BRICS: sdílená prosperita

Avatar
Původní autoři

Oskar Krejčí
1.8.2018 NovéSlovo
Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak jubilejní summit BRICS nastartoval „druhou zlatou dekádu“ tohoto uskupení. Klade důraz na odlišnost této organizace od Evropské unie – absenci ideologických cílů a byrokracie, ale akcent BRICS na konsens při rozhodování.

Na samém okraji zájmu západních médií proběhl minulý týden v jihoafrickém Johannesburgu 10. summit uskupení BRICS, tedy nejvyšších představitelů Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky. Summit byl významný nejen proto, že byl jubilejní. Důležitý byl především proto, že přímo i nepřímo reagoval na růst globální nejistoty, která je podněcovaná akty obchodní války ze strany USA. Jestliže Evropská unie reaguje na tlak Washingtonu pokorným příslibem nákupu sójových bobů a drahého zkapalněného plynu, v Johannesburgu byla cítit jiná strategie: snaha stimulovat obchod uvnitř BRICS a posílit mezinárodní pravidla. Tento intra-BRICS obchod vzrostl z 567 miliard dolarů v roce 2010 na loňských 744 miliard – což bylo víc, než očekávali optimisté. Ovšem, jak během summitu zdůraznil čínský prezident Si Ťin-pching, základním modelem mezinárodního rozvoje a spolupráce by měla být „kooperace Sever–Jih jako hlavní kanál a spolupráce Jih–Jih jako doplněk“. Závěrečná deklarace summitu proto zdůrazňuje odhodlání států BRICS „společně usilovat o posilování multilateralismu a vlády práva v mezinárodních vztazích, a prosazovat férový, spravedlivý, vyrovnaný, demokratický a reprezentativní mezinárodní řád“.

Od statistiky k politice

Snad každý komentář týkající se uskupení BRICS připomíná, že u kolébky této organizace v roce 2001 stála studie Jima O’Neilla, pracovníka investiční banky Goldman Sachs. O’Neill použil akronym BRIC k označení skupiny čtyř rychle se rozvíjejících tržních ekonomik – Brazílie, Ruska, Indie a Číny – a zvažoval perspektivní možnost jejich začlenění do skupiny G7, tedy uskupení rozvinutých západních zemí a Japonska. V jedné z dalších studií pak v říjnu 2003 O’Neill spolu s dalšími spolupracovníky propočetl, že za 50 let se státy BRIC „mohou stát největší silou ve světové ekonomice“ a „za méně než 40 let souhrn ekonomik BRIC může být větší než skupiny G6“ (Francie, SRN, Itálie, Japonsko, Velká Británie a USA).

Představitelé zemí BRICS se začali scházet napřed na nižší úrovni – ministři odpovědní za hospodářství svých zemí, kteří se separátně sešli na Petrohradském ekonomickém fóru v roce 2006. O tři roky později se v Jekatěrinburgu konal první summit BRIC. Od roku 2011 je členem skupiny i Jihoafrická republika a začal se užívat rozšířený název – BRICS. Rozšířené uskupení pěti států se začalo vymykat původním představám Jima O’Neilla.

Popravdě – je to zvláštní, podivné až absurdní. Někdo stojící mimo politiku napíše odborný článek a nejvyšší představitelé pěti velkých zemí ze tří kontinentů se začnou scházet. Zastupují přibližně 43 % světové populace žijící na 26 % pevninského povrchu planety a produkující 19 % globálního hrubého domácího produktu. A hlavní je ekonomická dynamika: za posledních deset let státy BRICS přispěly více než 50 % ke světovému hospodářskému růstu. Toto uskupení přežilo v dělné atmosféře ústavní převraty v Brazílii a Jihoafrické republice. Přitom v onom prvním případě, v Brazílii, byl převrat spojen s výraznou změnou ideově-politického směřování. Zdá se, že Jim O’Neill dokázal to, co je snem snad každého společenskovědního právníka: předpověděl budoucnost. Ukázal na jevy, které byly v roce 2001 ostatním lidem skryté. A které neměly jen statistický význam v podobě součtu nesourodých politických veličin. Možná nepředpověděl rodící se společný zájem, který je odlišný od zájmů jiných celků, ale podnítil jej. V této chvíli se ovšem zdá, že autoři analýzy z roku 2003 sice očekávali politické problémy zemí BRIC „během několika desetiletí“, ale bude to sebestředný Západ, kdo si bude muset zvyknout na čínský socialismus a ruskou verzi liberalismu.


Jiný typ organizace

Odolnost uskupení BRICS vůči ekonomickým a politickým bouřím není dána jen společným obecným zájmem. Její zdroje se snadno ukážou při porovnání s Evropskou unií: BRICS si nestaví ideologické cíle, jako je „evropské občanství“, a nebuduje stále bobtnající byrokratické struktury. Nevymýšlí nadstátní instituce s odtrženým rozhodováním, které se ve svém důsledku podřizují nejmocnějším členským státům a snadno se zacyklí při hledání řešení podružných problémů. BRICS ve svém úsilí o sdílenou prosperitu postupuje konsulárně, dělá ty kroky, s nimiž souhlasí všichni. Vzájemně výhodná spolupráce je důležitější než formální integrace. To je sice pomalejší postup než diktát Bruselu či Berlína, ovšem jistější. Tyto odlišnosti BRICS od EU jsou příznačné i pro asijské mezinárodní organizace, jako je ASEAN, Sdružení národů jihovýchodní Asie, či  APEC, Asijsko-pacifické hospodářské společenství.

Prvním společným projektem BRICS se stala těžba zlata na Sibiři – investice před zahájením těžby by měla činit půl miliardy dolarů. I když na summitu v Johannesburgu Vladimír Putin tlumil obavy z útoku na dolar jako globální měnu, BRICS podněcuje obchod v národních měnách. Stojí v první linii boje za reformu Mezinárodního měnového fondu a zároveň vytváří jejího konkurenčního partnera v podobě Nové rozvojové banky. Je vhodné připomenout, že v Nové rozvojové bance má každý člen jeden hlas bez práva veta. Banka se zaměřuje především na infrastrukturní projekty v rozvojovém světě, což bylo též jedno z hlavních témat johannesburského jednání ve formátu BRICS+. Ostatně celý summit proběhl pod heslem „BRICS v Africe: Spolupráce pro sdílený růst a prosperitu ve 4. průmyslové revoluci“. To se týkalo především Africké unie, jejíž současný nejvyšší představitel Paul Kagame, rwandský prezident, se jednání BRICS účastnil. Na jednání BRICS byl ale přizván i současný předseda Organizace islámské spolupráce, turecký prezident Recep Erdoğan.


Pocta člověčenství

Desátý summit BRICS se sešel ve dnech, kdy si část světa připomněla sté výročí narození Nelsona Mandely. Účastníci summitu v preambuli závěrečné deklarace vzdali hold tomuto člověku, který svým osobním hrdinstvím měnil dějiny: přihlásili se k jeho hodnotám i dílu, včetně „prosazování kultury míru ve světě“. Stojí za to si při této příležitosti připomenut Mandelův projev z února 2005 v Londýně, v němž zdůraznil potřebu spravedlivého obchodu, což je dnes tváří v tvář americkému úsilí o ekonomickou hegemonii a při snaze BRICS prosadit globální hospodářský multilateralismus mimořádně aktuální. Mandela podtrhl často opomíjenou velkou pravdu, že neexistují pouze „vězňové svědomí“, ale i „vězňové chudoby“. Připomněl, že „překonání chudoby není gestem charity. Je to akt spravedlnosti. Jedná se o ochranu základního lidského práva, práva na důstojnost a slušný život. Pokud chudoba přetrvává, není skutečná svoboda.“

Mandelovo sociálně-politické krédo, jeho úsilí sjednotit politické síly bojující proti útlaku a vykořisťování, a to včetně komunistů, nese smutný nádech věčnosti. Doprovází lidské dějiny v postavách antického Spartaka i čínského Sunjatsena až po zápasy zatím bezejmenných hrdinů dnešních dnů. Jako by se v osudech těchto protagonistů historie odrážela nenaplnitelnost mravních ideálů. A možná, že se v těchto osobnostech zrcadlí vlastní podstata lidství.

– – –