Afganistan není… třeba Vietnam, vymyká se čemukoliv

Avatar
Původní autoři

Vladislav Černík
20. 8. 2018
Operace v Afganistanu se vymyká všemu, co dosud bylo o válkách napsáno a začíná se ujímat názor, že afgánské dobrodružství nemá řešení. V Afganistanu dosud nikdo neuspěl, počínaje svého času největší koloniální armádou v 19st.,tedy britskou přes „internacionální“ pomoc Sovětského svazu až po současnou anabázi americké armády s účastí dalších států NATO, včetně kontingentu Armády České republiky.
Nešťastná smrt tří českých vojáků 5. 8. 2018 mohla a hlavně MĚLA být silným signálem pro důkladné zamyšlení nad touto afgánskou anabází. Nestalo se tak! Místo toho zazněly utilitaristicky přitroublé řeči o našich, málem svatých, spojeneckých závazcích.


            Mezitím se objevily 2 další události:
jedna tragická – zřícení mostu v Milánu, také s obětmi na životech a

druhá žurnalisticky trapná – mé rodné Berounsko (prý ?!) souhlasí s mísí českých vojáků v Afganistanu. Pojďme si to dát do souvislostí.
 
            Konflikt v Afganistanu lze alespoň délkou trvání porovnat s vietnamskou válkou, ale tím analogie bohužel končí. Když ve Vietnamské  válce začalo zpět do USA chodit více vojáků v rakvích, začali to pozorovat američtí občané se vzrůstající nevolí. A tak americká administrativa sáhla k tzv. vietnamizaci, tj. US-army se začala stahovat a hlavní odpovědnost za (jižní)Vietnam přebírala jihovietnamská armáda. Dopadlo to nakonec tak, že severovietnamská armáda zvítězila a sjednotila celý Vietnam v socialistickou zemi. V celém Vietnamu se dnes buduje rozvinutější kapitalistická ekonomika pod vedením tamní komunistické strany. Dále vietnamská armáda pomohla sousední Kambodži zlikvidovat zrůdný polpotovký režim, k čemuž se západní státy stavěly zády.
V zemích bývalého RVHP žije řada Vietnamců, kteří se vesměs snaží o integraci do našeho životního stylu, na rozdíl od občanů islámského vyznání. Problémy s vietnamskou komunitou, při bližším náhledu existují, např. od obtíží s reklamací zboží ve vietnamských prodejnách až po zapojení některých Vietnamců do ilegálních pěstíren marihuany. Avšak tato komunita negeneruje pumové atentáty, ani pověstné NO GO zóny.  A také v samotném Vietnamu nejsou výcvikové tábory pro výcvik diverzních komand k nasazení třeba v západní a střední Evropě. Ba ani Vietnamci domestikovaní ve střední Evropě se nezapojují do diverzních aktivit skupin afro-asijské provenience, povětšinou islámského založení.
Lze takový, vietnamizační vývoj, očekávat u Afganistanu po event. odchodu americké armády?
Silně se obávám, že nikoliv!
Vyplývá tedy z toho, že tam za každou cenu musíme být?
Podle mne nevyplývá! Což se pokusím v dalším nějak dovysvětlit.

            Výše citovaný novinářský počin, Berounského deníku považuji za … novinářsky podprůměrný. Novinář, pokud nechce místo novinařiny jen shánět legitimizační podpisy pro oficiální linii establishmentu, čemuž se říká výroba souhlasu (např. (http://www.nwoo.org/2015/04/04/noam-chomsky-a-media-vyroba-souhlasu/) by měl produkovat svá dílka seriózněji a kvalifikovaněji. Tedy chce-li přispívat k rozvoji svobody názorů a zlepšení úrovně demokracie.

 Konkrétně: ptá-li se novinář někoho, kdo je tak nějak partajně vázán názorem svých stranických špiček (potřebuje od nich podporu a oporu jako komunální politik v nacházejících komunálních volbách), pak by měl se snažit další otázkou vyloučit  tzv. lžiscore (někdy i nepravé), v tomtokonkrétním případě to, že respondent neříká svůj názor, ale v podstatě papouškuje názor establishmentu a v problematice samé nemá vlastní hlubší znalosti.
Dále v Ber. deníku konkrétně citovaný J.Peřina je hořovickým starostou za ČSSD, O. Šimon je berounským lídrem za ČSSD pro komunální volby. Nechci naskakovat na t.č. modní vlnu prověřování jejich diplomek, ale jedním ze základů vysokoškolského studia je naučit se kvalifikovaně pochybovat o závěrech autorit (tedy pokud se nejedná o církevní studium, což oba mí známí, pokud vím, nestudovali) s cílem věci dělat lépěji, popř. i jinak. V duchu onoho
noli nocere si iuvare non potes
Některý z jejich ošetřujících lékařů jim to jistě rád přeloží.
            Zadnotřebáňský principál Miloslav Frýdl šel ještě dál:
„Určitě ano. Jsme součástí nějakého kulturního a zároveň obranného prostoru a vyznáváme nějaké hodnoty, které je potřeba bránit, a to nejen před teroristy. V zahraničních misích nebráníme jen ten konkrétní stát, ale potažmo i ten náš,“
Společný kulturní a obranný prostor od Aše až někam po Kábul, to je určitě ono!
Náš reformátor Jan Hus by si jistě rád popovídal s islámskými duchovními, kteří při slově reforma
(islámské církve jsou jediné, které se za staletí nějak nereformovaly) hned dávají příslušné instrukce (někdy i tzv. umírněným) uřezávačům hlav.
Existovali i afgánští politici, kteří se tam snažili o nastolení neislámské republiky, byli pověšeni, za varlata, ale co, vždyť to byli jenom marxisté, že?
Naši respondenti z Berounska, včetně jedné starostky z Hýskova, také doplňují své promluvy o to, že je lépe když bojují naši vojáci v Afganistanu, aby tam zabránili tomu, aby se ony boje přenesly i sem. Doporučuji jim oprášit si základy francouzštiny trochu si o tom poklábosit se zbytky redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo. Hýskovské starostce navíc, jako pověstnou třešničku doporučuji si vzpomenout na chemii, i na základce, co způsobí kapka kyseliny na pokožce. A v chudém Afganistanu se na tom nešetří, tam se dáma počastuje třeba půllitrem kyseliny, pokud se při brachiálním násilí netváří dostatečně rozradostněně.
Holt to jsou ty nuance společného kulturního a obranného prostoru od Aše až někam po Kábul, že?
Ale pokud by přece jen chtěli nějakou turistickou informaci, než si zajdou k Hudymu pro pohorky na cestu do této poněkud dost jiné končiny, ale z toho  našeho společného kulturního a obranného prostoru od Aše až někam po Kábul, stálo by zato, aby si poslechli jednoho zajímavého pána, jménem Obrtel, ve zkratce: Všechno je jinak, jinaknež líčí náš establishment s naším mainstreamem.


            Zřícení milánského mostu s obětmi na životech ihned vyvolalo širší diskuzi, řekl bych i evropského rozměru, jaké jsou příčiny, co je třeba dělat jinak, dá se stanovit, zda a kdo udělal chybu? Opakované atentáty na vojáky armád NATO v Afganistanu s jejich obětmi na životech dosud takovou  diskuzi nevyvolaly a establishment reagoval dutoprázdně: máme tam spojenecké závazky.
Účast v takových bojových operacích, nebo přesněji vojensko terminologicky operacích jiných než vedení války typu Mission: imposible má vojenský význam a je odůvodnitelná tehdy a jen tehdy:
1)pokud touto akcí má být zabráněno nemalé škodě na vysílacím státu
2)pokud touto akci  má být dosaženo výrazného průlomu na konkrétním bojišti
3) a to za předpokladu, že není žádná jiná možnost těchto cílů dosáhnout a současně hrozí nebezpečí z prodlení.
To se a navíc opakovaně nepodařilo, ba dokonce protivník (Taliban) z našich obětí profitoval, jeho sebevědomí stouplo, morálně bojový duch jednotek NATO byl (byť třeba krátkodobě, ale již opakovaně) ochromen, morálka afgánských vládních vojenských a policejních sil dostala další výraznou ránu (viz opakovaná jejich přeběhlictví k Talibánu)
 Talibán se tak doslova vysmívá armádám NATO, neboť současně jsou vedeny rozhovory USA – Taliban. Vedou-li se takové rozhovory, pak se současně přerušuje takováto diverzní činnost. Jinak Talibán de facto tím dává najevo, že žádá jen a pouze bezpodmínečnou kapitulaci vojsk NATO v Afganistanu.
Operace Rozhodná podpora, v rámci které tam čeští vojáci působí, má (podle mne) nejasné odsouhlasení Radou bezpečnosti OSN, což je podmínka legitimity vojenské akce NATO podle čl. 1 Washingtonské smlouvy. US-army má sice jakousi smlouvu s afgánskou vládou, ale odvozený statut pro další státy je zase nejasný (ani strýček Google) nic bližšího neříká, to může vést k problémům u jiných vojáků než amerických při padnutí do zajetí (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%Bdenevsk%C3%A9_%C3%Bamluvy).  O těchto slabinách našich vojenských misí se dost na Internetu diskutuje, ovšem česká oficiální místa k tomu mlčí. Je zajímavé rovněž připomenout, že i tak velké státy jako Kanada a Francie mají v této misi 0 vojáků! (viz: https://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/pdf_2018_07/20180706_2018-07-RSM-Placemat.pdf). Ovšem porovnání lidských ztrát jsem nenašel, tvrdí se, že ty české jsou nad průměrem, vztaženo k počtu našich vojáků v misi, tedy nepočítaje USA.
V tomto kontextu je Rozkaz náčelníka gen. štábu AČR je tragicko-diletansko směsicí  odborného selhání. Jak se může v misi, která má podporovat a cvičit afgánské ozbrojené síly vydávat rozkaz k vypátrání a zajištění spolupracovníků atentátníka?  Čili k zásahu i na civilní občany Afganistanu, coby suverénního státu! Je však nutno sdělit, že nějaká akce aliančních sil patrně bude připravena, ale český Generální štáb k iniciaci nemá legalitu. Další otázkou je její úspěšnost. Rozvědná a průzkumná činnost pro přípravu takové akce v afgánských podmínkách je něco něco nesrovnatelného s obdobnou akcí v evropských podmínkách. Ani s potřebným stupněm součinnosti s afgánskými ozbrojenými silami nelze počítat, viz jejich časté dezerce k Talibánu.
            Zbývá ona kruciální otázka Co dál? Jak již jsem dříve uvedl, pravicová administrativa Kanady na účast na afgánských misích  rezignovala. ČR má na misi 281 osob, poloviční Slovensko
36 osob. Čili prostor pro snižování tady je a je zřejmý. Jistě určitou kapacitu si vyžádá ochrana českého zastupitelského úřadu, což mohlo i pokrýt nepsaný kádrový předpoklad účasti na vojenských misích pro budoucí vyšší funkce v armádě. Doplnění chybějících míst lze očekávat z řad skupiny ochotných postsocialistických států jako Albánie, Bulharsko, Rumunsko.
            Otázka odchodu z Afganistanu byla nastolena u nás, ale i jinde ve světě několikrát. Aktuálně se touto otázkou zabýval gen. Šandor, bývalý náčelník vojenské zpravodajské služby ( https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Z-Afghanistanu-musime-odejit-Ale-Andor-Sandor-soudcuje-Klause-ml-i-jeho-oponenty-a-ma-silne-informace-547666). Co však v rozhovoru bylo jen načrtnuto, je jak po odchodu z Afganistanu zabezpečit, aby jeho hranice nebyly autostrádou pro přesuny opia (jehož produkci již zřejmě Taliban nebrání) a přesuny jednotek jako byla Al Kajda Usamy bin Ládina. Je dost pravděpodobné, že velitelé Talibanu nemají teoretické znalosti ani studenta našeho vojenského gymnasia. Mají však nevídanou zarputilost a také výrazně přičichli k moderním technologiím jako mobily, rakety typu Stinger. Afgánští talibanisté podle všeho na území Afganistanu ZHN nepoužili, ale vytrvale z toho obviňují americkou armádu. Z druhé strany Talibánci byli nějak přítomni na bývalém území Islámského státu(IS), kde se velmi silně uvažovalo o tom, že se IS zmocnil části chemických zbraní Asadovy Sýrie.
            Afganistan sám sousedí s třemi státy bývalého SSSR, tj. s Turkmenistánem, Tadžikistánem a Uzbekistanem. Krátkou hranici má s Čínou. Dále pak má dlouhou hranici s Pakistanem a Iránem.
Čili sousední státy jsou vesměs z evropského hlediska problematické, diktátorské a ortodoxně islámské, avšak ne příliš, mimo Pakistan, Talibanu nakloněné. Ovšem narko-dolary leckdy leccos dovedou překonat.
            Existují signály, že USA sondují možnost odchodu, ovšem bohužel současná česká administrativa patrně chce vojensky vydržet do konce americké účasti. Některé státy, členové NATO, jak např. Kanada či Francie na svou vojneskouúčast v Afganistanu již rezignovaly.
V Evropě díky uprchlickým vlnám je nemalé množství Afgánců, mnohdy s nejasným životopisem. Porážky Islámského státu, hlavně v Sýrii díky spolupráci Asada s Ruskem, nastolili riskantní otázku, kam se uchýlí bojovníci IS? Pokud by se jich ujal nějaký další nový Usama bin Ládin dobře vybavený (petro)dolary, pak by pravděpodobně mohl začít budovat své základny v Afganistanu.
            V Afganistanu bylo sice zjištěno nemalé nerostné bohatství, ale země má velmi špatnou silniční sít, velmi složitý terén a vysoké množství min. Centrální vláda prý má (víceméně) pod kontrolou hlavní město Kábul a Taliban zřejmě se nechce vydat podobnou cestou  jako ortodoxní autokracie na Arabském poloostrově, kde hlavně Saudská Arábie udržuje zvláštní vztahy s USA, což jí umožnilo slušně exploatovat její ropné bohatství.
            Vím také o tom, že několik Čechů, ba i Češek v Afganistanu působilo v rámci humanitárních organizací. Neslyšel jsem o tom, že by to afgánská administrativa nějak oceňovala, ona prostě ani na to nemá prostor a čas, je-li vyčerpána způsobem vládnutí, kdy její úředníci nevědí zda živí přečkají nějaký jejich přesun po hlavním městě.
            V kontextu uvedeného působí to, že kariérní postup do vyšších funkcí v české armádě je podmíněn účastí na takovýchto afgánských misích, perverzně a bizarně.
            Mechanické odkejvávání afgánských misí českými spoluobčany bez zřejmé byť jen minimální znalosti afgánských reálií, snadno dostupných např. z české Wikipedie lze tedy brát jako hazard, který by ve školních lavicích si zasloužil výrazně zhoršenou známku z mravů.
V případě mechanického informování o takovém odkejvávání mediálním mainstreamem (byť okresního formátu) se tak naplňuje skutková podstata sociálně-patologického jevu, zvaného prestituce.
Q. E. D.