Jaroslav Čejka
16. 6. 2018 JaroslavČejka
Už druhý den se docela dobře bavím hradním autodafé, při kterém se ovšem neupalovali kacíři, nýbrž jen obří rudé trenýrky, a následnými alergickými reakcemi všech těch, které Miloš Zeman obmyslil přezdívkou “pražská kavárna”. Ne že by mi ta metafora připadala nějak zvlášť povedená. Ale nikdo není dokonalý, ani pan prezident Zeman ne. A jeho smysl pro humor je dosti osobitý – ne vždy se jeho bonmotům a ironickým invektivám od srdce směju. Zato hráč je dokonalý!
Nevím samozřejmě, jestli hraje stejně dobře šachy nebo dámu, ale v politickém pokru nemá u nás konkurenta. Nebo snad někdo znáte jiného českého politika, který by dokázal s kamennou tváří vyprovokovat protihráče, aby nejprve zvyšovali své sázky jak o život, pak se zalekli a ohlásili “pas” a nakonec zjistili, že vítěz měl v ruce jen červenou dvojku? Já tedy ne.
Takže žádná abdikace, žádná rakovina, ani svatba dcery či rozvod s manželkou, ba dokonce ani pozvání od Donalda Trumpa, který má teď úplně jiného kámoše ze Severní Koreje, ale docela obyčejné autodafé, veřejné upálení obřích rudých trenýrek, jež před třemi lety vyvěsili borci ze skupiny Ztohoven nad Pražským hradem místo prezidentské standarty, kterou přitom ovážně ukradli.
A nebyl to jen obyčejný happening, který má šokovat a vtáhnout diváky do děje. Bylo to něco jako třpytka, kterou rybář nahazuje do kalné řeky plné dravých politických štik, novinářských okounů a intelektuálních sumců. A většina těch dravců, kteří Miloše Zemana nemohou ani cítit, se na tu třpytku nechala nachytat, takže lososi směřující ke tření, co zrovna nemají o potravu velký zájem, celkem nerušeně propluli do svého trdliště, tedy místa, kde snesou a oplodní své jikry.
Příliš složitá metafora? Ale kdeže. Političtí profesionálové, komentátoři, moderátoři a intelektuálové z Prahy, Hradce Králové (jak kdysi dávno zpívali pánové Vodňanský a Skoumal), tedy lidé s nadprůměrným IQ židovské mikve, moc dobře vědí, o čem mluvím.
O Hamáčkově ČSSD a Babišově ANO, za kterými se táhnou nenápadné vranky, dosud přežívající v skrytu pod kameny, na které nějaká ta tučná jikra taky zbyde.
A jako dezert po hlavním chodu si dopřál pokrový král ma Hradě pár urážek na adresu těch novinářů, kteří ho urážejí dnes a denně. Jen naivkové a naivky se mohou divit tomu, že jejich pohoršené pištění leckde přehlušuje spokojené mečení těch, které pohrdavě označují za ovce či ovčany.
Miloš Zeman si zkrátka své druhé – a poslední – funkční období uživá. A před svými odpůrci je pořád o pár tahů napřed.
“Něco za cibuli, něco za křen, něco zaplatíme, něco zapřem!” zpívalo se kdysi dávno. A ono to, světe div se, pořád platí. V politice dokonce dvojnásob.
