Tohle je konec. Potrestat západní politiky, napadá Terezu Spencerovou: Opět vývoj v Sýrii, na Ukrajině či mezi Ruskem a USA, o kterém se nepíše

Avatar
Původní autoři

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
5.7.2018 ParlamentníListy
Stahování Spojených států ze Sýrie jde tak daleko, že vláda Bašára Asada a Kurdové, dříve američtí spojenci, se již dohadují o uspořádání společné budoucí armády, sděluje čtenářům ParlamentníchListů.cz editorka Literárních novin a analytička Tereza Spencerová. Ta se v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí zamýšlí i nad vývojem v Evropské unii. 

„Zatím to sice vše formálně ještě drží, ale v reálu ta ‚stará dobrá EU‘ už skonala… Ochrana hranic v době, kdy tu máme Schengen, vytváření nových pohraničních sil, vysílání vojáků sem a tam… K tomu platí, že třeba dvě třetiny belgické armády už hlídkují jen v ulicích belgických měst, totéž platí pro armádu francouzskou a Macron přemýšlí, že by zavedl povinnou vojenskou službu. Nejen pro kluky od šestnácti let, ale i pro holky. Prý by to posílilo ‚sociální soudržnost‘. To je, sorry, konec,“ uvádí Spencerová v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí.

Chystá se summit Trump–Putin. Tisk má strach, že by MOHLO DOJÍT k průlomové dohodě mezi Ruskem a USA. Je tato „obava“ namístě? Oba muži prý budou jednat mezi čtyřma očima, přičemž novinář z Respektu Ondřej Kundra se bojí, že nezkušený Trump se tomu starému kágébákovi Putinovi neubrání. Je tato obava namístě?

Spekulovat, k čemu by mohlo nebo nemohlo na summitu dojít, nemá žádnou větší cenu. Co naopak víme? Třeba už od časů prvního programového prohlášení (dnes už bývalého) ministra zahraničí USA Rexe Tillersona platí, že současný Washington svým způsobem – když se tak rozhlíží po světě – akceptuje jen Čínu a Rusko coby svého druhu partnery, které bere vážně. V prvním případě z ekonomických důvodů, v druhém případě z vojenských a surovinových. Všichni ostatní jsou pro Bílý dům vlastně jen „zákazníci“ – pokud si zaplatí, dostanou službu, nezaplatí-li, ať si táhnou po svých. Zadarmo nenaléváme. K tomu zdá se být důležité, že přinejmenším v Republikánské straně posiluje „trumpismus i bez Trumpa“ čili: i kdyby současný prezident coby symbol „všeho zla“ padl, jeho přístup a filosofie „Ameriky především“ podle všeho přežijí. Bude jednou, mimochodem, zajímavé sledovat, k čemu to všechno povede v situaci, kdy mladí stoupenci Demokratické strany z více než 60 procent „pozitivně nahlížejí na socialismus“, jak konstatuje průzkum z minulého týdne. Jistě, pojem „socialismus“ má v USA jiný obsah než například u nás nebo v Evropě obecně, ale i tak. Trumpismus proti socialismu? Cynici už si mnou ruce. Koneckonců, mnohá srovnání příčin rozpadu SSSR se už dnes dají plně vztáhnout i na USA…

Zkrátka, summit nějaké konkrétní výsledky přinese, protože jinak by se ani nekonal. A je jen dobře, že se velmoci spolu baví, protože je to lepší, než kdyby válčily. A pokud tady u nás někdo před lety vsadil všechny své karty na „fanatickou rusofobii navždy“, tak samozřejmě může pocítit cosi jako zradu. Je vtipné, že tuto svou prohru je s to házet na „starého kágébáka“ Putina, ale ve skutečnosti prostě jen zcela přehlédl skutečnost, že velmoci – a myslím tím ty skutečné velmoci – se ve finále vždy uměly domluvit a své (do různé míry zfanatizované) „ideology“ těmito procesy hojně zanechávaly jejich osudu, pohozené „podél cest vývoje“.

O co jde oběma velmocím na Blízkém východě? Drží se USA své proklamace, že na syrské rebely „hází bobek“? Jak to vlastně Rusko a USA nyní mají s Tureckem? A jakou dohodu mohou uzavřít stran Íránu?

Vezmu to od konce: O Íránu se zcela určitě nedohodnou, protože mám za to, že je to pro Rusko nedotknutelný – a možná až alianční – spojenec, a tak americký tlak, ať už politický, či ekonomický, proti Teheránu v Moskvě podporu nenajde. A totéž platí i pro Čínu a koneckonců třeba i pro Turecko, které také už oznámilo, že je nějaké americké sankce proti státům, které budou s Íránem dál obchodovat – a především nakupovat jeho ropu – nezajímají.

A co se týče samotného Turecka, to se nyní nachází v pozici „kingmakera“ mezi Západem a Východem a svým způsobem si může vybírat. Bude podle mého zajímavé sledovat summit NATO, který se uskuteční před Trumpovým summitem s Putinem. Vsadím se, že na něm Trump splní své sliby a vystoupí proti Evropě brutálně ve stylu „buď začnete nakupovat hromady amerických zbraní, nebo si jděte“, ale současně se bude podbízet Recepu Erdoganovi, protože bez Turecka budou USA přinejmenším v té levantské části Blízkého východu už zcela bezzubé. Ale Trump má přitom i nevýhodu v tom, že na Západě působí silné turkofobní lobby, které v mnoha ohledech brání akceptovat realitu a stojí v cestě alespoň nějaké normalizaci vztahů s Erdoganovým Tureckem, zatímco Rusko nebo Čína k Turecku přistupují více – neříkám, že úplně, ale více – na principu „já pán, ty pán“. A to samozřejmě potáhne Turky politicky do Eurasie.

A co se týče Sýrie, tak je fascinující sledovat, jak se při nynějším osvobozování jihu Sýrie od džihádu Rusko fakticky spojilo s Izraelem a Írán se nechal odstavit na vedlejší kolej. A pokud se Rusko spojilo s Izraelem, který pro změnu ovládá přinejmenším blízkovýchodní část americké zahraniční politiky, tak už jsou USA v Sýrii fakt zbytečné až nadbytečné. Čili skvělá situace zmizet a místo pobíhání po jakýchsi pouštních oblastech posilovat doma „Ameriku především“.

Nicméně, samotný americký odsun ze Sýrie přitom není pro Rusko žádná velká věc, protože situace se po sedmi letech války vyvinula tak, že USA prostě odejdou samy, nebo budou donuceny odejít, a to dřív nebo později. Pokud za takový „ústupek“ budou navíc něco chtít, tak bude hodně záležet na tom, o co si Washington řekne. Ale pokud to bude něco důležitého jako už zmíněné  … … ….