě ani našim spoluobčanům. Dalším lavírováním v této záležitosti se nikam nedostaneme.
Evropská unie je tím, kdo ČR přetvořil ze středně rozvinutého průmyslového státu (ještě podle mezinárodních hodnocení z konce 80. let minulého století na rozvojovou zemi podle loňské překlasifikace naší země ze strany renomované americké banky Goldman Sachs.
Půjde tedy o volbu jedné z alternativ (A/ či B/). Té, kterou si vybere většina našich občanů.
Podle této naší základní volby máme možnost (a měli bychom) volit i v dalších volbách, a to jak z hlediska programů, tak i vhodných osob schopných takové programy realizovat. Připomínám, že volba by měla vycházet z programu, který občany nejvíce osloví, který bude odpovídat nejvíce jejich potřebám.
Pro srovnání uvádím výsledky voleb na celostátní úrovni z posledního období seřazené v časové posloupnosti, a to s připomenutím výsledků, jak jsme volili:
1. poslední volby do Senátu (před cca 2 roky)
Občané zvolili alternativu A/
2. volby do Sněmovny (v říjnu 2017)
Občané zvolili (spíše) alternativu A/
3. volba prezidenta (v lednu 2018)
Občané zvolili altrnativu B/.
Otázkou, která se nabízí, je, zda uvedené výsledky znamenají postupně určité „blýskání na lepší časy“, případně jsou reakcí na vývoj situace na mezinárodní scéně a na naše rostoucí ohrožení či zda jsou mimo naznačený kontext a souvisejí pouze s volenými osobami, tj. s M. Zemanem a T. Okamurou.
V každém případě je třeba, aby naši spoluobčané/voliči začali stále častěji sami sobě pokládat výše uvedené základní otázky, přemýšlet o nich, dávat je ve stále větší míře do souvislostí a předkládali je stále častěji i svým poslancům.
Výzvu k tomu jsme jako Aliance národních sil podali našim spoluobčanům již v článku „Zlomový rok 2018 – co může a MUSÍ udělat každý z nás“ ze dne (viz článek na CFP a Nová republika ze dne 24.4.2018). Tato výzva se zdaleka netýká jen požadavků na odmítnutí podpisu smluv Dublin IV a Globální kompakt k migraci, jakož i odmítnutí ratifikovat již podepsanou smlouvu Istanbulská úmluva. Týká se současně i požadavku na změnu přístupu našich poslanců ve Sněmovně k předkládaným zahraničním smlouvám či zákonům přicházejícím z EU (resp. k jejich návrhům), které spočívají v opuštění dosavadní praxe, kdy poslanci nechají nejprve bez povšimnutí naše představitele podepsat různé mezinárodní smlouvy či projednat zákony v EU, aby je pak mohli jen automaticky schválit, často s odvoláním na jejich nadřazenost našim zákonům.
Takové postupy jsou vhodné pouze pro kolonii, která nemůže uskutečňovat svoji vlastní politiku. Ne tedy pro Českou republiku, pokud její občané mají zájem její pozici na mezinárodní scéně (a současně i svoji vlastní situace) změnit k lepšímu.
O tom, zda naši občané chtějí v tomto smyslu změnu, musí ale rozhodnout sami.
Názor Aliance národních sil přitom vyplývá jednoznačně z hesla „Systémová změna je nutná“. Nejde nám přitom o změnu pro změnu ani o změnu (či spíše výměnu) pro někoho nepohodlné osoby v politice (jak jsme toho v poslední době v souvislosti s voláním po blíže neurčené změně svědky), nýbrž o změny spočívající v:
· našem vystoupení z EU a z NATO jako základních předpokladů k realizaci našeho programu po našem vystoupení z EU a z NATO a
· samotné realizaci takového programu.
Bez toho zůstaneme i nadále tím, čím jsme. Tedy kolonií Západu. A je otázkou, kolik z těch našich stávajících „politiků“ bude vůbec využitelných. Takový program bude totiž klást vysoké nároky na odbornost a praxi, kterou často nahrazují pouze zvýšenou mírou servilnosti, nálepkováním druhých apod. A ti stávající „politici“ to vědí. Proto udělají ve svém vlastním zájmu vše, aby k tomu nikdy nedošlo. Na úkor zájmu naší země a většiny jejích obyvatel. S tím je třeba počítat a z toho i při dalších volbách vycházet.
Jaroslav Tichý je aktivistou ANS
