Radim Valenčík
30.7.2018 blog autora
Během několika dalších dní budu uveřejňovat na pokračování další sérii příspěvků o investování do společenské pozice. Pokusím se ji uvést trochu z nadhledu tímto článkem. Začnu reakcí na nejčastější námitky, s nimiž se setkávám. Ta vůbec nejčastější je:
“Lidé chtějí, aby jim někdo velmi jednoduše vysvětlil, o co jde, v čem je podstata nespravedlností, s nimiž se neustále setkávají, nechtějí složité konstrukce, které slouží spíše k jejich matení.”
Dnes například někteří tradicionalisté hovoří o “vykořisťování” v Marxově smyslu (přitom nikdy nepochopili, jak on sám toto “vykořisťování” definoval a jaké teoretické problémy s tím byly už tehdy spojeny), aniž by si uvědomovali, že jsou úplně mimo, pokud jde o postižení podstaty současných nepravostí. Výsledkem je, že jejich společenská aktivita v mnoha případech jde úplně mimo toho, o co jde, a že nadělají více škody než užitku. A to jen proto, že potřebují něčemu věřit a intelektuální lenost je vede k tomu, že se drží stereotypu… Ale to je jen jeden z mnoha příkladů ilustrujících známé a nikoli zastaralé “bez revoluční teorie není revoluční hnutí”.
Pokud budeme chtít velmi stručně vyjádřit, o co jde, tak by to šlo snad takto:
Základním a hlavním problémem současnosti není to, že někdo má víc a někdo míň, ale to, že v globální společnosti převažuje na nejrůznějších úrovních a nejrůznějšími formami snaha měnit majetkovou výhodu ve výsadu, která nejen omezuje šanci na společenskou úspěšnost těm, kteří tuto výsadu nemají, ale různými formami může dokonce ohrožovat jejich vlastní existenci.
Bylo by samozřejmě fajn, pokud bychom znali ten nejobecnější mechanismus přeměny majetkové výhody ve výsadu, a to tak, abychom dokázali snadno identifikovat konkrétní podoby, které nabývá. Ale nalezení toho nejjednoduššího, toho průzračně zřejmého, to je právě to nejobtížnější a je to právě to, co dělá vědu vědou.
Zase si rýpnu: Když někdo k tomu, co je v rámečku, řekne – —-“ano, a já právě tak chápu vykořisťování”— – co tím dokázal? Otevřel tím cestu k tomu, abychom byli schopni identifikovat konkrétní formy investování do společenské pozice? – Ne. Pouze zasunul problém do své škatulky, aby si jej udělal pohodlně “pro sebe jasným”.
Uvedu jeden konkrétní a velmi živý příklad. Kauza H-Systém, resp. jeho fáze spojená s vyháněním obyvatelů z dvakrát zaplacených domů. Někteří řeknou: —“Ale vše bylo podle práva, k žádné nespravedlnosti nedošlo.”— – Je to lež jako věž. Právo bylo účelově zprzněno, z právní reality byly účelově vytrženy jen některé aspekty, aby byla vytvořena jedna z možných právních konstrukcí. Ta byla následně vydávána “za jedinou možnou”. A to vše mohlo projít, resp. procházelo, pod bezprostředním tlakem důsledků investování do společenské pozice, tj. důsledků předcházející proměny majetkových výhod ve výsady.
Mimo jiné – jedním z důsledků investování do pozice je beztrestnost těch největších gaunerů, prorůstání zločinu do nejvyšších pater politiky, kde se výše uvedené projevuje jako demonstrativní uplatňování politiky dvojího metru.
Zde vidíme, jak se potřeba přesné analýzy klíčového společenského jevu promítá do potřeby vyznat se prakticky v každé kauze.
Důležitější je ovšem něco jiného. Ve společnosti to není tak, že na jedné straně jsou ti, co vydělávají na přeměně majetkové výhody ve výsadu, na druhé straně jejich oběti. Většina lidí je jak tvůrcem, tak i obětí pozičního investování. Samozřejmě, v různé míře. Nepravost, která se vyvinula do podoby zla ohrožujícího přežití naší civilizace, je složitě strukturována. A obecně platí následující: ****Čím většímu zlu čelíme, tím musí být koalice schopná porazit toto zlo, širší.*** Za to se platí kompromisy, ale bez těch to nejde. Jakmile někdo někoho vede do beznadějného boje, je to zoufalec, nebo provokatér.
Ten, kdo se domnívá, že bez dostatečného obnažení mechanismů vzniku a fungování zla dokáže dostatečně efektivně vytvářet takovou koalici, která má šanci na vítězství, je buď naprostý naivka (který by se raději vůbec neměl v politice angažovat), nebo rovněž provokatér.
Prostě platí: “Bez revoluční teorie není revoluční hnutí.”
Ať se to komu líbí či nikoli. Po velké většině lidí nikdo nechce, aby se teorií zabývali. Neměli by však z důvodu své určité pociťované pohodlnosti význam teorie zlehčovat. Bez ní to opravdu nejde.
Zde jsou dvě nejnovější pokračování:
Zítra přibude další…
Z předcházejících pokračování je v kontextu tohoto důležitý zejména tento:
