 |
| Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
19.5.2018
1. Pan kardinál Dominik Duka během rozhovoru s paní Senkovou v rozhlase Praha 2 (16/5) v jedné chvíli výrazně změnil měkký konejšivý tón svého melodického hlasu a zapojil jiné, varovné a kárající rejstříky hlasového fondu.
Bylo to ve chvíli, kdy začal mluvit o Karlu Marxovi a o dvou politicích, kteří se snažili uskutečnit jeho ideje, – o Leninovi a Stalinovi. Velice se rozhořčil, že už dávno Leninovy sochy, kde ještě stojí, nezbourali a – v této chvíli v hlase pana kardinála zazněl fanatický tón – někde se prý dokonce staví sochy Stalinovi, to už by se mohly opět stavět sochy Hitlerovi a Mussolinimu! (Poněkud odbočuji: ale v Itálii není málo Mussoliniho soch, jednu dokonce vystavují v Muzeu moderního umění v Římě; svého času mě ta černá bysta dost vyděsila.)
Skutečnost, že pokus vybudovat socialistickou a komunistickou společnost vznikl v zemi zatížené hmotnou i duchovní bídou pravoslavného samoděržaví, které ponechávalo naprostou většinu obyvatelstva v otroctví a negramotnosti, vedla k tomu, že v těchto podmínkách vznikl „kasárenský komunismus“, před kterým varoval sám Marx.
Již staří řečtí filozofové věděli, že přírodní a společenské jevy poznáme nejlépe, odhalíme-li jejich příčiny. V tomto smyslu nelze Stalinovu říši srovnávat s Hitlerovým Německem. Přesto však není málo lidí, především mezi ultrakonzervativci sekulárního i náboženského typu, kteří tyto diktátory srovnávají a zaměňují. Takovou významnou církevní a státní osobností byl německý prezident Joachim Gauck, který, neschopen vytěsnit svou přísnou nacistickou výchovu (jeho otec zmizel někde v sovětských věznicích), zapomněl na své kněžské povolání a srovnáním – nejen Stalina, ale dokonce i Putina – s Hitlerem dosáhl toho, že Hitlera de facto omlouval, snižoval odpovědnosti.
Nebyla to nakonec jen válka dvou diktátorů, ke které se západní demokratické mocnosti jen jaksi připletly? Hitler se samozřejmě dopustil chyby, když si chtěl ve své megalomanii podrobit celou Evropu, ale nemůžeme zapomenout, že pro Churchilla – ne však pro Roosevelta –, byl Stalin v zásadě stejně nepřijatelný, jako Hitler. Ale v dějinách nic nejde podle pravítka. Nelze popřít, že hlavní tíhu boje proti německým armádám nesly národy Sovětského svazu a že v průběhu války, kdy se obyvatelé dobytých území na vlastní oči přesvědčili o skutečných vyhlazovacích zájmech německé armády, (Šolochov to nazval „školou nenávisti“) Stalin se stal symbolem nikoli marxistického komunismu, ale svaté vlastenecké války (někdy se zkratkovitě hovořilo o válce Slovanů proti Germánům, tak to ostatně Hitler vyhlásil již v knize Mein Kampf).
Ani zde nám pravítkové zkratky nepomohou, hranice mezi dobrem a zlem bývá, nejen v osudech lidí, ale i celých národů, často nezřetelná a proměnlivá. Připomíná-li někdo, ať je to pamětník, politik nebo historik, Stalinovy zásluhy v boji proti německým nájezdníkům, nezmenšuje to jeho vinu za násilný způsob boje za socialismus. Popírat však, že Stalin za války, byť i jen jako symbol spravedlivého boje, sehrál pozitivní roli, nelze. A katolická církev, jak známo, je si dobře vědoma síly symbolů a vzorů. Pan kardinál přenáší odpovědnost na Marxe i za všechny zločiny, kterých se později dopouštěli jeho stoupenci. Je to podle pravítka, není-liž pravda?
Dovolte poznámku o obětech druhé světové války. Suchá čísla totiž výmluvně odhalují míru účasti národů na válečné apokalypse. Uvádějí na pravou míru pokusy přepisovat dějiny, jak o tom svědčí disproporční jubilejní kladením věnců a díkůvzdání.
(Na jedné straně vah je Díky, Ameriko!, na druhé milion německých žen znásilněných sovětskými vojáky.) O čem svědčí sumární čísla války? Sovětský svaz ztratil 13,77 % svých obyvatel; Německo 10,2 %; Britanie 0,94 %; USA 0,32 %; Japonsko 3,61 % a Československo 3,51 %. (Překvapuje vás, že u nás, „kde se přece tolik nedělo“, jak se vyjádřila jedna paní ministryně, počet obětí se blížil ztrátám krvežíznivého Japonska?)
2. Pan Duka ostře Marxovi vytknul jeho útok proti rodině. Připomeňme pro pořádek slova Komunistického mnaifestu, která panu kardinálovi tolik vadí:
„Na čem je založena nynější, buržoazní rodina? Na kapitálu, na soukromém zisku. Plně vyvinuta existuje jedině pro buržoazii; jejím doplňkem je však život bez rodiny, vnucený proletářům, a veřejná prostituce. (…) Buržoazní řeči o výchově, o něžném poměru mezi rodiči a dětmi jsou tím odpornější, čím víc rozvoj velkého průmyslu přetrhává všechny rodinné svazky proletářů a čím víc jsou děti proměňovány v pouhý předmět obchodu a v pracovní nástroje.“
Marx brojí proti tehdejší buržoazní rodině, která podporuje a posvěcuje určité dobové formy rodinných svazků, a kritizuje řád, který proletáře zbavuje těchto vztahů. Věren zásadě, že všechny společenské jevy je nutno vidět v dobovém kontextu, neuvažoval o rodině vůbec, a tím méně o rodině jako posvátném božím daru, jehož porušení se rovná smrtelnému hříchu. Zdaleka nebyl sám, kdo viděl krizi rodiny a odhaloval pokrytectví, které zastírá její amorální stránky.
Proč Goethe, čtyřicet let před Marxem, nadřazoval spříznění volbou (Wahlverwandtschaften) nad rodinné svazky? Ne náhodou všichni velcí romanopisci 19. století – Balzac, Dickens, Tolstoj, Dostojevskij, Flaubert, Fontane, Strindberg a mnozí další, podrobili instituci dobového manželství kritice, která nebyla plodem nihilismu, neúcty mužům, k ženám a dětem, ale naopak – obavou o to, že se rodina stávala, zejména pro ženu a děti, železnou klecí, žalářem. Bylo by dobré zamyslet se nad stavem proletářských rodin, například u nás, kde se v polovině 19. století 50 % dětí rodilo mimo „lože manželské“. Přečtěme si, co o tom psali Neruda, Hálek, Rais, Machar. Rozvrat dnešní rodiny nezpůsobily Marxovy myšlenky, ale rozvoj kapitalistické společnosti, která všechny mezilidské vztahy stále víc podrobuje morálce majetku a peněz.
Zejména dnešní americká společnost se vyznačuje vysokou mírou pokrytectví, s jakou se snaží tajit amorální jednání mnoha svých významných lidí. Stačí se zastavit jen u některých jejích nejvyšších představitelů, u prezidentů, abychom si nedělali iluzi o tom, že důstojně reprezentují zemi, která se pyšní tím, že i ve věci náboženské víry, a tím také v ochraně rodiny, hraje ve světě prim.
Na druhé straně mnozí socialisté, kteří ignorovali církví posvěcené manželství, žili v dobrých vzájemných vztazích a nepropadli tomu, čemu se říká vylévat s vaničkou i dítě. Sám Tolstoj konstatoval, že mezi bezvěrci se ve větší míře setkává s čestnými lidmi, než u příliš horlivých modlilů.
3. Pan kardinál ve své obhajobě manželství neopomenul zdůraznit význam společného majetku. Ovšem – vždyť ve starých „zlatých časech“ právě bohatství tvořilo sám základ rodiny. Ve známém sloganu o šťastné habsburské říši se oceňuje to, že se dokázala zvětšovat nejen mečem, ale zejména úspěšnými sňatky („tu, felix Austria, nube“). Individuální láska jako základ šťastného spojení muže a ženy nehrála v dynastické a aristokratické strategii vůbec žádnou roli. Ale Kristovo evangelium je především poselství lásky, a co jiného by tedy mělo tvořit základ manželství a rodiny? Starý zákon v této věci nadřazuje zájem rodiny a kmene nad individuální lásku. Ta se však v mnoha biblických příbězích stává zdrojem neklidu, boření morálních kánonů a někdy, jak je tomu v příběhu Batšeby, také důvodem ke zločinu. Král David, stržen zakázanou láskou k Urijášově ženě, pošle svého soka do jisté smrti tím, že ho za války postaví do první řady, a tím se ho šikovně zbaví. Přesto o králi Davidovi Hospodin řekl, že mu „přirostl k srdci“. Ať ten výrok posuzuji z jakýchkoli stran, žádnou podporu rodiny jako nedotknutelné svátosti v tom nevidím. Máme-li odbočit k tématu mnohem podřadnějšímu, ale zato aktuálnímu, můžeme se ptát, proč Karel Schwarzenberg, prezidentský kandidát, šel hledat nevěstu na bál přístupný výlučně aristokratům? A čím si vysvětlit jeho spletité rodinné poměry? Nepochybuji o tom, že církevní autority jeho rozvod a po moha letech nezvyklé obnovení původního manželství schválily a bezpochyby také neměly nemenší důvod nesouhlasit s tím, že si ho již v pokročilejším věku adoptoval jeho bohatší příbuzný. Nevystupuje tu svátost manželská jako holubník? Samozřejmě tu rozhodoval především panem kardinálem Dukou vzpomenutý rodinný majetek. Dobře to znělo v rakouské hymně: „Čeho nabyl občan pilný…“
4. Pan kardinál neopomenul vzdát veškerou úctu papeži Františkovi – jmenovitě i za to, že ho pověřil, aby svůj vrcholný úřad v Českých zemích ještě neopouštěl. Když se pustil do kritiky Karla Marxe a jeho filozofického a sociálního učení, měl se ovšem také zmínit o početných kriticích, kteří papeže nařkli z jeho sympatiím k marxismu. Někteří nejkonzervativnější antikomunističtí ideologové ho dokonce nařkli ze zrady neotřesitelných principů křesťanské víry. Není tu místo na rozvíjení této problematiky; pan kardinál ví, oč jde. Mezi dnešní zélóty víry pravé patří také někteří odpůrci pana kardinála, například Tomáš Halík.
Výročí Karla Marxe nastavilo zrcadlo našim politikům, historikům, teologům. V změti protichůdných názorů mě pobavil výrok pana Kosatíka, který si dovolím ocitovat. V rozhovoru s paní Semkovou roznesl Marxe na kopytech; podle něho to nebyl žádný vědec, ani opravdový vzdělanec, ani pracovitý člověk, nýbrž „prostě spisovatel – jako já.“ Připomnělo mi to podobný výrok ze Smočkovy hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho: “Já jsem jen takový soukromý učenec – jako Goethe.“
Ukazuje se, že pro mnohé je sto padesát let staré strašidlo přece jen stále hrozivé.
Domnívali se, že v ruinách sovětského Ruska se už definitivně vypaří. Hamletovské strašidlo se však nepřestane zjevovat na hradbách, dokud to shnilé, co volá po pomstě, nebude z Království dánského odstraněno.
Pan kardinál Duka před lety, v posledním rozhovoru s Václavem Havlem, pronesl výrok, nad nímž mi tehdy rozum zůstal stát. Prohlásil, že dnes už dělnická třída neexistuje. Není to krásný příklad pravítkového myšlení? Nebo, jak by řekl Freud, názorný symptom vytěsnění něčeho nežádoucího, co příliš připomíná marxismus?
