Jaroslav Tichý
16. 5. 2018
Reaguji tímto na článek p. doc. Valenčíka pod názvem Hledáme „diskutovatelné paradigma“. Úvodem je třeba jasně říci, že pokud ve zdraví přežijeme pokusy o rozpoutání 3. sv. války útokem na Rusko, začne v krátké době docházet k větším technickým změnám, než si většina z nás dokáže představit. Tyto změ-ny souvisejí s příchodem průmyslové revoluce 4.0, která bude (tak jako všechny předchozí technické revoluce doprovázena zásadními změnami ve společnosti a v jejím řízení). Něco z toho bude obtížné ovlivnit, na něco naopak můžeme mít náš vliv.
V každém případě nastal již svrchovaný čas přemýšlet o naší budoucnosti.
Bez toho totiž nelze ani plánovat budoucnost našeho státu, naší společnosti a návazně ani nás samotných. Postupovali jsme tak jako ANS již před přípravou volebního programu pro loňské říjnové volby, neboť jsme si uvědomovali, rozsah a hloubku přicházejících změn, a to alespoň v rozsahu našich tehdejších znalostí. Kdo tak nečinil, což byly prakticky bez výjimky téměř všechny politické strany, jejich volební programy připomínaly spíše „vzpomínky na minulost“ či „slibem nezarmoutíš“, než by řešily problémy stojící před naším státem a jeho obyvateli. Nejinak je tomu i v případě současného vládního prohlášení. Bohužel.
Iniciativu p. doc. Valenčíka jako ANS vnímáme jako:
· svrchovaně potřebnou a nanejvýš aktuální;
· důležitou k otevření celospolečenské diskuze na téma naší budoucnosti a zásadních opatření k jejímu zajištění
· důležitou pro návazné formulování českých národních zájmů.
Upozorňuji ale na to, že uvedený soubor jeho otázek je postaven na předpokladu našeho dalšího mírového vývoje, tj.:
– bez islamizace naší země a našeho národa a
– bez vypuknutí 3. sv. války a našeho zatažení do útoku proti Rusku.
Pokud nastane kterákoliv z obou uvedených variant dalšího možného vývoje, vše bude jinak.
Zatím se nicméně soustřeďme na variantu našeho dalšího mírového vývoje, ač tento je v současnosti i v blízké budoucnosti velmi silně ohrožen.
K jednotlivým okruhům otázek položených ve shora citovaném článku dále uvádím:
1. Vývoj si vynutí systémové změny (politické, ekonomické a další). Je třeba jít jim v ústrety. To je úkolem alternativy, od současných držitelů moci nic takového nelze čekat, postupovali by totiž proti svým zájmům.
2. Drobné pozitivní změny budou prosazovány postupně, nebudou ale zdaleka postačující. Stávající establishment se bude usilovně snažit je brzdit. Dojde tak k výbuchu/zlomu (nemusí to být nutně v ČR), který odstartuje zásadní změny politické a ekonomické v mnohých zemích světa vč. ČR.
3. a/ Prvotní podstatou změn je průmyslová revoluce 4.0, která (stejně jako ty předchozí) si vyžádá změny v oblasti vlastnických vztahů (zrovnoprávnění 4 forem vlastnictví a významné posílení role státu). Může ovšem jít naopak proti nim, což souvisí s tím, jaké vlivy a jaké pojetí budoucí globalizace v ČR převáží. (zda čínsko-iránsko-indické) nebo ruské). To je i jeden z důvodů, proč nemůžeme zůstat nadále pasivní a pouze přihlížet trpně dalšímu vývoji. To je i důvod, proč musíme formulovat a neprodleně začít hájit české národní zájmy;
b/ životaschopné a konkurenčně úspěšné prvky nové ekonomiky u nás nevzniknou, pokud k tomu nebudou vytvořeny vhodné podmínky. A jediný, kdo je může zajistit, je stát. Bude-li to cizí subjekt (či naše protektorátní vláda na pokyn cizího subjektu) půjde o cizí vesměs plně robotizované továrny u nás, Ty sice budou životaschopné a konkurenčně úspěšné na mezinárodní scéně, nám však nepřinesou v zásadě nic. Uberou jen pracovní místa, přičemž naše protektorátní vláda nebude mít zájem a zejména prostředky k tomu, aby vytvořila pro naše občany pracovní místa nová.
Tyto prvky nové ekonomiky vzniknou na základě politických změn souvisejících s vlastnictvím výrobních prostředků, kde:
A – bude stále více dominovat soukromé vlastnictví a akumulace kapitálu nebo
B – začne se obnovovat státní vlastnictví a úloha státu ve společnosti. Bez znovu vytvoření zdrojů příjmů nebude náš stát schopen vyplácet nezaměstnaným (či všem obyvatelům bez rozdílu) minimální garantovaný příjem či jiný zdroj pro jejich obživu a pro udržení určité kupní síly.
Kterou z cest další vývoj půjde, záleží především na nás, občanech. Při naší další pasivitě lze jednoznačně očekávat vývoj charakterizovaný v té první z obou variant.
4. Odpověď na tuto otázku úzce souvisí se stavem, který u nás nastane. Bude odlišný, pokud se ČR stane:
a/ součástí Evropského islámského chálifátu (kdy odpadne návazně na to úrok a další s ním související nástroje a pravidla, jako např. úloha úvěru a zdroje pro jeho poskytnutí, potřeba nekonečného ekonomického růstu a nesmyslná nadvýroba, která zbytečně spotřebovává zdroje, avšak nenachází zčásti koupěschopnou poptávku) nebo
b/ součástí Euroasijského prostoru. V takovém případě bude důležité, kdo bude jeho lídrem, kdo v něm bude určovat pravidla. Zda:
– stávající globalisté, kteří se (zatím) stěhují z V. Británie a z USA do Číny, resp. druhá větev globalistů, která se má stěhovat z Vatikánu do Iránu nebo
– Rusko.
Těch možností je tedy více. Zápas o hegemona Euroasijské zóny byl již zahájen, není však zdaleka ještě dobojován.
Bude-li další vývoj probíhat podle varianty a/, dojde u nás nepochybně k nahrazování stávajících tržních mechanismů, zatímco v případě varianty b/ lze očekávat spíše zdokonalování stávajících tržních mechanismů a jejich postupné odbourávání v některých oblastech (zdravotnictví, školství, sociální služby apod.).
Ve hře zůstávají ale další (dosud neznámé) faktory, k nimž bude třeba přihlédnout.
5. S postupem času průměrná kulturní a vzdělanostní úroveň lidí v EU i v ČR klesá. Nárůst volného času nahrazováním živé práce její robotizací bude znamenat pro lidi velkou změnu a současně i příležitost k vlastnímu sebevzdělávání.
Lze se ale důvodně domnívat, že většina lidí v uvedeném prostoru nebude schopna této příležitosti využít, aniž by k tomu dostala nějaký impuls či stimul (od státu či od subjektu určujícího nově ekonomická pravidla). Ve stávajících podmínkách totiž tendovala ve své většině k pravému opaku. Nárůst volného času (bez dostatečného a včasného stimulu ze strany vlády) se proto projeví ve většině případů v devastujícím účinku na společnost. Minimálně v prvním přechodovém období.
Nárůst volného času sám o sobě není (a ani nemůže být) předpoklad k přechodu na nový typ ekonomiky. Přechod na nový typ ekonomiky může být ale naopak oním impulsem pro část lidí k tomu, aby se začali věnovat rozšiřování a doplňování vlastních vědomostí. Změna chování převážné části lidí (obrat pozitivním směrem) se však neobejde bez státních stimulů (metoda cukru a biče). Může být tedy okolnostmi vynucena.
6. Je především třeba blíže specifikovat, co vše obnáší pojem „zásadní změny“. V obecné rovině je ale možné zásadní změny realizovat např. ve skupině menších zemí (např. V4 či V4+), pokud se společně domluví na přechodu k nim. Přinejmenším bez očekávání návazných zásadních změn i v širším rozsahu ve světě to bude velmi obtížně realizovatelné (viz např. závislost jednotlivých zemí na mezinárodním finančním systému. A ten bude globalistický jak v případě toho stávajícího „západního“, tak i toho nového „čínského“ – viz např. AIIB apod.) byť jejich podmínky se mohou zčásti lišit.
7. V souvislosti s prosazováním nových systémových změn je nutné počítat s tvrdým odporem současných držitelů moci. Tak tomu bylo vždy v historii, nikdy se příchod průmyslové revoluce neobešel bez válek, tak to již probíhá i nyní, byť jde v našich podmínkách zatím „jen“ o válku hybridní.
8. Obvykle je zapotřebí, aby to pochopilo cca 20 % lidí, ti další se již jen přidají. Část z nich to stejně nikdy nepochopí, někteří z nich o to ani neusilují. Krom toho si uvědomme, že jde o směs různých procesů, které probíhají současně a často působí protikladně. Někteří lidé tyto procesy a možná východiska pro nás nepochopí do soudného dne. Stačí se podívat na většinu našich „politiků“ v parlamentu (viz návštěva P. Ryana, kdy se zcela ztrapnili a kdy předvedli, že se vůbec ve svém řemesle neorientují. Jak jsem psal jindy a jinde, umějí jen politikařit či pletichařit).
9. Změna, která přichází, je vyvolána novou průmyslovou revolucí. Každá nová průmyslová revoluce (tato, stejně jako 3 předchozí – viz Kondratěvovy vlny) přináší s sebou obvykle i související změny v oblasti vlastnictví výrobních prostředků, finančnictví, někdy vytváří i nové společenské třídy, výrobních vztahů, dále pak ovlivňuje děje na mezinárodní i vnitrostátní politické scéně atd. Stávající držitelé moci se tomu brání, přicházející změny jim totiž odeberou jejich moc, postavení a výhody. K předávání moci nedochází v takových případech dobrovolně. Vyvolává mezinárodní i vnitrostátní konflikty, následně jejich řešení násilnou cestou, jejímž výsledkem je překreslování map jednotlivých zemí, příp. i zánik některých z nich a vznik zemí nových, dále pak vznik nových tříd a potlačování některých existujících apod.. Dochází tak i ke změnám držitelů moci na vnitrostátní scéně.
10. Jde zřejmě o nejsložitější otázku ze všech uvedených. Politická ekonomie kapitalismu vycházející z díla Karla Marxe byla uceleným a logickým studijním předmětem v minulosti, dílo K. Marxe bylo ale daleko obsáhlejší.
Od doby K. Marxe se podmínky v mnohých ohledech již dost změnily. Některé z tezí, jako je např. vrcholná fáze kumulace kapitálu a její důsledky, nepochybně fungují i nadále, u jiných to jednoznačně tvrdit nelze (např. klasické rozdělení společnosti na třídy a dnešní představa, kdo vlastně patří např. k dělnické třídě a kdo ne. Naproti dochází k novému jevu, kdy se střední vrstva postupně stává pracující chudobou atd.).
Marxovo dílo ale napomůže pochopit spíše změnu realizovanou v intencích dosavadní globalizace (V. Británie, USA s pokračováním v Číně) než v případě přechodu globalizace na ruský model. Ač i v Rusku je dnes zaveden kapitalistický model hospodářství, o podstatě změny, která souvisí s příchodem průmyslové revoluce 4.0 a která je postavena na vzájemně výhodné obchodní spolupráci, toho zatím příliš nevíme. Ruskem navrhovaný model spolupráce „win – win strategie“ je totiž diametrálně odlišný od klasického kapitalistického modelu kumulace kapitálu a ničení slabších partnerů, který vyúsťuje pravidelně ve válkách.
Obecně lze ale konstatovat, že v případě postupného nahrazování lidské práce stroji bude třeba zajištovat finanční zdroje k vyplácení nepodmíněného příjmu rostoucímu počtu nezaměstnaných. Zatím se hovoří o vyplácení nepodmíněného měsíčního příjmu. Vývoj vyplývající z technického pokroku se tak začíná blížit z tohoto pohledu ke komunismu (odvádění práce podle možností a příjem podle potřeb). Bez ohledu na konstatované odlišnosti čínského a ruského modelu globalizace.
Přes některé odlišnosti oproti původním tezím K. Marxe v současnosti má jeho dílo nepochybně význam pro pochopení přicházejících změn. Dochází totiž k vývoji, který Marx předvídal, byť s některými změnami ovlivněnými změnou podmínek v průběhu času.
Potíž zatím ale spočívá v tom, že jen velmi omezený počet lidí si tyto přicházející změny uvědomuje (stačí se podívat na programové prohlášení připravované vlády v ČR, které tyto změny, stejně jako některé další akutní problémy naší země vůbec nereflektuje).
O to důležitější je vést o těchto otázkách veřejnou rozpravu s cílem ji ale usměrnit ke konkrétním výstupům a krokům. Jinak zůstane jen ve filosofické podobě, což by bylo jednak škoda a krom toho si to naše společnost s ohledem na situaci již nemůže dovolit.
Jak již bylo výše řečeno, celý soubor otázek p. doc. Valenčíka, jakož i tento můj článek se zabývají úvahami ohledně našeho dalšího života v mírových podmínkách. Pro případ naplnění hrozby islamizace našeho státu a společnosti či pro případ našeho zatažení do války s Ruskem je třeba klást zcela jiné otázky. Odpovědi na ně budou pak rovněž diametrálně odlišné od těch výšeuvedených.
