mbi
Slábnoucí pozice Spojených států a poněkud iluzorní představa o údajné izolaci Ruska. I to lze o současné mezinárodněpolitické situaci vyčíst z nedávného hlasování v OSN o stažení ruských mírových vojsk z Podněstří. Na druhou stranu v samotném „blízkém zahraničí“ nevypadá situace pro Rusko růžově, když obkličování země politickým i vojenským vlivem NATO nadále postupuje.
Celkem 63 států hlasovalo pro, 15 jich hlasovalo proti a 83 zemí se hlasování zdrželo. Znamená to, že deklarativní prohlášení OSN nezískalo ani polovinu hlasů a prošlo pouze prostou většinou hlasů zemí orientovaných na USA.
Samotné prohlášení je pouze dalším vyjádřením linie prosazované prozápadní, protirusky zaměřenou vládou Moldávie – linie analogické s politikou pobaltských zemí a Ukrajiny a směřující k vytlačení Ruska z Podněstří. K dosažení tohoto cíle jsou k moci dosazováni odpovídající politici.
Obdobné aktivity a prohlášení vycházející z Kišiněva, ale i na mezinárodní úrovni, budou zaměřeny na stažení ruského vojenského kontingentu a na následnou likvidaci Podněsteří (a to i s pomocí úplné blokády nebo přímé vojenské intervence). Konečným cílem těchto aktivit je záměna ruské vojenské přítomnosti na území Moldávie a Podněsterské moldavské republiky za jednotky NATO.
Pokusy Ruska opřít budování vzájemných vztahů o moldavského prezidenta Igora Dodona nepřinesly žádné zvláštní výsledky, neboť Dodon je za daného složení vlády v Moldávii „slabou figurou“ a nemá vliv na řadu klíčových procesů – zejména pak na otázky týkající se zahraniční politiky a obrany.
Pokud se Dodonovi podaří vyhrát nejbližší parlamentní volby, může se situace změnit. Pokud volby vyhraje prozápadní blok, budou se tlaky na pozice Ruska v Moldávii a Podněstří prohlubovat. Lze říci, že nejbližší volby budou mít dalekosáhlé strategické důsledky pro Moldávii a pozice Ruska a NATO v této zemi.
Rusko samozřejmě v zájmu zachování statu quo nestáhne svůj vojenský kontingent z Podněstří a bude spoléhat na změny ve vnitřní politice Moldávie, ve které probíhá politický boj ovlivňovaný jak Moskvou, tak Bruselem.
Při pohledu na bývalé sovětské republiky při západních hranicích Ruska a na Kavkazu, pak
– pobaltské státy se již změnily v protiruský nástupní vojenský prostor a všechny provádějí jednoznačně protiruskou a rusofobní politiku;
– podobné akce a opatření probíhají na Ukrajině. Země se změnila v nástupní vojenský prostor proti Rusku, po státním převratu je také její politika jednoznačně protiruská a rusofobní;
– v Moldávii v současné době probíhá ostrý boj o pokračování prozápadního kursu, jehož cílem je přítomnost vojsk NATO v Moldávii (například podle „Černohorského scénáře”), následovaná přechodem vnitřní i zahraniční politiky ve vztahu k Rusku na tutéž úroveň, jaká již byla zrealizována v pobaltských státech a na Ukrajině;
– Gruzie pravidelně provádí a bude i nadále provádět vojenská cvičení se zeměmi NATO a pokračuje ve snahách o vstup do NATO. Dalšímu pokroku v tomto snažení Gruzii překáží nezávislé státy (částečně uznané – pozn. edit.) Jižní Osetie a Abcházie.
– v Arménii se před nedávnem dostala k moci (i když slabá) prozápadní vláda, od které Západ očekává aktivity zaměřené na oslabení vlivu Ruska, což dále komplikuje již tak dost složitou strategickou situaci v Arménii.
Veškeré tyto snahy jsou součástí strategie „strategického zadržování“ Ruska, v rámci kterého USA a NATO vytváří z bývalých republik SSSR „sanitární kordon“, s jehož pomocí se snaží uskutečňovat strategii trvalého tlaku na Rusko s konečným cílem jeho destrukce a rozpadu.
Relativně „normální“ situace pro Rusko dnes existuje pouze v Bělorusku a v Ázerbájdžánu. Donbas, Podněstří, Karabach, Jižní Osetie nebo Abcházie jsou pro Rusko jakýmisi opěrnými body, kde se Rusko tak či onak pokouší čelit strategii rozšiřování NATO na východ.
USA a NATO pochopitelně využívají strategii tlaku na tyto opěrné body, které jim překáží v záměru vtáhnout do NATO Ukrajinu, Moldávii a Gruzii. Likvidace kteréhokoli z uvedených útvarů by posílila pozice NATO a současně naopak oslabila pozice Ruska.
Případ posledního hlasování v OSN je nutno chápat jako součást informačně-diplomatického nátlaku na Rusko, probíhajícího v rámci „studené války“. Obdobné akty proběhly již v minulosti, probíhají a probíhat budou i nadále – jsou součástí naší nové „normality“.
Tento vývoj se nebude omezovat na Kavkaz a východní Evropu. Obdobné postupy se USA a NATO budou snažit realizovat v zemích střední Asie s cílem vyvolat pro Rusko nevýhodné napětí v jeho bývalých středoasijských republikách a zvrátit existující status quo. A to jednak cestou pokusů o změnu kurzu stávajících režimů ve středoasijských státech, jednak i cestou vnějšího nátlaku (podle vzoru Afghánistánu).
V dané chvíli a situaci je strategii Ruska v těchto otázkách možno charakterizovat jako obranně-reaktivní, i když USA a NATO Rusko neustále obviňují z toho, že si chce podmanit svoje sousedy. Tuto záminku pak využívají k posilování vojenských kontingentů NATO na hranicích s Ruskem a k eskalaci studené války
– – –
