rozhovor se Stanislavem Novotným
19.8.2018 ParlamentníListy
Kdo vám na první dobrou vytane na mysli při vzpomínce na rok 1968? Dubček? Černíkova vláda? Různí reformní komunisté, kteří se mávnutím kouzelného proutku chtěli zbavit své minulosti v 50. letech? Nadšení mladí lidé, kteří naopak přišli obrodit a změnit KSČ? Formující se antikomunistická opozice, jež doufala ve svobodné volby? Mrtví, kteří se dostali pod pásy velmocenské politiky? Osudy zlomených lidí? Intelektuálové a konstruktéři pražského jara? Vyvolení a kmáni? Zrádci, kolaboranti a věční oportunisté? Mučedníci a světci?
Já slyším Karla Kryla. V srpnovém roce Kryl zpíval a zpíval. Byl jedinečně aktuální, nadčasový i prorocký. Národní bard stál proti všemu zlu. Proti všem, kdo důsledně živí zubatou a taky tu ženskou bez pásky na očích. A tak žil pořád. Tady, v emigraci i po emigraci. Rval se i lkal, ale nevzdával se. Moci byl nepohodlný prakticky vždy. Tehdy i po Listopadu. Národ ho miloval a miluje, ale zároveň ví, že jeho naléhavý hlas trápí naše svědomí.
Kryla nelze spojit s jednou událostí. Písek zasypal a zasype mnoho tehdejších i dnešních osobnůstek. Ale on bude pořád pět tu svou a bude volat po odpovědnosti a po lásce k lidem, k vlasti. Bude zneklidňovat pyšné, mocné, prodejné, podlé a zbabělé.
První principál se jej snažil tlačit do ústraní. Nechtěl poslouchat jeho loutnu pod hradními okny. Cítil, že básník tuší, že se zase tolik nezměnilo a že zlatá doba nenastává. Nelze jen tak a bez následku střídat ohlávku. A zemské škůdce prorok adorovat neumí – nemůže. Jeho srdce se zlomilo předčasně, ale jeho hlas bude znít do věčnosti.
Vzpomeňme, prosím, na pěvce silnějšího divizí a poslechněme si třeba pokorné Děkuji.
