Zbyněk Fiala
24.7.2018 VašeVěc
Naděje Demokratické strany chce garanci práce, republikánský protest volá po obnově morálky v ekonomii. Něco se děje, co třese řadou washingtonských židlí.
I když se zdá, že v Americe teď nemají jiné starosti než jít Trumpovi po krku, jsou tu jiní velikáni, kteří se třesou víc. Ruku píšící na stěnu hořící nápis „mene tekel“ o konci korunního prince Demokratické strany vedla mladičká Alexandria Ocasio-Cortezová (28). A tak se stalo, že poslaneckou kariéru Joe Crowleyho, jež měla být završena vedením Demokratů ve Sněmovně, smetl 26. června v primárkách v New Yorku neznámý politický kandrdas.
Okamžitě vznikla poptávka po podobných kandidátech i v dalších státech Unie. Hned druhý den to pocítila třeba černá ošetřovatelka Cori Bushová, která usiluje o kandidaturu za Demokraty ve státě Missouri. Do té doby si jí nikdo nevšiml, ale najednou jí na volebním kontě přistálo 8000 dolarů.
Ocasio-Cortezová začínala jako aktivistka u Teda Kennedyho a potom pomáhala Bernie Sandersovi v prezidentské kampani. Sanders teď vystupuje jako její patron a bude s ní společně vyjíždět na podporu dalších levicových aktivistů Demokratické strany. Třeba zrovna Cori Bushovou oba podpořili na sobotním předvolebním shromáždění v St Luis. Den předtím hřímali z tribun v Kansasu. Nejprve získávali ve Wichitě voliče pro Jamese Thompsona, lidskoprávního aktivistu, který byl při minulých volbách velice blízko k úspěchu, a potom se postavili v Kansas City za Brenta Weldera, odborníka ze Sandersova okruhu na pracovní právo.
Souboj v Kansasu je o to zajímavější, že z tohoto státu pocházejí miliardářští bratři Kochovi, kteří financují například extrémistickou republikánskou frakci Tea Party. „Nemyslím, že lidé z Kansasu nebo Vermontu nebo odkudkoliv z naší země považují za správné, že pár miliardářů, jako jsou bratři Kochovi, může utratit 400 milionů dolarů ve volebním cyklu 2018 za zvolení kandidátů, kteří reprezentují bohaté a mocné,“ řekl v Kansasu vermontský senátor Bernie Sanders. „Porážka bratrů Kochových by proto znamenala vítězství s obrovským symbolickým významem.“
Alexandria Ocasio-Cortezová vystudovala ekonomii a politologii a stavěla svou kampaň na tématech jako je zdravotní pojištění pro všechny, federální garance pracovního místa, bezplatné vzdělávání, ale také zrušení pohraniční a celní služby nebo znárodnění soukromého průmyslu. Někdy je to tedy docela síla, se kterou už Bernie Sanders – třeba s tím rušením a znárodňováním – tak úplně nesouhlasí. Ale v zásadě Alexandrii chválí, a na dotaz, co by jí radil, odpověděl televizi ABC, že by měla dělat to, co dosud.
“Vedla mimořádnou kampaň, a jedním z důvodů, proč to vyhrála, je orientace na témata, která jsou podstatná pro pracující v jejím obvodu.” Důležitý byl také způsob vedení kampaně, kterou Alexandria postavila na drobné dobrovolnické práci zdola a nepřipustila její ochabnutí. „Kdokoliv z amerických kandidátů zvládne něco podobného, má obrovskou šanci na vítězství,” radí Sanders.
Systém dvou politických stran, které se v USA dělí o moc, má tu nevýhodu, že v jedné straně jsou sesypány všechny názorové proudy. A tak zatímco Ocasio-Cortezová je označována za budoucnost strany, Sanderse – jako příliš „umírněného“ – už někde házejí do starého železa. Ten si z toho moc nedělá. Ani s tou radikálností to není tak horké a kandidáti jsou volitelní. Třeba podle ekonoma Paula Krugmana jsou požadavky radikálních demokratů na zdravotní pojištění „Medicare pro všechny“ nebo „federální garance práce“ docela rozumné.
https://www.nytimes.com/2018/07/03/opinion/radical-democrats-are-pretty-reasonable.html
U „Medicare pro všechny“ předpokládá, že nemusí jít o všeobecné povinné pojištění, ale pouze o možnost využívat tohoto pojištění pro všechny individuální občany i zaměstnavatele. Vždyť Amerika je jedinou civilizovanou zemí, která nemá zaručenou zdravotní péči pro své občany. U garantované práce pak vidí souvislost s požadavkem na zvýšení minimální mzdy na 15 dolarů za hodinu. Je to dost víc než dosud, ale zkušenost ukazuje, že na většině území USA zvyšování minimální mzdy zatím nevedlo k růstu nezaměstnanosti.
V některých chudých jižních státech však může být 15 dolarů nad síly některých zaměstnavatelů a tam by se hodily nějaké federální pomocné programy. Kolik by to mohlo stát? Vedle nákladů musíme započíst i úspory na sociální pomoc a negativní daň spojenou s nejnižšími mzdami. Vyšší mzdy poskytnou naopak daňový výnos.
Krugman nebere předpoklad, že po garantované práci sáhnou všichni. Tedy, že nezaměstnanost klesne na 1,5 procenta a bude to stát 500 miliard dolarů ročně. Ani v době nejvyšší konjunktury přece nezaměstnanost neklesla pod 7 procent. Může to stát půlku, řekněme 280 miliard dolarů ročně – tedy stejně, o kolik bude federální rozpočet připraven roku 2019 Trumpovým snížením daní. Garance práce by proto byla podle Krugmana „rozumnější, ať už podporujete Ocasio-Cortezovou, nebo ne“.
Poněkud jinak se Krugman dívá na jiného radikála, tentokrát z Republikánské strany. Je jím ekonom Dave Brat, kongresman ze státu Virginia, kterého označuje za „blázna“, když požaduje každoročně vyrovnaný rozpočet. Něco, s čím podle Krugmana „nesouhlasí 96 procent ekonomů“.
Do téhle pře se zapojit nechci, ale musím říci, že i Dave Brat mne mimořádně zaujal. A nejen tím, že pořádně otřásl establishmentem, když ve volbách vyřadil vedoucí osobnost své strany, republikánského předsedu sněmovny Erica Cantora. Zvládl to podobně jako mladičká Ocasio-Cortezová hned při prvním pokusu o vstup do politiky, v republikánských primárkách 2014.
Při povrchním čtení vidíme v Bratovi libertariánského ekonomova a křesťanského horlivce, zdůrazňujícího přednosti protestantismu. Lze se na něj však podívat i jinak. Poukazuje na to, že praotec ekonomů Adam Smith se nevěnoval „čisté“ ekonomii, ale politické ekonomii. Neviditelná ruka trhu v jeho pojetí byla vedena také morálkou a křesťanskými hodnotami. Možná i vzájemností. Když tedy ekonomii očešeme o její podstatu, působí proti lidem. Ale když trhu a ekonomii vrátíme původní smysl hospodaření ve prospěch obce, skutečně může řešit spoustu věcí, které dnes strkáme na starost velkému státu.
Netřeba stát přetěžovat tím, co se má odehrát mezi bližními, kteří ctí křesťanské hodnoty a morální zásady. Pak ovšem nejsou třeba ani přefouklé státní rozpočty, vedoucí ke koncentraci moci a jejímu zneužití.
Občan může přehlédnout, když ta zneužití moci zamíří ven za vojenskými dobrodružstvími a imperiálními záměry. Více pocítí, když se stát dostane do zajetí velkých korporací, na které pak už nikdo nemá. Zatímco zisky míří jen jedním směrem, malé a střední podniky třou bídu. Ekonom Dave Brat proto chce méně zdrojů pro velký stát a podstatné zlepšení podmínek pro malé a střední podniky. Tam míří přesně, i když jinde je dost bigotním pravičákem na dosah od Tea Party.
Znovu se tedy probouzí myšlení, které obdivoval – před skoro dvěma stoletími – Alexis de Toqueville, když studoval mladou demokracii v Americe. Kdesi jsem zaznamenal myšlenku, že současné Spojené státy se ocitly v jakémsi zlomovém období, které vyjádřila i volba Donalda Trumpa prezidentem. Neznamená to, že on je tím, kdo nejlépe postřehl změnu nebo tím, kdo ten zlom nejlépe představuje. Spíše je to tak, že zatím byl výsledkem obecného radikálního protestu, který se nyní osměluje v racionálnější rovině a hledá perspektivnější reprezentanty.
Něco z toho určitě zachytí listopadové volby „v mezidobí“. Na levici i na pravici.
Na ilustračním snímku Bernie Sanders a Alexandria Ocasio-Cortez.
