Jana Maříková
5. 5. 2018
Dnes je smutné osmdesáté výročí dersimského masakru. Jedné z hlavních etap turecké genocidy Kurdů. Takové generálky na holocaust, kde nacistické Německo Turkům dodalo k odzkoušení řadu technolgií, které pak samo používalo k vyvražďování. Stejně jako dnes dodává „spolkové“ Německo Turkům zbraně k dalšímu vržadění Kurdů v Afrinu. Ve válce o které se na západě nemluví, nebo se označuje falešným jménem protiteroristická operace. V tomto týdnu jsme měli i výročí Světového dne svobodného tisku. Generál Petr Pavel a skupina fanatických stoupenců NATO jej v Praze oslavili konferencí, kde probírali možnosti cenzury internetu. V rámci boje proti fake news.
Už podruhé začínám svůj článek na Nové Republice tímto odstavcem:
„Vidíš ten velký sráz tamhle? Tam se to stalo. Všichni se zřítili do té řeky dole. Vesničané říkají, že byla pak dlouho krvavá. Samozřejmě to začalo zapáchat.Bylo to nesnesitelné. Sešli dolů k řece a vyhloubili příkop, aby změnili tok řeky. Ještě jsou tu pořád stopy toho příkopu.“
Je to pár titulků z filmu Zer, který se k tomuto masakru přes hranici několika desetiletí vztahuje. Žádný masakr tam nevidíte – jen ten sráz. Zbytek vykoná vaše představivost a otřesete se hrůzou.
Dersimský masakr se odehrál v letech 1937 – 38. Dnes mi ho hned po ránu připomněl můj facebookový přítel, jeden z předáků kurdských obcí v Německu, Ali Ertan Toprak.
“Dnes (v těchto dnech) je výročí genocidy v oblasti původu mých předků – v DERSIMU.
Desetitisíce alevitských Zaza Kurdů bylo v roce 1937/38 zavražděno tureckým státem.
Tato genocida je vykládána tureckou stranou – na ospravedlnění jejich zločinu – jako potlačení povstání. Toto vysvětlení bohužel nekriticky přebírá i mnoho Kurdů a jejich přátel.
Nebylo žádné dřívější povstání obyvatel, po kterém následoval zákrok armády, ale dlouho plánovaná genocida proti obyvatelům Dersimu, proti které část obětí zoufale vzbouřila.
Mladý turecký stát chtěl vytvořit z mnohonárodnostního státu násilnou muslimizací jeden národ, jeden jazyk, jeden stát. A do tohoto vzoru se jak Alevité, tak etničtí Zaza Kurdové nehodili, a bylo prostě rozhodnuto je zničit.
Turecká vláda se rozhodla pod vedením Mustafa Kemala Pashi (známého jako Atatürk) provést operaci „trest a vyhoštění“ (tedip ve tenkil). Atatürk měl plán a speciální zadání dostat Dersimeské Alevity zcela mimo jejich území a podmanit si tak trvale kurdské oblasti.
Oběti a vrazi na jedné fotce
Dersimský masakr je jedním z temných skvrn turecké historie a ukazuje, že Atatürk nebyl jen zakladatelem státu a velkým vůdcem, ale také masovým vrahe a válečným zločincem.”, napsal Ali Ertan Toprak.
Kdo si chce přečíst další fakta, doporučuji článek na webu Die Welt “Zapomenutý masakr Turků na Alevitech” od Helgy Hirsch z 25. listopadu loňského roku. Popisuje tam pátrání publicisty a dokumentaristy Cemala Tase po svědcích masakru, či spíše genocidy, ve snaze sestavit mozaiku všech těch událostí.
Slyšel výpovědi o tom, jak byly vyvražděny a vypáleny celé vesnice, lidé postříleni kulomety, puškami nebo masakrováni bajonety, upalováni zaživa. Svědkové – lidé starší 80 let – mluvili o tom, jak byly děti topeny v řece a mladé dívky před smrtí znásilněny, aby se jako panny nedostaly do ráje. Jiné dívky byly uneseny a vychovávány v tureckých rodinách jako sunnitské Turkyně.
Sám Cemal Tas žil s rodinou od dětství v Istanbulu, kam uteklo hodně dersimských Kurdů, a o minulosti se “doma nemluvilo”. Od své matky slyšel, že o tom nechce mluvit, že si své tajemství chce vzít do hrobu. Jen když bylo rodičům hodně zle, hrál otec na Saz, tradiční anatolský strunný nástroj, zpíval spolu se strýcem a matka plakala. Ve třiceti letech jel do oblasti Dersim, a zjistil, jak moc se vzdálil od svých kořenů. Lidé mluvili Kurmanji nebo Zaza a on rozuměl, ale odpovídal turecky… Tehdy se také dozvěděl historii své rodiny a okolnosti jejich útěku do Istanbulu. Strašné okolnosti, jak jinak….
Mluvil dohromady s asi 150 přeživšími a 200 dalšími lidmi v rámci projektu Dersim ’38. „Dersim je jeden velký hřbitov“, říká Tas. Vysoko v horách leží kolem jedné vesnice mezi kameny ještě pořád kosti 97 popravených mužů.
Ironií osudu bylo, že alevitští Kurdové zprvu mladou tureckou republiku podporovali, protože náboženský útlak zažívali i za osmanské říše a uvěřili Atatürkovi, že všem dopřeje svobodu a stejná práva. Ale on brzy narazil na to, že jejich asimilaci brání jak jejich kmenové feudální uspořádání, tak jejich náboženství. A to zpečetilo jejich osud. Stejně jako osud dalších menšin – Asyřanů, Židů, Řeků.
Ve svém projevu na zahajovací schůzi parlamentu v roce 1936 přednesl Atatürk :
„ Pokud je v našich vnitřních záležitostech něco důležitého, jedná se hlavně o záležitost Dersimu. Abychom tuto jizvu vyčistili, musíme dělat to, co je potřeba, abychom se zbavili se tohoto hnisu v našich srdcích. I s jeho kořeny. Vláda musí dostat dalekosáhlé pravomoci, aby přijala tolik potřebná rozhodnutí. ”
Jako záminku si vzali zvěsti o povstáních místních obyvatel. Zajímavé bylo, že Tas na nic takového během svého pátrání nenarazil. Na žádné “dřívější” povstání – jen na zoufalý odpor lidí, odsouzených k smrti, které kolem sebe shromáždil Seyid Riza, údajný vůdce povstání. Násilnosti na ženách a dětech se dokonce začaly konat ve velké míře až poté, co se sám vzdal a byl popraven. Zabíjeni ale byli i předáci obcí, kteří byli k Turecku loajální. Roli nehrálo to, zda jste povstalec, ale to, že jste Kurd.
Dnes stojí v Tunceli Rizova socha – a stojí tam i přes protesty guvernéra provincie. Riza řekl před svou smrtí: „Jsme děti Kerbely. Nic jsme nespáchali….tohle je vražda.” A pak si sám dal kolem krku provaz a odkopl židli, na které stál. Protože předtím řekl vojákům, že oni ho nepověsí….
Masakr v Dersimu se dotkl každého, kdo tam žil. Každé rodiny, každé vesnice. Nikdo nebyl ušetřen.
Stále se řeší počet obětí. Oficiálně přiznává Turecko asi 14 tisíc. Cemal Tas odhaduje minimum na 30 tisíc. A Husein Aygun, právník a politik opoziční republikánské strany, na základě vlastních výzkumů uvádí 60 až 70 tisíc obětí. Také se vedou debaty, zda to byl “jen” masakr nebo “už” genocida. Tyto debaty připadají dersimským Kurdům příliš akademické. Oni mluví zkrátka o “Tertele” neboli zničení…
Velkou zásluhu na prolomení tabu kolem Dersimu měl turecký sociolog Ismail Besikci, který napsal v roce 1990 knihu “Dersimský masakr”. A byl kvůli tomu odsouzen na deset let do vězení. Když Cemal Tas začal se svým pátráním, měli jeho respondenti ještě strach mluvit. To už dnes neplatí, masakr se dostal i na přední stránky tureckých novin a Erdogan se v roce 2009 dokonce veřejně v parlamentu omluvil. Jaké to bylo pokrytectví, to vidíme dnes docela jasně. Doufal, že to zdiskredituje své oponenty – republikánskou stranu CHP, jejíž předchůdci byli tehdy strůjci masakru. Neznamená to ale, že by se sám podobných masakrů štítil. To vidíme dne s v Afrínu i jinde v kurdských oblastech Turecka.
Tunceli – Dersim je dnes prý jednou z nejsvobodnějších oblastí tureckého Kurdistánu.
Při čtení příběhu Cemala Tase mě napadlo mnoho podobností s životem režiséra filmu ZER, o kterém je řeč na začátku článku. Kazim Öz také žije v Istanbulu, také byl vzděláván v tureckých školách a až v pozdějším věku si uvědomil, kam patří. A stal se jedním ze zakladatelů nezávislého kurdského filmu. Ve filmu Zer se objevuje i rozdílný přístup generací k masakru. První se snaží zapomenout, druhá mlčí – a až třetí se přihlásí ke svému původu a mluví o něm.
K výročí dersimského maskaru mi dnes na facebooku přistálo ještě prohlášení organizace The Women’s Revolution in Rojava, kde je mimo jiné uvedeno:
„Desetitíce obyvatel Dersimu byly zmasakrovány. Tisíce byly deportovány, dívky a ženy byly znásilněny a uneseny. Kurdština byla zakázána, stejně tak náboženství Alevi. Také všechna kurdská jména v severním Kurdistánu byla zakázána. Takže Dersim má nyní turecké jméno “Tunceli” ( železná ruka). Mnozí Kurdové utekli na západ Turecka, ale také mnoho do Afrínu v Rojavě v Západní Kurdistánu ( Severní Sýrii). Jeden z nejslavnějších organizátorů povstání Kurdů proti fašisticko-rasistické Atatürkově nové turecké republice, dr. Nuri Dersimi, je pochován v Afrinu. Mnoho Alevi-Kurdů vysídlených režimem AKP ve městě Mabeta během války proti kantonu Afrín je potomkem uprchlíků a vysídlených osob z Dersimu. Co Atatürk udělal Kurdům v Dersimu a v celém severním Kurdistánu, v tom Erdogan pokračuje v Afrínu poté, co srovnal se zemí mnoho kurdských měst v Turecku. V severním Kurdistánu, pokračuje v zabíjení tisíců lidí a přesídlování více než milionů Kurdů. Atatürk měl svou adoptivní dceru Sabihu Gökcen, která byla arménským sirotkem z dob genocidy na Arménech. Jako pilotka bombardovala Kurdy. V té době turecký režim bombardoval obyvatele Dersimu nacistickými letadly od Hitlera. A v Afrínu Erdogan zabíjel a vyháněl Kurdy s pomocí německých tanků. Všude v Afrínu vlají turecké vlajky a pokračují etnické čistky . V Dersimu to bylo dávno vyzkoušeno. Ale pořád existuje velká rezistence a odboj.”
A do třetice jsem dneska přečetla i článek Markéty Kutilové, první novinářky, která měla odvahu, spolu s Lenkou Klicperovou, nazvat věci pravým jménem a psát pravdu o masakrech v Afrínu.
Článek má název “Jakým právem?” a je k nalezení na serveru A2 Alarm. Cautorky v něm uvádí, že „Turecko a jeho syrští žoldáci vyhnali z domovů v syrském Afrínu 137 tisíc lidí, převážně Kurdů. Jejich domy, farmy a pole byly zkonfiskovány a nyní jsou pod tureckou taktovkou přerozdělovány novým majitelům – sunnitským Arabům z Východní Ghúty a Idlíbu.”
Kdo dočetl až sem, jistě mu to něco připomene. Stejně tak, když čte, jak Markéta Kutilová píše o tom, že Západ, který to dopouští, rezignuje na své vlastní hodnoty. Tehdy to přece také bylo známo, co se děje v Dersimu. A také všichni mlčeli. Ještě pilně dodávali jedovatý plyn a zbraně…
“Kurdové čelí obrovskému bezpráví, které začalo v lednu letošního roku. Tehdy Erdoğan vyhlásil vojenskou operaci Olivová ratolest a během dvou měsíců spolu se syrskými žoldáky, které ze 70 procent tvoří islamistické sunnitské skupiny, dobyli celý Afrín, oblast na severu Sýrie u tureckých hranic. Učinili tak pod záminkou „boje proti teroristům“ – kurdským milicím YPG a YPJ. Několik tisíc Kurdů a Kurdek tak nemělo žádnou šanci. Druhá největší armáda v NATO proti nim nasadila letadla a Afrín vybombardovala. Vzdušný prostor nad Afrínem Turecku uvolnilo Rusko. Turecké bomby zabily přes pět set civilistů. Turecko se tak už zmocnilo 5000 km2 syrského území a NATO ani neceklo. Naopak, Turecko prý bojuje proti terorismu a má na to právo.”, napsaly Klicperová a Kutilová.
Desetitisíce Kurdů vyhnaných z Afrínu živoří na jeho okraji, jejich osud nikoho nezajímá. Zejména ne “bojovníky” za práva uprchlíků. Jejich majetky zabírají džihádisté, kteří odešli z Ghúty a další bývalí bojovníci Islámského státu. Erdogan podporoval Islámský stát od počátku a ten teď znovu sílí spolu s ním.
Kurdové se zoufale ptají, proč se k nim celý svět obrátil zády? Inu proto, že slaboši se vždy bojí těch, kdo dávají okázale na odiv svou agresivitu. Zvláště když je mají za spojence (Evropa a USA). Nebo si je za spojence chtějí získat (Rusko).
Ocituji celý závěr článku Markéty Kutilové, protože s ním hluboce souhlasím: „Turecko je zapleteno do syrské války od jejího počátku, zejména podporou sunnitských islamistických skupin, v Sýrii je odpovědné za válečné zločiny a masivní porušování lidských práv. Může ale Západ tohle u svého spojence tiše přehlížet? Není to rezignace na vlastní hodnoty? Jestliže se Západ tváří, že to nevidí, a nechává se vydírat, podřezává sám sobě větev a snižuje se na úroveň těch, proti nimž se vždy vymezoval – diktátorů, válečných zločinců a strůjců etnických čistek.“
A ještě pár informací k předvčerejšímu dni svobody tisku
Zpráva vysokého komisaře OSN o porušování lidských práv v Turecku ze dne 20. března 2018
Za posledních 18 měsíců bylo v Turecku:
300 novinářů uvězněno
160 000 lidí uvězněno a mučeno
152 000 lidí přišlo o práci kvůli politickým názorům
100 000 webových stránek zrušeno
150 médií zavřeno”
Obzvláště ten závěr mi přijde signifikantní pro naši pokryteckou dobu. Okázale slavíme den svobody tisku a ve stejnou dobu, kdy němečtí Kurdové na internetu žertují, že v Turecku tento den znamená delší procházku po vězeňském dvoře. A u nás pořádá ve stejný den bývalý náčelník generálního štábu a dnes přidělenec ČR v centrále NATO generál Petr Pavel a think tank Evropské hodnoty konferenci o tom, jak bojovat s dezinformacemi a “odhalovat” nepohodlné servery… Takže kam asi směřují naše “západní hodnoty”, je celkem jasné.
