Břetislav OlšerTak jsem se kdesi dočetl, že spisovatel a kdysi jeden z nejvášnivějších českých komunistů, se právě dožívá devadesáti let. Prý “mnohdy je oslavován jak hrdina, mnohdy zatracován jako pachatel; nikdy však údajně nebyl náhodnou obětí a nikdy se prý ani nebál přímé konfrontace s dějinami…”
Ten elaborát napsal doc. PhDr. Milan Uhde (dramatik), ten samý Uhde, co se proslavil svojí básní oslavující Klementa Gottwalda: „Do bitev půjde před řadami“. Rok 1953; kdoví jestli též nepodepsal petici, kterou tisíce občanů Československa požadovali smrt M. Horákové a H. Píky. To už byl členem ČSM a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Pracoval jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu.
Podívejme se tedy zhruba šest desítek roků zpět, abychom si připomněli to, co o Kohoutovi ve výše zmíněnému Uhdeho čtení není ani zmínka. Studenti zkrátka byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život…
Proto se také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím… Přesně do takové kategorie patřili třeba Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout. Znám tisíce lidí, kteří publikovali v Rudém právu, dnes jsou to významní pravicoví politici, umělci, manažeři a nikoho to nezajímá.
Jde o “banalitu”. Dopustili se jí též signatáři Charty 77 a bývalí vášniví komunisté Ludvík Kundera, Milan Uhde, Jiří Pelikán nebo Pavel Kohout, který maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinistickým komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let založil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jako jedenadvacetiletý nastoupil v roce 1949–50 na místo kulturního atašé v Moskvě, poté byl redaktorem a komentátorem v Československé televize… Holt, nekousej ruku tomu, kdo tě krmí…
V červnu 1967 najednou zapomněl na svoji nenávist vůči zradě západních spojenců, jak v 50. letech urputně prohlašoval, chameleonsky převlékl bryskně kabát a na IV. Sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat z milovníka v kritika režimu. Byl proto spolu s dalšími (Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.
Nicméně ho v 1968 opět zvolilo předsedou KSČ v pražské pobočce SČS a stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražského jara. V roce 1969 byl z KSČ i ze SČS vyloučen. V 70. letech se ocitl na indexu a jeho díla byla cenzurována (což jeho nepřátelství k režimu ještě prohloubilo). Proto, kam vítr, tam plášť, hrdinně stál také u zrodu Charty 77, za což byl StB otevřeně šikanován. Přesto mu bylo v roce 1978 povoleno vyjet s manželkou na pracovní pobyt do Rakouska, kde měl roční smlouvu s Burgtheatrem.
Autor: ČT – Jiskra přeskočila mezi princeznou Krasomilou a králem Miroslavem již během prvního natáčecího dne. Zrodil se milostný skandál, který nabral přičiněním odkopnutého manžela Aleny Vránové politických rozměrů
Návrat jim ale byl znemožněn a oba byli zbaveni čs. občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. Žili ve Vídni a často navštěvovali Prahu, nyní žijí v Praze a na Sázavě. Poté ještě za totality se vrátil a dosti drze upravil pro bytové divadlo Vlasty Chramostové slavné Shakespearovo drama Mac ᠆ beth. Pod názvem „Hra na Makbeta“ v ní v Kohoutově režii vedle Vlasty Chramostové hráli Pavel Landovský, Tereza Kohoutová, Vlasta Třešňák a také Pavel Kohout sám.
Cesta od elitního komunistického básníka přes zásadní postavu Pražského jara až po nejsledovanějšího disidenta a později nedobrovolného exulanta mu dávala jedinečnou perspektivu, díky níž dnes i v 90 letech plamenně a orý otevřeně hovoří o kultuře a politice od Mnichova až po dnešek. Pavel Kohout si užil své, ale mnohé z toho, co bylo namířeno proti němu, uměl využít ke své slávě a prospěchu. Měl schopnosti, které jiní postrádali, byl štikou v rybníce. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová. Spisovatel o dávném manželství s krásnou herečkou řekl:
„Chtěli jsme spolu založit socialistickou rodinu, mít socialistické děti a budovat socialismus. To si dovolím tvrdit i za tu Alenu, protože mám zachovánu naši korespondenci, která byla z obou stran stejná,“ chlubil se. Ale ani slovem se nezmínil o tom, jakou roli sehrála při jejím chování okolnost, že si vzala za muže fanatického komunistu, který datum svatby stanovil na den výročí J. V. Stalina. Traduje se, že se například jako žena socialistického básníka nesměla ani líčit.
Na chalupě s Rážem a patnáctiletou Markétou…
Ovšem ouha – pak to totiž nesocialisticky přišlo; slavná pohádka Pyšná princezna se natáčela v létě 1951 v jižních Čechách, právě v době, kdy hereččin manžel odjel se souborem Fučíkovci na festival do Berlína. Ráž nosil již roky stejný snubní prstýnek jako jeho o rok starší žena, herečka Alexandra Myšková. Navíc spolu měli tenkrát několikaměsíčního syna Martina. V roce 1969 pak Myšková se synem emigrovala do Norska a oba tam možná žijí dodnes.
Když se “bokovka” provalila, vypuklo peklo. Kohout psal Aleně záplavy dopisů, přesvědčoval ji, ať se vrátí, nadával, prosil… Dopisy dostával i Ráž. Byly o tom, že kdo zradí lásku, je schopen zradit i vlast, a že rozvraceči socialistického zřízení se obvykle poznají podle toho, že mají neuspořádaný rodinný život. Pomsta byla opravdu propracovaná.
Kohout napsal divadelní hru „Dobrá píseň“, o padouchovi, který komunistovi odloudil manželku. Poselství bylo jasné – kdo selže ve vztahu, nemá ve společnosti své místo, protože může selhat i při budování socialismu. Hra se stala hitem, příběh známých osobností probírali svazáci na schůzích, Alena byla pozvána před stranickou komisi, kde musela vysvětlovat své selhání.
Listopad 1989 na Václavském náměstí v Praze… Snímek Břetislav Olšer
Dalším komunistický výkvětem byl Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studentstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…
Česká televize uvedla, že další studentský aktivista Milan Kundera, žijící nyní ve Francii, měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči.
Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.
A máme tady čtvrtého do sametového maryáše – Petra Uhla; v období Pražského jara působil v levicovém Hnutí revoluční mládeže, za což byl v roce 1969 na čtyři roky uvězněn. Roku 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Mezi léty 1990-1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK, až do roku 1994 tam pracoval jako redaktor. Poté působil do roku 1996 jako redaktor Listů Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo.
Jak to bylo, Uhlova pohádko: Rodiny Uhlů a Šabatů…
Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD a zároveň se stal předchůdcem Kocába – předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem vlády pro lidská práva. Významně protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici. V dubnu 2006 byl jmenován francouzským prezidentem rytířem Čestné legie, v květnu 2008 mu byla udělena „Evropská Karlova cena“ Sudetoněmeckého krajanského sdružení…
Václav Havel, který těm výše jmenovaným soudruhům ideově šéfoval, přestože si většinou z něho dělali srandu…
Inu, také Pavel Kohout zřejmě prožíval „nesnesitelnou lehkost bytí“, stejně jako herečka Vránová, co mu nasadila parohy s hercem Rážem, stejně jako dvojnásobný člen KSČ Kundera (dveřmi ho vyhodí, oknem vleze zpátky – koryto je koryto) či jako Uhl, co byl v levicovém Hnutí revoluční mládeže a loutkou předchůdců henleinovských vrahů tisíce Čechů, jeho kámošů z Landsmanšaftu.. Takže, pane Pavle, život je smrtelná choroba a naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk… A tak si tady žijeme vedle smutných hrdinů 17. listopadu 1989…
PS: Česká televize odvysílala nedávno pořad “To byl můj život?” k devadesátým narozeninám Pavla Kohouta. Ten na velkorysé ploše čtyř hodin bezezbytku využil možnost, aby se snažil obhájit neobhajitelné, tedy svoji bigotní někdejší svazáckou a komunistickou minulost, a aby si vyřídil účty se svými bývalými “přáteli”. Mezi nimi i s Václavem Havlem.
Hned totiž druhý den poté, co se Havel stal prezidentem, pozval prý Kohouta a jeho další manželku Jelenu na Pražský hrad a provedl je po něm. Při té příležitosti nechal pár frajersky ubytovat v bývalé rezidenci Gustava Husáka a názorně předvedl, že není autorem proslavených absurdních her náhodou. Scénář Kohoutovy mírně dementní návštěvy by nejspíše předem těžko někdo ve své prostoduchosti vymyslel.
Manželé totiž nakonec navíc skončili přímo v Husákově posteli, avšak mnohem horším zážitkem se údajně stala skutečnost, že v rezidenci bylo přetopeno na třicet stupňů jako v tropech na pláži. Když nečekaní hosté požádali personál o radu, jak se dá snížit topení, dočkali se vysvětlení, že soudruh to měl rád teplé. Božíčku… „Přišlo nám to celé šílené. A hlavně, že dějiny jsou nevypočitatelné a neúprosné.“ Nechal se slyšet napravený stalinista pavel Kohout… Rádobystudenti neponížili Zemana, ale skutečné hrdiny 17. listopadu
Jak to bylo, politická pohádko, s Čalfou, Havlem a Čeřovským…?
Malý Muk, ani ťuk, aneb Sametovko spanilá, stvořilas nám žvanila..?
