 |
| Radim Valenčík |
Radim Valenčík
28.6.2018 blog autora
Předevčírem (26.6.) jsem uveřejnil první část seriálu, který považuji za velmi důležitý. Proto na ni dávám odkaz ZDE. (Pokračování pak vyšlo ZDE, na Nové republice první díl ZDE a pokračování ZDE – pozn.red.NR – vd)
Protože dnes se budu věnovat dalším aspektům interpretace naší kalkulačky výplat z postgraduální nadstavby penzijního systému, kterou navrhujeme ke stabilizaci penzijního systému a efektivnímu zabezpečení člověka ve stáří, uvedu ještě výpočet v případě mého dědečka Floriana z otcovy strany, který si bez práce nedokázal svůj život představit.
Byl tramvaják. Za první republiky, za protektorátu i po válce. Skoro celý život před penzí. Pocházel z velmi chudé oblasti na Hané (Morkovic). Když se vrátil z 1. světové války, byl povolán do armády k obraně našich hranic, setkal se s babičkou, zůstal v Brně a nejdříve se živil jako pomocný dělník při rozšiřování tramvajové sítě v Brně. Pak mu brněnský dopravní podnik nabídl účast v konkurzu na řidiče tramvaje (rozšiřovaly se kapacity kvůli zahájení tradice brněnských strojírenských veletrhů). Dědeček v konkurzu vyhrál a materiální postavení rodiny se podstatně zlepšilo. Z pavlačového bytu 1+1 bez vody i záchodu, kde žilo osm lidí, se mohl s babičkou a tehdy asi desetiletým mým otcem přestěhovat do většího krásného, rovněž pavlačového bytu a rovněž 1+1 hned vedle. I já jsem tam později prožil velkou část svého dětství.
Když dědeček dosáhl důchodového věku, začali již jezdit tramvaje nového typu. V Brně se jim začalo říkat “Sputnik”, protože se objevily v době, kdy začaly létat první sputniky. Na ty už dědečka nepřeškolili, a tak šel počítat s menším platem desetníky. Tato práce nebyla pro něj, a tak přes léto začal jezdit sázet stromky do Orlických hor a v zimě jezdil do Slavkova na řepnou kampaň do cukrovaru, na jaře pak zase do hor. Obojí mu přinášelo velké uspokojení i zlepšení fyzické kondice. Pak se mu podařilo získat místo hlídače na brněnském výstavišti. Nejdelší dobu pobyl v pavilonu B, kde byly obráběcí stroje. Miloval je. Když měl v roce 50. výročí slavnostního otevření Brněnských veletrhů počítač vybrat zaměstnance, který zde pracoval nepřetržitě nejdelší dobu, vypadl z něj k překvapení všech dědeček. Byl nejen fyzicky, ale i služebně nejstarším zaměstnancem. Dostal jen poloviční prémii, která byla vítězi slíbena. S důchodci se prý nepočítalo. Bylo mu už téměř 80. let. Pracoval do svých 85. let, pak ho zelený zákal přiměl k plnému odchodu do důchodu, po necelých dvou létech zemřel, protože život ho už moc nebavil.
Když dáme příběhu současné pražské parametry (plat tramvajáka 35 tisíc čistého) a budeme předpokládat, že dědeček měl v důchodu poloviční čistý příjem (což rovněž odpovídá realitě), klesl příjem dědečka z 26.200 korun čistého na 14.100.
V případě, že by rozdíl dorovnával pobíráním základní penze, spotřeboval by téměř celou penzi na dosažení 100% náhradového poměru k původnímu čistému příjmu v době do důchodu a do postgraduální nadstavby by odváděl jen odvod z aktuálního výdělku ve výši přibližně 4.000 korun. Dostáváme následující obrázek:
V 80 létech (dál v našem modelu neuvažujeme) by dosáhl 75% náhradového poměru k čisté mzdě při plném odchodu do důchodu. Protože však dědeček pracoval až do svých 85 let, je zřejmé, že by přesáhl 100% náhradový poměr k čistému příjmu.
Ještě zajímavější výsledek dostaneme, pokud budeme předpokládat, že dědeček od doby “rozvolnění” (přechodu na poloviční hrubý výdělek) přešel ve svém rodinném rozpočtu na 75% náhradový poměr. V tom případě by čerpal k dorovnání příslušné částky jen část svého důchodu ze základního penzijního systému a zbytek (odhadem 6.000 korun) investoval do postgraduálního systému. Pak by doživotní rentu ve výši 75% dosáhl již ve svých 74 létech, viz obrázek:
Otázka je, co by s prostředky, které by ve svém věku již nepotřeboval, dělal. Jak znám dědečka, místo toho, aby začal cestovat po světě, snažil by se je prostřednictvím babičky vnutit svým nezbedným potomkům. Problém je v tom, že můj tatínek, který měl sice psychicky náročnější práci a jako silný kuřák nebyl příkladem důsledného dodržování vzorové životosprávy, rovněž pracoval na částečný úvazek až do velmi vysokého věku.
I tak nám uvedený příklad umožňuje prezentovat dva závěry:
1. Postgraduální nadstavba základního penzijního systému, kterou navrhujeme, je naprosto dostatečná k tomu, aby člověku, který byl schopen investovat do možnosti dlouhodobého uplatnění na profesním trhu, zajistila více než dostatečné prostředky pro důstojný život ve stáří.
2. Z hlediska běžného lidského osudu nemá smysl snažit se o dosažení rekordu ve výši výplat z postgraduální nadstavby, pragmatickou otázkou spíše je, na co by mohly být prostředky získávané výplatami z této nadstavby ve vyšším věku věnovány. Protože je to otázka výrazně individuální, budeme se jí věnovat v dalším pokračování.
Uvítám připomínky a náměty, protože téma považuji za zásadní.
(Pokračování)
