Rostislav Iščenko
19. 7. 2018 ukraina.ru
Rozpory mezi Ruskem a USA jsou tak podstatné a styčných bodů je tak málo, že drtivá většina expertů, přestože uznala důležitost samotné skutečnosti setkání v Helsinkách, nicméně zdůrazňovala, že nemá smysl očekávat jakýkoli průlom v bilaterálních vztazích nebo alespoň dohodu o jediném druhořadém problému. …Absolutní předvídatelnost výsledků setkání si zle s evropskými politiky zašpásovala. Jsou tak zvyklí na dvourozměrný svět, kde vše, co není vítězství, je porážka, že tak očekávali střet osobních ambicí Putina a Trumpa, že jednoduchý krok – zaznamenat rozpory, diskutovat o verzích řešení, navržených stranami, a bez předjímání výsledků se domluvit na pokračování jednání – se stal pro ně nepříjemným překvapením, horším, než kdyby Trump přímo v Helsinkách uznal Krym za ruský a odvedl USA z NATO.
…Pokud chce EU zůstat ve hře, musí zformulovat své postoje a návrhy dříve, než se Moskva a Washington domluví. V opačném případě bude dohody dosaženo na úkor EU. Evropa nebude v tom případě ani pozvána k jednacímu stolu, jako více než rok není zvána Ukrajina, mimochodem, k opravdu důležitým problémům, a budou se snažit si ji navzájem rozdělit jako přívažek ke skutečným bonusům, získaným v jiných směrech.
Washington a Moskva nemají žádné druhořadé problémy a vzhledem k celosvětové úrovni konfrontací nemohou být Trumpem předány ani takové pro USA zbytečné a zatěžující záležitosti jako Ukrajina (které je třeba zříci se v první řadě) bez jakýchkoli podmínek (zatím nelze). Je to, i když odpadové, ale přece jen aktivum, které je třeba byť levně, ale prodat. Washington však zatím není připravený prostě hodit Kyjev do politické žumpy a připustit, že v roce 2014 mylně získal špatné zboží.
Takže je zde situace, kdy obě strany předem věděly, že se nepodaří dosáhnout dohody. Dohody se nepřipravovaly (k výsledkům jednání nebylo plánováno něco podepsat). Přičemž obě strany potřebovaly, aby akce byla úspěšná. Trump zjevně vydírá možnou dohodou s Ruskem Evropskou unii. Ale i Putin potřebuje Evropě ukázat, že ona není to nejdůležitější. Příliš dlouho a nejistě se Evropané, již odhození USA, obracejí k Rusku. Navíc neustále vysílají signály do Washingtonu o své připravenosti zachovat více či méně tvrdou protiruskou pozici (pokud se to netýká dodávek plynu), když Trump přestane “podrývat transatlantickou solidaritu”.
Postoj Evropy je pochopitelný. Ne náhodou Trump ve svém výčtu nepřátel USA (EU, Čína a Rusko) jasně uvedl, že považuje Rusko za nejmenší problém, protože s ním prakticky neexistují žádné ekonomické rozpory (Severní proud 2 se nepočítá). Hlavním nepřítelem USA není dokonce ani Čína, která má největší negativní obchodní bilanci, ale EU, kterou Trump oprávněně identifikoval jako hlavního obchodní konkurenta, jenž získává neoprávněně ekonomický prospěch z politických dohod s USA.
V těchto podmínkách hypotetické urovnání USA jejich vojensko-politických rozporů s Ruskem snižovalo hodnotu EU jako spojence s Washingtonem na nulu. A tak Trump, který pohrdá evropskými vůdci, mohl v tomto případě skutečně přerušit všechny vojensko-politické a hospodářské dohody s Evropou. Což zase hrozilo Evropě politickou a ekonomickou katastrofou.
Ani ruský, ani čínský trh nemůže okamžitě spotřebovat celý objem vývozu EU do USA. Naopak, jak Peking, tak Moskva realizují s Evropskou unií přebytkový obchod. Svůj deficit v tomto směru pokrývala EU díky přebytku obchodu se USA. Jako argument, který měl udržet Trumpa před posledním krokem (úplné roztržky s EU), Evropa použila (a doufala, že bude i nadále používat) svou roli předmostí pro boj s Ruskem. Merkelová v posledních dnech, po summitu NATO, začala mluvit doslovně Porošenkovými slovy, když prohlašovala, že Trumpovy stížnosti vůči Evropě ohledně nedostatečného finančního příspěvku NATO nejsou oprávněné, protože Evropa bojuje s Ruskem za zájmy USA.
Pro EU bylo kriticky důležité, aby tento argument nadále fungoval. V opačném případě měl Washington opravdu více styčných bodů s Moskvou než s Bruslem. Evropa, která není připravena na ostrou konfrontaci USA, odpočívala na vavřínech a (na rozdíl např. od Číny) nezabývala se diverzifikováním hospodářských vazeb, čímž se stala příliš závislá na přístupu na americký trh.
Vedoucí představitelé EU, kteří se neodvážili předejít Trumpa v navazování normálních vztahů s Ruskem, se smrtelně obávali, že Trump a Putin, navzdory všem obtížím, učiní nemožné a domluví se, tím spíš že oba se představili jako osoby, připravené přijímat okamžitá rozhodnutí, která mění osud světa.
Postoj, který zaujala EU, zvýšil cenu summitu i pro Rusko. Pokud jde o vztahy se Spojenými státy, může Moskva čekat, až Washington dozraje k usmíření za jejích podmínek. Ale vzhledem k zjevnému záměru Evropy manévrovat mezi Ruskem a USA a její snaze udržet si výhodnou geopolitickou konfiguraci, která nevyhovuje ani Trumpovi, ani Putinovi, mělo Rusko také zájem demonstrovat celému světu úspěch summitu a dobré vyhlídky na dosažení konečných a komplexních dohod.
To byl pro obě strany nejtěžší problém. Zamysleme se. Víte, že se nemůžete domluvit. Víte také, že se celý svět bojí vaší dohody, protože hra na vašich rozporech umožnila mnoha zemím, aby se zvedly, posílily a začaly si činit nárok na hlavní role. Rusko-americká dohoda by hned o polovinu (pokud ne o více) tyto výsledky nivelizovala. Víte, že každý ví, že se nemůžete domluvit a všichni pozorně sledují výsledky vašeho setkání.
Můžete se pokusit napálit pozorovatele a vydávat za dohodu nějaké nic neříkající komuniké. Oklamané budou stovky, ne-li tisíce novinářů a “expertů” z mýdlových show. Ti zase oklamou miliony čtenářů a diváků. Ale to nic nepřinese. Profesionální politiky a diplomaty neošálíte. Okamžitě pochopí, že se vám nic nepodařilo a že se prostě snažíte skrýt své fiasko, a podle toho budou konat. Na názoru “davu” v tomto případě vůbec nezáleží: mezinárodní politika nejsou volby, rozhodnutí všeobecným hlasováním v ní nejsou přijímána a nebývají transparentní.
Před Trumpem a Putinem byl úkol uspořádat schůzku takovým způsobem, aby nenastalo klamání ohledně jejích výsledků, přesto prodat světu absenci jakéhokoliv rozhodnutí jako velký úspěch. A podařilo se to.
Za hodně stojí jedna fráze Putina o tom, že zpočátku byl sám skeptický ohledně možného výsledku setkání, ale rozhovor byl kupodivu slibný a má význam pro další pravidelné schůzky. Přibližně stejné hodnocení, jen jinými výrazy, zaznělo z úst Trumpa.
Pro Evropu je to katastrofa. Znamená to, že v nejbližší době by se měl Washington vyhýbat konfrontaci s Ruskem, neboť s ním byl nastíněn dialog s možností uzavření určitých dohod. Jaký konstruktivní návrh Trump Putinovi učinil, že ruský prezident okamžitě prudce zvýšil své hodnocení výsledků setkání, nikdo neví. Ale Evropané si jsou vědomi americké tradice, kterou Trump zdokonalil na maximum, řešit své problémy na úkor bývalých spojenců, když se jejich služby stávají nepotřebnými. Bojí se a dohadují se, koho (nebo co) se Washington rozhodl obětovat tentokrát.
Absolutní předvídatelnost výsledků setkání si zle s evropskými politiky zašpásovala. Jsou tak zvyklí na dvourozměrný svět, kde vše, co není vítězství, je porážka, že tak očekávali střet osobních ambicí Putina a Trumpa, takže jednoduchý krok: zaznamenat rozpory, diskutovat o verzích řešení, navržených stranami, a bez předjímání výsledku se domluvit na pokračování jednání, se stalo pro ně nepříjemným překvapením, horším, než kdyby Trump přímo v Helsinkách uznal Krym za ruský a odvedl USA z NATO.
Byla by to alespoň nějaká jistota. Bylo by jasné, co dělat a jak reagovat. Ale co dělat za vzniklé situace? Kam běžet: do Washingtonu nebo do Moskvy? Zachovat věrnost starému suverénovi nebo se pokusit dostat k novému dříve než ostatní? Jak řešit rozpory v rámci EU? A je ještě mnoho, mnoho důležitých otázek, na které není odpověď.
Ale na rozdíl od Ruska Evropa nemůže čekat. Poté, co se setkal s Putinem, Trump odvedl USA z “zugzwangu” a přenesl na EU právo učinit stejný krok, jenž pouze pozici zhoršuje.
Vždyť podle logiky vývoje událostí, kterou politici a diplomaté nutně musí brát v úvahu, by nyní měly začít konzultace mezi Moskvou a Washingtonem za účelem dosažení konkrétních dohod. Mohou bezvýsledně trvat měsíce a dokonce roky, ale mohou přinést ovoce téměř okamžitě.
Pokud chce EU zůstat ve hře, musí zformulovat své postoje a návrhy dříve, než se Moskva a Washington domluví. V opačném případě bude dohody dosaženo na úkor EU. Evropa nebude v tom případě ani pozvána k jednacímu stolu, jako více než rok není zvána Ukrajina, mimochodem, k opravdu důležitým problémům, a budou se snažit si ji navzájem rozdělit jako přívažek ke skutečným bonusům, získaným v jiných směrech.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
