Literární stereotyp Ruska aneb oj, Rusko, oj, oj…

Avatar
Původní autoři
Mirko Radučevič, Jindřiška Ptáčková 
22.7.2018  Literárky

V úterý 17.července si tisíce Rusů v Jekatěrinburgu připomnělo sto let od zavraždění členů carské rodiny Romanovců. Zdejší uralský sovět v ten den rozhodl o popravě cara Mikuláše II. a jeho rodiny (vlevo na snímku).

Dobytí města československými legionáři pod velením plukovníka Vojcechovského. 25.července přišlo pozdě a nezabránilo krvavému masakru. Komorná a šlechtičny byly zabity bajonety. Mrtvoly byly později převezeny z původního zatopeného lomu a ohořelé a napůl rozleptané kyselinou, zakopány na dvou místech, aby byly zahlazeny stopy po Romanovcích. Podle historiků tehdy Rusové neprojevovali lítost nad smrtí Romanovců, neboť poslední car nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy a země byla zaostalá (viz). Zde se vytváří jeden ze známých stereotypů Ruska jako kruté a zaostalé země. Na což navazuje další historické období vlády J. V. Stalina, II. světové války a po ní pro mnohé z nás známá sovětizace zemí Východní Evropy. To vše je dobře známé a popisované také v ruské klasické i novější literatuře. Vzniká literární stereotyp o představě Ruska, který je hojně na Západě i u nás čten. Neumíme si dnes Rusko ani jinak představit.

Redakci přišel text, jeho autorka jej napsala, jak uvádí: „k pochopení ruské reality a snad i tak zvané ruské duše“. Jde o spisovatelku Jindřišku Ptáčkovou, která pro Literární noviny píše v zdařilé fejetony. Využijme textu jako záminku k pochopení naší západní mentality a našeho obrazu Ruska prostřednictvím znalce ruské literatury a východoevropské vůbec amerického teoretika literatury Andrew Wachtela. Zdá se to podnětné, neboť stejně jako vnímáme my Rusko, prostřednictvím literatury, stejně vnímá Západ i nás. Uvedené vybrané texty z ruské literatury uvádíme na konci článku.

Začněme Američanem citované ruské spisovatelky a novinářky žijící v USA Taťány Tolsté, jejíž citát nás vnese do problematiky: „Rusové, po desetiletí uvěznění za železnou oponou, v zemi, kde ne všechny města jsou otevřená občanům a někdy nejsou ani označená na mapě, země tajemství a tabu, zavřených dveří a tajných podzemních železnic, země plotů a podezřelých pohledů, si Rusové vytvořili schopnost snít jako nikdo jiný.“

Wachtel s tímto naprosto nesouhlasí a považuje to za literární kýč vytvořený pro Západ, kde bez toho by si ruský spisovatel neškrtl a hlavně by nikdo nerozuměl jeho psaní, pokud nedodrží známé klišé a pomalu až Jungovský stereotyp podle Západu daný Rusům v genech.

Spolu s tím všimněme si formulace „jsou jako nikdo jiný“. Zde Tolstá, která má mimo jiné na Západě jako spisovatelka úspěch nejen svým obsahovým klišé o Rusku, ale již pro své jméno připomínající slavného klasika. Jinakost zdůraznil také generál Petr Pavel, který v dokumentu ČT o sobě zdůraznil, že díky tomu, že prošel socialistickou armádou vedenou podle sovětského vzoru, dokáže tyto schopnosti dnes v NATO uplatit a rozumí věcem, které západní vojenští experti nedokáží ani vnímat ani pochopit. Stejně v souvislosti s MS v kopané v Rusku často sportovní komentátoři se zabývali ruským týmem a zdůrazňovali, jak ruští fotbalisté nepůsobí až na výjimky v zahraničních klubech. Uvedli, že sice zde byli a byli i úspěšní, ale jejich jinakost jim nesedla v hostování na Západě a že se mnohem cítí lépe doma v Rusku.

Opět k literatuře, literární teoretici vidí vše komplexněji. Vše souvisí se společenskou změnou v Rusku. Spisovatelé v Rusku měli vždy zvláštní postavení a kvůli nedostatku demokracie byli mluvčími pravdy a veřejného svědomí. To tvrdí ruský literární historik Vitalij Šentalinskij. Po perestrojce se mnohé změnilo, může psát kdekdo a o čemkoli. Jak nyní ruští spisovatelé sdělují pravdu? Zjistíme, že všichni najednou začínají hledat kompromis mezi způsobem vidění světa východní a západní Evropy nebo Severní Ameriky. Je zde ovšem jedno ALE! Jednak je zde snaha čelit na Východě globalizační kultuře Západu a na druhé straně touha pronikat na velký trh – být úspěšným autorem. Jak toho dosáhnout?

Je to velice těžké, jak na to americký badatel Andrew Wachtel ostatně upozorňuje: „Knihy (kombinace východo-západních perspektiv) se vždy potácejí na pokraji propasti. Z důvodu uspokojení západního publika se snaží východní autor zjednodušit domácí podmínky a tím se odcizuje domácím čtenářům. Naopak, když chce ukázat život Západu domácímu publiku, bohužel nevidí jemné rozdíly mimo svoji zemi a píší knihy, které jsou nepřijatelné pro zahraniční čtenáře.“ Tento druh psaní Wachtel nazývá „nový internacionalismus“.

Jak vidno, zdá se nadále zůstáváme zakletí ve svých stereotypech a autoři, spisovatelé se musí, chtějí-li vidět své knihy na pultech knihkupců tomuto imperativu přizpůsobit a tento „kýč“ zvolit za svoji metodu psaní. Jinak, pane spisovateli račte zvolit jinou profesi, nejste v socialismu, nejste svědomím národa ani sluhou určité ideologie, což zaručovalo tisícové vydání knih.

Je-li řeč o ruské literatuře příkladem tohoto zápasu je francouzský spisovatel Andreï Makine žijící od konce osmdesátých let minulého století ve Francii. Mimo jiné je držitelem několika francouzských literárních cen a píše francouzsky. Od roku 1987, když získal ve Francii politický azyl, se v Paříži těžko životem protloukal, dokonce spal v hrobce na slavném hřbitově umělců a spisovatelů Père-Lachaise a první dva romány (Dcera hrdiny Sovětského svazu – 1990 a Zpověď sesazeného praporečníka – 1992) mu vydavatelé odmítli vydat až do doby, kdy Makine začal tvrdit, že jde o překlad jeho díla z ruštiny. Jeho již čtvrtý román Francouzský testament (autobiografický příběh chlapce, který se narodil na Sibiři a od mala snil o Francii jako o své Atlantidě – vyšlo u nás v roce 2001) mu přinesl úspěch a Goncourtovu cenu (další jeho knihy česky a slovensky: Spoveď padlého zástavníka – 2001, Za času řeky lásky – 2005, Rekviem za Východ – 2009, Kniha krátkych lások, čo trvajú večne – 2014. Žena, ktorá čakala – 2016). Proto trefně Wachtel poznamenává: „Jakmile byl Makine považován za ruského autora a šlo o překlad jeho díla, nikdo jeho autentičnost nezpochybňoval a jeho text mohl být čten jinak.“ Krásná ukázka fungování stereotypu. Když však jeho román vyšel v překladu v roce 1996 v Rusku, nenašel žádnou odezvu. Z toho Andrew Wachtel dochází k závěru, že je „obtížné vytvořit dílo, jež by se setkalo se stejným zájmem jak na Východě tak Západě… důkaz faktu, že žádný rovnovážný stav neexistuje“.

Zde můžeme úvahu uzavřít, že je to potvrzení fungování stereotypu a klišé, že Francouzi zabrali na kýč o Rusku, kdežto to samé přišlo Rusům podivné až směšné. Byl to pro ně ruský kýč. Wachtel však upozorňuje na další podmíněnost toho klišé, a to v tom, že nejlépe je, když toto klišé pochází od ruského autora, od pravého Rusa a jedna ruská kritička Maja Zlobina nejdříve cituje Makinea: „Autorovo ruské období začíná: ´Rusko jako medvěd po dlouhém zimním spánku, se ve mně probudilo.´“ Potom kritička dodává: „Bylo by lepší, kdyby se nikdy neprobudilo! Je to jakoby Makineovo dílo neslo nálepku vyrobeno v zahraničí. Máme před sebou typický kýč prezentovaný beze stínu ironie, s významnými úšklebky a patetickými vzdechy. Kombinace předsudků bez fantazie…“

Ruské kritičce je nepříjemné zjednodušování až zesměšňování Ruska, ale jako i jiní nezná návod, jak dále. Zřejmě nadále a rádi jako čtenáři zůstaneme v literárním stereotypu, ve své virtuální představě o Rusku, Česku a jiných zemích, o kterých nám spisovatelé podají zjednodušující zato poutavý pohled.

Oj, Rusko, oj, oj
(Pomocné texty k pochopení ruské reality a snad i tak zvané ruské duše)
Moto: V zapadajícím slunci je naše věznice překrásná. Leonid Andrejev
„Orlovská vesnice (mluvíme o východní části orlovské gubernie) se obvykle rozkládá uprostřed zoraných polí poblíž strže, jakž takž proměněné v bahnitý rybník. Kromě řídkých vrb, vždy se k něčemu hodících, a dvou tří ubohých břízek nespatříš na verstu kolem dokola ani stromku: chalupa se lepí na chalupu, kolem dokola ani stromku, střechy jsou pokryty shnilou slamou… Vesnice kalužská je naopak obklopena lesem, chalupy stojí volněji a rovněji a jsou pokryty prkny, vrata se dobře dovírají, plot na zadním dvorku není roznesen, nekácí se a neláká k návštěvě kdejakou svini, která se prochází kolem.“
Ivan Sergějevič Turgeněv: Tchoř a Kalinyč, přel. Jaroslav Závada
Třetí parta kolchozu Gigant dodělala nový sklad. Ze starého skladu vyvezli napůl prohnilé staré sudy, pytle s cementem, trochu cukru a soli v balení pro vesnické družstevní prodejny, hromady pytloviny, koňské postroje (parta měla všeho všudy pět koní, ale postrojů si nachystali třikrát tolik; ono by to koneckonců nevadilo, pár postrojů do foroty nikdy nemůže uškodit, jenže tyhle pořád žraly myši, a nedaly se odradit ani otráveným zrním, ani dehtem), nějaké metly, hrábě, lopaty… A kostel zůstal najednou prázdný a jakoby úplně zbytečný.

„Tak kostel je teďka prázdnej…“

„Jo.“

„No a co s tím budeme jako dělat?“

„Jsou tam dobrý cihly, z těch by se dělal vepřín jako malina, ne jako z těch, co sem vozej z cihelny.“

Vasilij Šukšin: Silák, přel. Marcela Neumannová

Diváci sestupovali v hlučném a spokojeném zástupu po točitých schodištích k podjezdu. Dole se rozléhal křik žandarmů a lokajů. Dámy, zabalené a přitisknuté ke stěnám a zakrývané medvědími kožichy mužů s tatínků před drzými pohledy mládeže, chvěly se zimou a usmívaly se na známé. Důstojníci a dvorní šviháci s lorněty chodili sem tam, řinčeli, jedni šavlemi a ostruhami, druzí – galošemi. Dámy vyššího světa tvořily zvláštní skupinu na spodních stupních parádního schodiště, smály se, mluvily hlučně a nasazovaly si zlaté lorněty, hledíce na dámy z nižšího světa, obyčejné ruské šlechtičny, a jedny tajně záviděly druhým: ty z vyššího těm z nižšího krásu, ty z nižšího světa, běda! Hrdost a lesk vyšším.

Michail Jurjevič Lermontov: Kněžna Ligovská, přel. Ivan Hálek

Staří Šarokovi neměli Pankretovovy rádi. Neměli rádi otce, že je inženýr, matku, že je „až moc vzdělaná“ a tím spíš strýčka, že je jeden „z těch nahoře“. Na dvoře sedala Sašova maminka s „inteligencí“ a Šaroková s obsluhovačkami výtahů a domovnicemi. O Sašově zatčení usoudili, že se „soudruzi“ štěkají mezi sebou a pánbůh dá, že jeden druhého zadáví.

Anatolij Rybakov: Děti Arbatu, přel. Vlasta Tadelová

„Doufám, že jsme se dostatečně poznali, abychom si nevěřili.“

Leonid Andrejev: Fixní idea, přel. Ludmila Dušková
I počasí je mrtvé v zemi té
chorého snu a malátného třpytu
kde Bůh je pouhé světlo v orbitě
temného domu v mlze na zenitu
kde pole žádné rádlo neoře
neoře roky věky v dějepravě
a jen déšť tančí na vysoké trávě
a drvoštěp jenž sejde od lidí
sem do roklí kde kůň mu hrůzou zšedne
z vrcholu sosny oheň uvidí
v svém údolí v své dálce nedohledné
Josif Brodskij: Velká elegie Johnu Donnovi, přel. Václav Daněk
„Fuj, hloupost!“ zvolal Vinogradov. „Vždyť ženy byly vždy zahálčivější mužů.“
M. Arcybašev: Dělník Ševyrev, přel. B. Mužík a F. Mézl

„Nepohrdněte, vaše prevoschoditělstvo, naším pokrmem. Co máme, to dáme,“ opakovala stařenka, uklánějíc se.

„Prosím, prosím…“ pravil Ivan Iljič a dokonce s radostí vzal si vlašský ořech a mezi prsty ho rozlouskl. Rozhodl se, že bude již až do konce lidovým.

Fjodor Michailovič Dostojevskij: Ošklivá příhoda, přel. Bronislava Herbenová

„My, Rusové, lidé se smyslem pro řád věcí, si vášnivě libujeme v těchto otázkách, které zůstávají otevřené. Láska se obyčejně poetizuje, zdobí růžemi a slavíky, ale my, Rusové, okrášlujeme lásku osudovými otázkami a vybíráme z nich právě ty nejméně zajímavé. Když jsem ještě studoval v Moskvě, měl jsem družku, milou dámu, která vždycky, když jsem ji držel v náručí, přemýšlela o tom, kolik jí dám na měsíc a co teď stojí libra hovězího.“

Anton Pavlovič Čechov: O lásce, přel. Emanuel Frynta
„Ivan!“
„Ivan Ivanyč!“
„Ivvan Ivvanyč Ivvanov je do-bytek!“
Najednou zachrčel orchestrion, před ním stál Ivan Ivanyč Ivanov a rozháněl se lahví.
S mučivou hrůzností v zběsilém orchestrionu vybuchovala údery bubnů jakási strašná veteš jako sopečné magma, které se na nás vyvalilo z hlubin – a zvuky sílily a plakaly do hospodského lokálu:
Už drásat mě přestaňte, vášně…
Mé zoufalé sérdce, jdi spát…
„Cha-cha-cha-cha-cha!“
Andrej Bělyj: Petrohrad, přel. Jaroslav Šanda

Polyxena Borisovna zazvonila; maminka vyskočila z houpacího křesla a vztáhla ke mně ruce; zaryl jsem jí hlavičku do klína; župánek vzlétl tisícem lesklých hádků.

Kočí s blankytně modrou poduškou na hlavě je přirostlý tlustým zadkem; vraníci pofrkávají, hryžou zpěněná udidla – na rohu Arbatu; vidím to z okna, ze stříbrných květů mrazu; maminka v krátkém hnědém kabátku s broží si přehodila kožešinovou pelerínu; jede na celý den ke Světovovým; a večer do divadla.

Půjdeme na procházku.

Sundají mi bačkorky; a strčí nohu v punčošce do kožešinové botičky; botičku opírají o kolena a mě to škrtí.

Andrej Bělyj: Koťa Letajev, přel. Jaroslav Šanda

Přijel parník přecpaný cestujícími. Již z daleka z moře z něho čišel odporný puch. Když jsem viděl, co lidí se namačkalo na loď, když jsem viděl tu špínu, to skutečné týrání lidí – užasl jsem. A pak vyšli na břeh. Tváře jim zářily. V té chvíli zapomněli na všechny obtíže cesty, na všechno trápení.

„Země zaslíbená!“

Michail Prišvin: Kouzelný vdoleček, přel. Olga a Pavel Bojarovi

„Když vás nezajímají lidé, nemáte je rád. Nemáte zájem o lidi,“ řekl kdysi Dau jednomu ze svých žáků.

Landau sám měl o lidi zájem. Zcela upřímný. Možná proto mu tak mnozí svěřovali i svá soukromá tajemství. Jednou si dvacetiletý chlapec postěžoval na podivnost chování dívky, kterou měl rád. Dau se smutně usmál:

„…podivnosti se vyhýbejte. Všechno dobré je jednoduché a srozumitelné. Jak malicherné jsou hádky a hysterie nebo ostatní malé city ve srovnání s velkým problémem života.“

Maja Bessarabová: Stránky ze života L.D.Landaua, přel. Stanislava Chvojková

Tady se podle zdi a kolem kamen povalují celé hory nemocničních krámů. Matrace, staré rozdřípané marodní pláště, spodky, modře pruhované košile, nepoužitelné už trosky obuvi a všechna ta veteš, naházená na hromadu a zvalchovaná páté přes deváté, tu plesniví a zatuchle páchne.

Anton Pavlovič Čechov: Pavilón č.6, přel. Emanuel Frynta

„Jako je Bůh všemohoucí nade mnou,“ dušoval se Nikanor Ivanovič, „nikdy jsem neměl v ruce cizí peníze. Ani nevím, jak takové valuty vypadají. Pánbůh mě po zásluze trestá za moje hříchy,“ pokračoval procítěně, střídavě si zapínal a rozpínal košili a přitom se křižoval. „Ano, bral jsem, přiznávám. Bral jsem, ale naše, sovětské! Přiděloval jsem byty za úplatu, nezapírám. Náš tajemník Proležněv je taky pěknej syčák! Říkám to na rovinu, v naší správě sedí samí zloději… ale cizí valutu – nikdy!“

Michail Bulgakov: Mistr a Markétka, přel. Alena Morávková
Čím jsme chladnější, vypočítavější a opatrnější, tím méně se vystavujeme nebezpečí výsměchu.
Alexandr Sergějevič Puškin, přel. Hana Vrbová
V zahradě chrámu zařval exkavátor
opřel se o zeď ocelovou pěstí
a nosné sloupy vzdávaly se tiše
Jak nevzdávat se když jsi pouhá zeď
když před tebou je beran ničivosti
Vždyť exkavátor nezbořil nic víc
než stěnu stejně neoduševnělou
a v jistém smyslu podobající se
té jeho V neoduševnělém světě
neskládá jeden druhému své účty
Josif Brodskij: … ,přel. Václav Daněk
„Dva usedlí a docela střízliví vesničani, staří známí, dokonce přátelé, si vypili čaj a šli spát společně do jedné komůrky. Jeden z nich si však v posledních dnech minulého prosince povšiml stříbrných hodinek na zlaté, perličkami vyšívané šňůrce, které předtím patrně neviděl. Ten člověk nebyl zloděj, ba naopak byl poctivec a na svůj stav ne chudý. Ale hodinky se mu tak zalíbily, tak ho zlákaly, že nakonec neodolal, vzal nůž a když se jeho přítel obrátil, zezadu se k němu připlížil, rozmáchl se, zvedl oči k nebi, pokřižoval se, v duchu se vroucně pomodlil: Bože, odpusť mi, ve jménu Krista! A pak jednou ranou podřízl přítele jako berana a vzal mu hodinky.“
Rogozin se rozchechtal a svíjel se v křečovitém smíchu. Působilo to nanejvýš podivně po jeho předešlé pochmurné náladě.“
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot, přel. Tereza Sibernáglová
Rok přijde zlý, ó Rusko v příští tvém,
kdy s hlavy carů sletí diadém,
kdy luzy láska k nim se změní v hněv,
kde stravou mnohých bude smrt a krev,
pak zákon, pošlapán a potupen,
už nezaštítí dětí ani žen,
a v puchu mrtvol, vylézaje z nor
se od vsi ke vsi bude plížit mor,
svým bledým šátkem bude kynouti
a hladem, Rusko, bude hynouti.
Záplava rudá zbarví vlny řek
a povstane muž mocný v onen věk.
Ty pochopíš a poznáš, hledíc naň,
proč jilec nože svírá jeho dlaň,
leč běda! Na tvůj nářek, prokletí
a sten ti leda smíchem odvětí.
V něm všecko bude děs a mrak a zášť:
ten chochol vlající, ten černý plášť…
Michail Jurjevič Lermontov: Předpověď – 1830 !!!

A když jsem Nikitinskýho do toho salonu přitáhnul, tak se Naděžda honem běžela posadit do křesla, na hlavě mala sametovou korunu ozdobenou péřím, na to šup si sedla do křesla a šavlí mi vzdala hold. A pak jsem milého bárina Nikitinskýho podupal. Dupal jsem po něm hodinu, a možná ještě dýl, a za tu dobu jsem načisto poznal, co je to život. Zastřelit ho – to je pro něj smilování a vod tebe je to hnusná slabost, zastřelit ho, tim se mu na duši nedostaneš, kde ji má a jak se mu projevuje. Ale mám dny, že sám sebe nelituju, já mám dny, že po nepříteli dupu hodinu a možná dýl, poněvadž já chci poznat život, jakej u nás je… 

Isaak Babel: Životopis Matveje Rodionoviče Pavličenka, přel. Jan Zábrana
Barbarský pud a mysl matná
géniův obraz hanobí,
zakrývá starou krásu plátna
výtvorem vlastní chudoby.
Přejde čas. Kresba géniova
prosvitne v cizím nátěru,
zas obdivovat budem znova
dřívější její nádheru.
Alexandr Sergejevič Puškin: Vzkříšení, přel. Hana Vrbová
„Tak ty chceš osvobodit rolníky,“ pokračoval. „To je velmi dobré, ale ne pro tebe, (ty jsi, myslím, nikoho nezmrskal ani neposlal na Sibiř), a ještě méně pro rolníky. Když je bijí, mrskají nebo posílají na Sibiř, myslím, že jim pro to není o nic hůře. Na Sibiři si vedou dál ten svůj zhovadilý život, jizvy na těle se jim zacelí a oni jsou stejně šťastní jako byli dříve. Je to však důležité pro lidi, kteří hynou mravně, nutí se do lítosti a zase ji potlačují a stávají se surovými, protože mají možnost trestat, spravedlivě i nespravedlivě.“
Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír, přel. Tamara a Vilém Sýkorovi
Šel rovnou do hospody. Koupil si půl litru vodky, vypil ji naráz, aniž něco snědl, a šel domů, do temna a prázdna. Šel, ruce v kapsách, neohlížel se napravo ani nalevo. Pořád se mu nedařilo nabýt vytoužené rovnováhy. Šel a mlčky plakal. Kolemjdoucí na něho hleděli s údivem. On šel a plakal. A styděl se. Byl unaven.
Vasilij Šukšin: Příběch, přeložila Marcela Neumannová