 |
| Diana Johnstone |
Diana Johnstone
20. 9. 2018 blog P.C. Robertse
CNN objevila nedávno paradox. Jak je možné, ptala se, že v r. 1989 byl Viktor Orban západem oslavovaným liberálním vůdcem, vyzývajícím k odchodu sovětských vojáků ze země, a dnes je maďarským premiérem, tulícím se k prezidentu Putinovi?
Duté hlavy! Důvod obojího zůstává přece tentýž. Dnes stejně jako i dřív, chce Orban, aby jeho země byla nezávislá. Toužil po tom v minulosti a touží po tom i dnes.
V r. 1989 bylo Maďarsko satelitem Sovětského svazu. Cokoli Maďaři chtěli, museli to přizpůsobovat direktivám z Moskvy a komunistické ideologii. A cokoliv Maďaři chtějí dnes, musí to přizpůsobovat direktivám z Bruselu a ideologii Evropské unie. Tzn. „naším společným hodnotám“.
Avšak co jsou tyto „společné hodnoty?“
Není tomu tak dávno, co Západ, to je Amerika a Evropa, vyhlašovaly svoji příchylnost ke „křesťanským hodnotám“. Ty totiž v sobě kromě jiného obsahovaly i západní odsouzení bezvěreckého Sovětského svazu.
Tohle už je ovšem minulost. Dnes jedním z důvodů, pro který je Orban považován za hrozbu našim společným evropským hodnotám, je jeho odvolávání se na maďarskou představu „křesťanského charakteru Evropy a na roli národů a kultur“. Nu a na oživení křesťanství v Maďarsku, stejně jako v Rusku, se proto na Západě dnes pohlíží s velkým podezřením.
Takže řečeno na rovinu. Křesťanství už dnes mezi „západní hodnoty“ nepatří.
A co je tedy dnes nahrazuje? Měly by to zřejmě být ony „naše společné zájmy“, kterými by mohly být míněny demokracie a svobodné volby.
Ale ouha! Orban byl velkou většinou hlasů zvolen znovu premiérem, avšak vedoucí liberál EU Guy Verkostadt nazval výsledek této volby „voličským mandátem, který Maďarsko vzdaluje od demokracie“. Nu a jelikož tedy volby mohou národy od demokracie vzdalovat, nemohou přece představovat základ „našich společných hodnot“. Lidé prostě mohou pod vlivem tzv. populizmu volit špatně – což je záležitost velmi nedobrá a stresující.
Takže jak z toho ven? Řekněme tedy, že skutečné a funkční společné hodnoty EU jsou vyjádřeny v jejích dohodách a smlouvách a jde tedy o svobody čtyři. Ale pozor, nefiguruje mezi nimi např. svoboda vyjadřování, protože mnohé evropské státy si vytvořily zákony proti tzv. „nenávistným projevům“, které mohou mít až nedozírný dosah a sám termín „nenávistné projevy“ je otevřen interpretaci stejně nedozírné.
Takže ty svobody EU jsou jiné a jsou to: volný pohyb zboží, osob a kapitálu v celé EU. A otevřené hranice. To je základ EU. Prostě dogma volného obchodování.
Problém doktríny otevřených hranic spočívá v tom, že se neví, kde se má ta otevřenost zastavit? A jestli se vůbec má někde zastavit?
Když Angela Merkelová oznámila, že stovky tisíců uprchlíků jsou v Německu vítány, rozumělo se tomu tak, že jsou vítáni imigranti všech druhů a typů, kteří na pobídnutí německé kancléřky začali Evropu zaplavovat ve velkém stylu. Jednostranné německé rozhodnutí se automaticky vztáhlo na celou EU, charakteristickou dnes hlavně neexistencí mezistátních hranic.
Pro otevřené hranice mají různé země buňky větší či menší, ale je jedna země, která pro ně nemá buňky vůbec. Tou zemí je Maďarsko. Stát malý středoevropský s populací nižší než 10 milionů, který nikdy neměl nic společného s koloniálním systémem a proto nikdy neokusil spolunažívání s národy v Africe či Asií, což ovšem okusily už Britanie, Francie, Holadsko a Belgie. Jako jeden ze států, poražených v 1. světové válce muselo Maďarsko odevzdat velkou část svého území sousedům, zvláště pak Rumunsku. Masovou imigraci do své země Maďaři pak na své kůži nikdy nepoznali, protože pro potenciální imigranty by byl velkou překážkou velmi specifický a obtížný maďarský jazyk. Takže lze říct, že Maďaři jsou spojeni se svou národní identitou víc než národy jiné, a proto se cítí být masovou imigrací ze strany zcela odlišných kultur víc ohroženi.
Možná, že to od nich není nijak zvlášť hezké, ale změnit se to nedá. Je to tak, jak je, a jak oni to cítí.
Nedávno Maďarsko velmi přesvědčivě znovu zvolilo Orbana premiérem, a to jako výraz souhlasu s jeho odmítáním nekontrolované imigrace do země, což v EU vyvolalo pověsti o Orbanovi coby diktátorovi. Nu a Viktor Orban ve svém nedávném projevu před Evropským parlamentem na tyto výtky reagoval takto: „Buďme upřímní. Chtějí odsoudit Maďarsko a Maďary, kteří rozhodli, že naše země se zemí přistěhovalců nestane. S respektem, ale tak pevně, jak je to možné, odmítám hrozby proimigrantských sil a odmítám vydírání Maďarska a Maďarů, založené na lžích. Informuji vás, že jakkoli rozhodnete, Maďarsko nelegální imigraci zastaví a bude své hranice bránit. I proti vám, bude-li to nezbytné“.
Orbanův projev vyvolal poprask. Někdejší belgický premiér a horlivý evropský federalista Guy Verkostadt ve tweetu adresovaném svým kolegům z Evropského parlamentu napsal: „Nemůžeme dovolit ultrapravicovým populistickým vládám, aby stahovaly demokratické evropské státy na oběžnou dráhu Vladimira Putina“. A varoval: “Nalézáme se v bitvě o přežití evropského projektu. V zájmu Evropy musíme toho muže zastavit“.
Nepřipomíná vám tato výzva ZASTAVIT MAĎARSKÉHO PREMIÉRA výzvu členů zdravého jádra KSČ směrem k Moskvě a Brežněvovi, aby zastavil československé reformisty z roku 1968?
Ne?
Mi ano.
Z webu P.C.Robertse vybral a přeložil Lubomír Man
