Jiří Jírovec
6. 8. 2018
Znal jsem Marka Andrew Wilsona. Vrátil se z Afghanistánu v rakvi obalené kanadskou vlajkou.
Byl již čtyřicátou kanadskou obětí, a nebyl tedy hoden uvítání ministerským předsedou a televizními kamerami, jako těch prvních pět či deset. V roce 2006 již papaláše nebavilo jezdit na základnu v Trentonu, nasazovat smutné obličeje, setřít neviditelnou slzu a dokola vysvětlovat, že co Ottawa činí, dobře činí.
Kanada se nepodílela na válce v Iráku, ale souhlasila s podporou akci USA (pod hlavičkou NATO) v Afghanistánu.
V principu šlo o to, že se hnutí Taliban, které v letech 1996-2001 ovládlo prakticky celý Afghanistán, jaksi vymklo americké kontrole. Dokonce do té míry, že prakticky zlikvidovalo produkci opia a heroinu. V USA byla poptávka a Američané tedy nemohli připustit tak nehorázné narušení principu kapitalistického podnikání.
Když se podařilo z Afghanistánu vypudit Rusy, měl bin Laden splněno. V jeskyni Bora Bora ho ale popadl fantas a přišel s požadavkem, aby USA zrušily vojenskou základnu v Saudské Arábii, protože byla příliš blízko jednoho ze svatých měst.
A najednou do doho přišlo 11. září 2001. Podle oficiální verze byl útok proveden držiteli saudsko-arabských pasů, ale Američané se rozhodli bombardovat Afghanistán. Talibán prohlásili za teroristickou organizaci a Bush ml. vyhlásil válku teroru. Je to nesmysl, protože teror není instituce, ale metoda znervózňování protivníka, aby nakonec odtáhl s nepořízenou.
Válka v Afghanistánu je součástí geopolitických her a Američané jsou mistry v pojmenovávání válečných akcí. Ta afghánská se nazývala “Operace trvalá svoboda”, invaze Panamy (1989) “Správná věc”, bombardování Srbska “Spojená síla” a válka v Iráku “Operace irácká svoboda”.
Většinou se nezadařilo a tak ke slovu přijde další nápad: Převést odpovědnost za výsledek na domácí. Tak vznikla vietnamizace války. Ta skončila naprostou katastrofou, protože Vietnammci neměli chuť bojovat proti sobě, a zkorumpovaný režim v Saigonu padl stejnou rychlostí s jakou se Američené stahovali domů.
Česká účast v Afghanistánu má podobný společný základ jako kanadská, totiž účast v NATO. Kanada ukončila svoje aktivity v roce 2011. 10 let zmaru bylo patrně dost. Našim politikům bude ještě nějaký čas trvat, než jim to rovněž dojde.
Teď budou oslavovat tři vojáky, kteří tak nějak za nás všechny padli v Afghanistánu. Ve Sněmovně se bude žvanit o 2% na zbrojení a o tom, jak je mise v Afghanistánu výhodná, protože umožní výcvik blíže k ohni.
Když se to vezme do detailu, je to dobá příprava i pro balení rakví do státní vlajky a pro vítací ceremoniály na letišti.
Bude se mluvit o hrdinství, jenže to je falešné natřásání peříček nad cizím neštěstím.
Hrdinství znamená udělat něco, co nemusím, co mi nikdo nenařídil. Skočit pro někoho do vody, přestože nevím, jestli tam nezůstanu sám. Hrdinství není jet na rozkaz na nějakou misi a na rozkaz jít na patrolu.
Hrdinství je postavit se rozkazu, když voják usoudí, že nedává žádný smysl. Jenže to se v armádě nenosí.
K tomu nesmí dojít a proto jsme se v mediích rychle dozvěděli, že teď je důležité udržet morálku a pokračovat v akcích. Polít vojáky živou vodou z kropenek feldkurátů a vojenských psychologů. Voják nesmí uvažovat, to věděl již poručík Dub.
Vím, že Mark Wilson šel do armády z nudy. Našel v ní, co hledal, hlavně kamarádství, ale i nahlodání ideálů, které přinesla smrt ve vlastních řadách.
Earlier this month however, after two other soldiers from his unit were killed, he expressed mixed emotions over Canada’s presence in Afghanistan in letters home.“He sounded really upset because his friend had been killed,” said Wilson’s mother, Carolyn. “I think he sounded really, really frightened. “He said, `I know we’re doing a good job, but it’s so horrible, we don’t know who our enemy is.’”
Po smrti svého kamaráda, která předcházela té jeho, měl, jak jeho maminka upozornila, smíšené pocity o kanadské angažovanosti v Afghanistánu. To je souhrn anglické vsuvky.
Iluze, že společnost má svoje hrdiny je výborná pro projevy nad hroby padlých vojáků, ale ve společnosti nevyvolá touhu doplnit prořídlé řady, nechat se naverbovat a vyrazit za svou šancí na kousek toho hrdinství.
Lépe než Marka Wilsona jsem znal několik jiných vojáků, kteří jezdili na mise. Čím menší nebezpečí, tím větší bývala snaha na nějakou se opakovaně dostat.
Bylo to za slušné peníze a tak měli prodejci aut v městě Petawawa (kde je vojenská základna) výborné obchody.
Znal jsem celkem dobře dva vojáky, kteří v Afghanistánu byli. Neměli nejmenší chuť jet tam znova. Viděli a zažili tam dost.
Mnozí kolegové z našeho oddělení Marka Wilsona znali, ale jeho osud je absolutně nezajímal. Důležitější pro ně bylo, jak hráli Blue Jays a koho koupili na novou sezónu Toronto Maple Leaves a nebo Montreál Canadiens.
Jsem si jist, že v Česku to nebude jiné. Války jsou ještě daleko, mobilizace nehrozí, tak proč se vzrušovat.
