 |
| Migrujíící mladíci oslavují vstup na území EU |
Jaroslav Tichý
20. 9. 2018
V současnosti běží ve veřejnosti diskuze ohledně ne/přijetí 50 syrských sirotků. A jak je v poslední době zvykem, racionální uvažování je nahrazováno vyvoláváním emocí či často nekorektními argumenty. Podívejme se tedy alespoň v krátkosti na celou záležitost zblízka.
20. 9. 2018
V současnosti běží ve veřejnosti diskuze ohledně ne/přijetí 50 syrských sirotků. A jak je v poslední době zvykem, racionální uvažování je nahrazováno vyvoláváním emocí či často nekorektními argumenty. Podívejme se tedy alespoň v krátkosti na celou záležitost zblízka.
Před takovým krokem je za těchto okolností nutné řádně zvážit všechny okolnosti a možné důsledky z toho vyplývající. Předem je třeba si říci, že nejde o situaci srovnatelnou s přijetím řeckých dětí v době fašistického převratu „černých plukovníků“ v Řecku v 60. letech minulého století.*) Ty děti totiž k nám přišly na ochranu před represemi vůči jejich rodinám v Řecku, přišly nejen učit se a studovat u nás, ale též u nás pracovat a žít. Některé z těchto dětí dočasně (byť to bylo vinou okolností nakonec na dlouhá léta), jiné u nás zakotvily natrvalo. Ty děti ale přišly ze stejné civilizace, jako je u nás či jinde v Evropě. Přišly k nám totiž též z Evropy.
Dnes ale stojíme před zcela jinou situací, a to přinejmenším z následujících důvodů:
1/ vůbec nevíme, kolik z těch sirotků bylo (resp. stále ještě je) členy různých teroristických organizací. Nezapomínejme na to, že v zemích Blízkého a Středního východu jimi jsou často děti již ve věku 10-12 let, podobně jako jsou zneužíváni jejich vrstevníci v některých afrických zemích. Již v r. 2001, když jsem byl pracovně v Sjednocených arabských emirátech, tak tam na TV Al-Jazeera šly od rána do večera instruktážní ukázky cvičení dětí přibližně tohoto věku v maskáčích a se samopaly, noži apod., pouze přerušované zprávami. Děláme tedy chybu, když se na celý tento problém díváme očima Evropanů. Je to jiný svět a má jiné zvyklosti a praxi.
2/ Proč ti sirotci se nevrátí nyní do Sýrie, když tam válka končí? Jsou tam doma, mají tam náboženství, kulturu a způsob života, na který jsou zvykůlí. Proč se o to více nezajímáme? Možná, že bychom zjistili, že jsou tam stíhaní za terorismus, za spáchané zločiny. Možná ne všichni, možná že žádný. Možná……, ale nevíme vůbec nic.
3/ A tito sirotci za pár let dorostou. Co od nich u nás očekáváme? Budou snad rodiny, které je ve svém poblouznění chtějí vzít domů, též odpovídat za jejich příp. trestné činy, které spáchají do doby své plnoletosti? Vezmou si to na svědomí, když ti jejich asimilovaní sirotci připraví u nás někoho o život? Budou se pak vymlouvat na to, že nevěděli, že “mysleli”, že …… atd.? K čemu to jejich sousedům bude, když přijdou kvůli tomu třeba o své dítě?
4/ Jak chtějí tyto rodiny zajistit, povinnou školní docházku těchto sirotků do škol u nás, jak chtějí zajistit jejich zapojení do normálního života, do práce atd.? Usiluji ti sirotci snad o něco podobného? Co z těch sirotků potom bude? Snad doživotní konzumenti bezplatné renty vyplácené z našich daní? Ptal se těch sirotků vůbec již někdo, proč by zrovna u nás chtěli zůstat? Proč právě naše země má být pro ně zemí zaslíbenou?
Nejsem proti pomoci lidem v těchto zemích, právě naopak. Ale uvážlivě a účelně. A to je přesně to, co nám stále ještě u nás (a v Evropě) obecně chybí. Pomáhejme tedy v zemích zasažených válkou poté, co se tam situace uklidní. Neposílejme tam jen peníze, abychom to měli “s krku”. Dělejme to podporou investic v těchto zemích do jejich průmyslu, infrastruktury, zavlažovacích systémů atd. Dělejme to cestou zřizování společných podniků s naší majetkovou účastí, s našimi odborníky v těchto zemích atd. Vraťme se od hloupostí k již dříve osvědčené praxi. Vždyť toto vše jsme již v minulosti v zemích, jako je Sýrie, Irák, Írán, Libye či Afghánistán, dělali na běžné komerční bázi. Než byly (s výjimkou Íránu) našimi současnými spojenci vybombardovány až do doby kamenné, jak s oblibou říkají v USA…….
Pokud se této praxi ale zásadně nepostavíme, bude veškeré naše úsilí o pomoc jako přelévání vody holou rukou. Ohneš se, nabereš ji a ona ještě před přelitím do druhé nádoby mezi prsty vyteče. A tak můžeš pokračovat stále dokola.
Nelze tedy usilovat o řešení následků (a ještě k tomu nevhodnou formou) a nesnažit se především vyřešit jejich příčinu. A to bychom měli mít při řešení tohoto případu (jako následku dosavadního neřešení jeho skutečné příčiny) zejména na paměti a něco pro to začít též dělat. Dokud totiž naši současní spojenci budou ve světě cíleně vyvolávat chaos a války, tak zdaleka nebude stačit, ani kdybychom si brali po 50 sirotcích do každé rodiny, o následcích takového kroku ani nemluvě.
Ing. Jaroslav Tichý / ANS
19.9.2018
*) “řecké děti” byli většinou sirotci po členech řeckého levicovém odboje (partyzánů) proti britské okupaci a proti královskému režimu. Do Československa byly přijímány koncem čtyřicátých let minulého století a ne až v letech šedesátých. Šlo často o velmi malé děti a o mladé nezletilce, kterým se dostalo výchovy a vzdělání v rámci československého vzdělávacího a školského systému. Mnohé z nich, už jako dospělí, vynikly v mnoha oborech a dodnes jsou velmi silným spojovacím “mostem” mezi námi a řeckým světem.
