Radim Valenčík
31. 5. 2018 RadimValenčíkPíše
Blíží se úterý 19. června, kdy DISKUZNĺ KLUB nezávislé platformy od 17 do 20 hodin v restauraci hotelu “Mars ” (Praha 10-Vršovice, Kubánské náměstí 1333/6) naváže na diskusi “Nacházíme se na rozcestí! Co dál…?”. Zde je informace o výsledcích předcházejícího setkání:
Do diskuse o tom, co dál, významně připěl svým článkem “Jen” diskuse? i Ivan David v Nové republice, viz:
Hned na úvod uvádím, že s ním plně souhlasím. Jsme ve stádiu, kdy si musíme ujasnit některé základní otázky.Nemá smysl pokoušet se o nějaké unáhlené politickoorganizační kroky v době, kdy jsme ještě hodně vzdáleni tomu, abychom byli schopni sdílet dostatečně jasnou představu toho, o co jde, co je příčinou současných problémů a co dělat. Etapu vyjasňování toho, o co jde, nemůžeme přeskočit, jinak by se nám to vymstilo.
K tomu jeden postřeh ze včerejška. V krupobití nebývalé síly jsem dorazil do své mateřské organizace ČSSD na Praze 2, kterou řídí J. Dienstbier. Probíhalo zde referendum o vládě. I když se nebe spiklo proti nám, sešli jsme se téměř v plné sestavě. Jakkoli máme hodně odlišné názory, v některých věcech jsme se shodli. Zejména v tom, že ať nyní uděláme cokoli, čeká ČSSD obrovský propad, jehož hloubku si lze stěží představit či domyslet. Přesto nevládla poraženecká nálada, ale všichni projevovali odhodlání žačít třeba od nuly. To ovšem předpokládá pochopit příčiny toho, co se stalo, přitom tak, aby se podobné historické selhání už neopakovalo. Nedokážu posoudit, zda může dojít k znovuvzkříšení sociální demokracie a kolik k tomu bude potřeba let či desetiletí, ale vím, že bez hlubokého vyjasnění základních otázek se nic nepovede. Proto “jen” diskuse není ve skutečnosti tak málo.
Slíbil jsem, že na druhém setkání v Marsu, jehož cílem je najít odpověď na otázku, jak vybřednout z programové prázdnoty, do které upadly strany programového typu (což ohrožuje jejich přežití na politické scéně), zformuluji svůj názor. Tak, aby byl co nejvíce srozumitelný. Podařilo se mi to již včera, když jsem v jiném kontextu napsal:
|
Nejtěžší bude překonat stereotyp uvažování o budoucnosti v podobě alternativy:
|
|
Buď žádná změna, tj. kapitalismus na věky, nebo socialismus na bázi znárodnění.
|
Když se podíváme na to, jak nejen politici, ale i občané vidí alternativy budoucího vývoje, tak můžeme rozlišit následující polarity:
– Buď společnost taková, jaká je nyní. Založena na trhu, soukromém vlastnictví, konkurenci. Není dokonalá, ale má určitou dynamiku a nic lepšího není. Snění o tom, že se podaří zásahem do toho, co vyrůstá z přirozeného řádu, se vždy vymstilo. Drobné regulace jsou možné, patrně i nutné, ale je nutno postupovat velmi opatrně, i když budeme muset čelit velkým výzvám v oblastí technologií a vývoje vztahů mezi státy s různými tradicemi a různou úrovní.
– Nebo nějaká podoba socialistické společnosti, provedené lepším způsobem, než k tomu došlo při prvním velkém mnoho let přežívajícím pokusu, který zaznamenal nesporné pozitivní výsledky. Změna vlastnických vztahů směrem ke společenskému vlastnictví patrně bude muset být mnohem více postupná, mnohem více využívat postupnou gradaci regulování a rozvíjení participační vlastnické kultury, využívat pluralitu vlastnických forem a jejich konkurenci, ale nakonec se dojde k socialismu, solidární společnosti založené na společenském vlastnictví.
Nyní si můžete sami vybrat, v jak umírněné verzi se k jednomu či druhému přiřadíte, zda jste více či méně liberální, více či méně levicoví.
Podle mého názoru ten, kdo uvažuje ve výše uvedené alternativě, je mimo mísu (v pravém smyslu tohoto vyjádření). Není a nebude schopen pochopit podstatu toho, co se odehrává. Není a nebude schopen pochopit, co je příčinou současných problémů a jaká je cesta jejich řešení.
Právě existence výše uvedené zavádějící, skutečně zavádějící, alternativy, je příčinou všech nedorozumění. Příčinou toho, že programovost či ideovost hyne na úbytě, že se velkým manipulátorům daří rozeštvávat společnost, že se těm, kteří konečně chtějí jít “kupředu” (ale kam?), zdá, že jsme stále na místě.
Jak to tedy je?
Společnost (celá, globální společnost) prochází hlubokými proměnami srovnatelnými (i když mnohem výraznějšími) s průmyslovou revolucí. Protože jsme vnořeni do těchto změn, jsme jejich přímými účastníky, nejsme schopni (pokud nedisponujeme potřebným teoretickým nadhledem vycházejícím z kvalifikovaného pochopení směřování dějin) je adekvátně vidět. Vnímáme zatím jen fragmenty a nejsme schopni je zasadit do uceleného rámce.
Tam, kde se samotný ekonomický základ společnosti nepřizpůsobuje novým možnostem využití volného času, tj. času uvolňovaného technologiemi z procesu výroby pro svobodný rozvoj člověka a plné uplatnění jeho schopností, tam vývoj naráží na bariéry setrvačnosti. Slepé narážení na bariéry se do společnosti odráží v podobě narůstajících konfliktů, vyvolává rozkladné tendence, pocity beznaděje “zdola” či naoapk šílené představy o tom, jak problémy řešit silově “shora” obětováním velké části populace.
Pokud si začněme kvalifikovaně uvědomovat podstatu změn, k nimž vývoj společnosti dospěl, povahu cest, kterými se bude rodit ekonomický systém využívající nové možnosti a překonávající stávající omezení vývoje společnosti, bude nám zřejmé i to, o jaký komplex reforem jde a jak je realizovat. Jak podstatně zvýšit efektivnost systémů sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, péče o rodinu, zdravotnictví, penzijního pojištění), jak odvrátit riziko ekonomické a sociální segregace společnosti, riziko uzavírání velkých skupin obyvatelstva do enkláv oddělujících se od společnosti a stavících se proti ní.
Vytvořit realistickou a současně i realizovatelnou, srozumitelnou a přitažlivou vizi na tomto základě nebude jednoduché. Setrvačné uvažování o sobě bude dávat vědět v nejrůznějších podobách. Ale jiná cesta není.
K tomu se navíc bude nutné vyrovnat, a to čistě pragmaticky, s otázku: Jakou roli ve vyzrávání společenského vědomí a sebevědomí bude hrát institucionalizovaná věda rozvíjená v příslušných akademických institucích, jakou aplikovaná věda, kterou přebírají státní a politické instituce (programy vlád či stran), a jakou tlak veřejně sdílených základů vědeckého chápání reality vycházející z pociťované potřeby občanské gramotnosti, z reakce na pokusy o účelové manipulování s veřejností? – Je zřejmé, že všechny tři roviny se budou muset nějak propojit. A že to nebude jednoduché. Institucionalizovaná věda je rozmělněna a koncepční přístupy vytlačeny způsobem jejího hodnocení, aplikovaná věda je v podstatě izolována od státních a politických institucí, kterým by překážela v realizaci vlastních dobyvačných cílů (vzpomeňme si na to, jak dopadl ponížený pokus akademiků v ČSSD před “nápravným” sjezdem této strany), laická veřejnost se někdy ke vědě chová přehlíživě až odmítavě.
Přesto si myslím, že máme historicky mimořádnou příležitost a s tím spjatou odpovědnost. Aktuální situaci i historické tradice nejen naší země, ale celého středounijního prostoru vytvářejí celou řadu předpokladů pro to, aby právě v zde a právě v tuto dobu došlo k obratu, jehož výsledkem by byl vznik a šíření životaschopného způsobu nahlížení na podstatu a celkové směřování současných společenských proměn, v rámci toho i odpovědi na otázku, o co jde a co dělat.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5785-pred-druhou-diskusi-o-programech-v-marsu.html
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5785-pred-druhou-diskusi-o-programech-v-marsu.html
