 |
| Vladimír Čermák |
Vladimír Čermák
31. 7.2018 PrvníZprávy
Chybí však už ale velmi dlouho ti – snad od Bílé hory – kteří by tuhle zemi dokázali efektivně vést a zdokonalovat ji tak, aby se dále rozvíjela. Tedy lidé předvídaví a schopní řídit i velké společnosti. K jejich nejcharakterističtějším znakům patř vlastnosti a dovednosti, které se získávají jen obtížně. Bez těchto adeptů moci tato země totiž nemůže konkurovat jiným, rychle se rozvíjejícím zemím. Dokonce ani v případě, že si “vypůjčí“ uchazeče o místa premiéra, ministrů, poslanců či jiných nositelů a představitelů moci odjinud, třeba ze Slovenska, kde je jich ovšem také krajní nedostatek.
Být součástí skutečné mocenské elity ovšem vyžaduje kromě jiného i dobré vzdělání. Konkrétně to nejlepší, které se dá široko daleko získat. Je jedno zda na vysoké škole, či jiným způsobem. Třeba usilovným sebevzděláváním, pokud takové školy chybí. Něco takového ale vyžaduje jisté kvality opřené mj. i o prvotřídní charakter a oddanost vlasti. Tedy o skutečné vlastenectví. Jen pak lze aspirovat na pozice ve zdejších mocenských strukturách a nebýt při tom k pláči, ke zlosti ani k posměchu.
Každá společnost, která chce být jedničkou mezi jinými společnostmi, proto potřebuje i kvalitní školství a lidi, kteří takové školství umí vytvářet. Přirozeně nejen to vysoké, ale i to nižší. Není obtížné zjistit, jak to na trhu se vzděláváním funguje, a kde a jak takové školy fungují. Třeba u vysokých škol to zde identifikovat podle zájmu talentovaných jedinců z celého světa o určitou školu, jistý obor, ve kterém se lze na ni vzdělávat. Tyto školy nepřijímají ovšem jen tak někoho do řad svých studentů. Chtějí jen ty, kteří dokázali už na nižších školách podat špičkové výkony. Ať už proto, že měli talent, či štěstí na dobré učitele. Nejčastěji obojí. V žádném případě na nich nestudují ti, kteří nezvládnou samostatně ani vypracovat a obhájit svoji závěrečnou práci, která představuje v jejich rozvoji důležitý zlom. Schopnost si samostatně či po konzultaci s nějakým odborníkem vybrat problém a řešit jej v podobě kvalitní diplomky, hraje v těch všech požadavcích na kvalifikaci absolventa/ky klíčovou roli. A nejen u nich. Také na školách, kde se vzdělávají. Řešení tzv. malých, resp. menších odborných problémů je důležité i pro funkční školu, která se tím zapojuje do společného úsilí o rozvoj. To ovšem platí jen pro školy, které na to mají.
Mezi vrcholnými českými politiky všech politických orientací lze za uplynulých sto let najít z hlediska jejich vzdělavatelnosti skutečný pel mel. Jsou, resp. jde o absolventy různých oborů i škol, takový domácí melting pot. Kromě tzv. vokovické Sorbonny okopírované ze sovětského modelu škol pro vyšší nomenklaturu, jde i o různé rakouské, slovenské či francouzské školy. Většinou však patří jejich alma mater mezi ty domácí, ničím moc nevynikající vzdělávací instituce proslulé svojí snadnou průchodností a ostentativním nezájmem o ty, kteří na nich studovali.
Zkuste třeba najít školu, která si pro potřeby svého rozvoje dělá dnes výzkum uplatnění svých absolventů. My všichni, kteří jsme takové školy navštěvovali, bychom o tom mohli vyprávět různé příběhy. Bylo to už i za první republiky (přečtěte si třeba vzpomínky nestora české právní vědy V. Knappa na tuto dobu), a ovšem i za druhé, třetí či čtvrté a další republiky. Zdrojem těchto fatálních nedostatků zdaleka nebyly a nejsou jen jejich pedagogové, ale v podstatě; jde o jeden ze základních znaků systému přípravy na těchto institucích. Patří k tomu i absence lidí schopných koncipovat lepší způsob vzdělávání, přemýšlet o něm o pár generací; dopředu. Funkční, pro-elitní vzdělávání totiž nikdy nebylo záležitostí nějaké jednoduché a rychlé reformy, novelizace příslušného zákona apod., ale velmi dlouhého a usilovného snažení.
Je tedy trochu nefér vyčítat dnešním vysokoškolským pedagogům, že ignorují u svých nastávajících absolventů nedostatky, které se někdy nakonec provalí v podobě opsaných i jinak znehodnocených diplomek. Zdejší profesoři, docenti či jiní pedagogové se chovají ne zcela racionálně. Nebyli přece svými předchozími učiteli – ale ani systémem reprezentovaným ministerstvem školství, (jeho akreditační komisí či Radou VŠ), v jehož rámci působí – připravováni k tomu, aby někoho učili, tedy aby se více starali o diplomanty a doktorandy. Nezabývají se tedy povinnostmi, které jim už nikdo nikdy nepřipomínal. O to více se ovšem honí za vedlejšáky a jinými kšefty, aby zvýšili své příjmy a tím i své blaho. Druhé, třetí i ještě větší úvazky většiny z nich jsou syrovou, ale nikým moc nevšímanou realitou dnešních alma mater.
Tyto školy dnes nemohou dělat nic jiného než tvrdit, že studenti, kteří na nich nikdy neměli mít šanci ani studovat, natož pak absolvovat, jsou v podstatě jen běžným vedlejším produktem uspěchaného úsilí dohnat a předehnat svět v produkci absolventů na počet obyvatel. To, že někteří tito bývalí studenti jsou dnes již ministry či něčím podobným, je – nejen podle nich – normálním jevem. Je to ovšem také zákonitý důsledek faktu, že o stavu českého školství se nevede žádný skutečný diskurs. Ani na veřejnosti, ale ani ve školství samém. Radějii se o celém tomto problému mlčí. Mnozí z těch tzv. odpovědných jedinců mlčí. Možná i proto, co kdyby si náhodou na některé z nich zaměřili ti, kteří se identifikací těchto podvodníků zabývají. Přitom i výsledky studia v podobě obhájených závěrečných prací – dokonce těch největších dnešních prominentů z let dávno minulých – se dají při troše dobré vůle dohledat. Minimálně mají své diplomky ve svých osobních archivech oni sami. Pokud ne oni sami (protože se skutečně i jim ztratily), mohou být třeba i v archivech StB, tak jako v případě jednoho slovenského prominenta, bývalého člena tamější vlády a předsedy Slovenské Matice v polistopadovém období, který předložil a úspěšně obhájil svoji disertaci většinou opsanou z jedné diplomky na universitě v Oslo, kam zavítal ještě před devětaosmdesátým rokem.
Takových – již tehdy známých -„vykuků“ bylo více i zde. O to lépe byli řiditelní. Jinak řečeno: jsme v těch sračkách až po uši. A ještě dlouho budeme, protože orgány, které by tomu všemu měly zabránit, nedokáží nic dělat. Stačí se podívat, kdo dlouhá léta třeba řídí odbor vysokých škol na ministerstvu školství etc. či kdo řídil a stále ovlivňuje výzkum v oblasti vysokého i jiného školství. Dostat se z maléru, v němž tato společnost v podobě absence funkčních, pravých elit uvízla, nebude proto jednoduché, končí komentář Vladimír Čermák.
