Druhá světová nezačala v září 1939

Vidlák
3. 9. 2018  blog autora
Tímto článkem bych chtěl vyhovět Targusově povzdechu, že si samozřejmě všichni vzpomněli na srpen 68 a nadělalo se kolem toho humbuku až běda, ale když došlo na přepadení vysílače v Gliwici, kterým Němci začali bez dalších schovávaček obsazovat Evropu, tak bylo ticho po pěšině a vzpomněl si jen ten prokremelský Sputnik. Tak abych to trochu napravil…

Jak jistě víte, moji dva dědečci si druhou světovou užili se vším všudy. Jeden si s Wehrmachtem prošel Francii (Polsko nestihl), pak napochodoval před Leningrad, kde zůstal skoro tři roky, pak vítězně ustupoval až k Berlínu, kde byl zajat, odexpedován do gulagu a v roce 1949 se jako jeden z prvních zajatců vrátil domů, protože Gottwald promptně zareagoval na babiččin dopis. Gulag na něm zanechal podlomené zdraví (ale do práce chodil do pětasedmdesáti) a vyléčil ho z komunistických idejí.

Druhý dědeček byl na začátku války Polákem (ale stihl se narodit ještě jako Rakušan), ale po sedmnácti dnech už občanem Sovětského svazu, pak byl okupovaný, upálili mu tři bratry, ukrýval židy, sám se ukrýval před Banderovými tlupami a když přes jeho rodný Luck, ze kterého se celý život nehnul, přejela Rudá armáda, okamžitě byl narukován a osobně si vystřelil v Berlíně na Reichstag. Domů se vrátil bez trvalých následků na těle, ale s trvalými následky na duši. Ty následky se projevovaly především tím, že i přes svůj pámbíčkářský naturel zůstal vždy věrným poddaným Sovětského svazu a všechny nářky na šikanu, strázně a občasný nedostatek odbýval poukazem na to, že bylo mnohem hůř a všechno je lepší než to, co zažil.

Zkrátka moje rodinná historie zná druhou světovou z obou stran a zcel bez příkras. Proto mi dovolte osobní pohled, tak jak jsem si ho vytvořil během dlouhých zimních večerů, kdy jsem s očima navrch hlavy poslouchal své dědečky, jak u společného stolu povídají o svých zážitcích.

Druhá světová začala v srpnu 1914. Za sto let, až vymřou všichni pamětníci i děti pamětníků, až se otevřou archivy a bude dovoleno v nich volně bádat, tak podle mě historici obě války spojí dohromady, přidají i tu studenou v válku a budou mluvit o válečném dvacátém století, které je od začátku do konce vyhozeno ze staletých zaběhlých kolejí. Začátek dají někam k tomu roku 1914, ale před to dají ještě nějakých deset let příprav a předeher a konec…. to se teprve ukáže.

Když si to tak vezmu, začátek všeho byl tam někde u dělení kolonií, nástupu Německa na scénu a všeobecné chuti na válku, která podle představ všech zúčastněných stran měla řešit nahromaděné problémy. Anglie si chtěla upevnit pošramocený status velmoci na kterém ji ohrožovalo Německo a novou expanzí řešit nahromaděné sociální problémy. Francie si chtěla vyřešit svůj dlouhý komplex méněcennosti, protože i když byla na kontinentě vždycky velkou silou, tak průměrný Francouz si vždycky myslel, že Francie je větší velmoc, než byla ve skutečnosti. Je to tak ostatně dodnes. Když vidím Macrona, jak si hraje na velkého vůdce, je to prostě k smíchu. Německo chtělo sebrat kolonie Anglii, nebo zabrat území Rusku (nebo obojí) a svojí expanzí vyřešit své hospodářské problémy, Rakousko se chtělo přiživit, Rusko chtělo vyřešit svoje problémy skoro se vším a všichni dohromady včetně velké většiny obyvatelstva se na válku těšili a všichni byli přesvědčeni, že vyhrají.

Jak to dopadlo víme. Žádný předválečný předpoklad se nenaplnil. Válka nebyla ani krátká, ani vítězná a nebyla vítězná ani pro vítěze. Na jejím konci byla většina předválečných problémů ještě větší než před zahájením kanonády, změnila se řada států, církev všeobecně přišla o autoritu, skončila éra vzhlížení k trůnu a  oltáři, ale staré náboženství bylo promptně nahrazeno náboženstvím novým, totiž nacionalismem.

Vítězové sice uvalili na poraženého řadu reparací, ale německému znovuvyzbrojení to stejně nezabránilo a navíc si zničili vlastní ekonomiku, protože když dostáváte zboží z Dojčlandu zadarmo, tak ho nemusíte kupovat za peníze v Liverpoolu a ta domácí továrna jde zu grunde.

A protože se nic nevyřešilo, problémy se jen prohloubily, tak se to za dvacet let zopakovalo. V mnohem horší podobě. A protože se to stejně nedořešilo, tak se studeně pokračovalo. Naštěstí už existovaly atomovky, protože nebýt jich, zřejmě by naši otcové bojovali někde u Uralu na kdo ví které straně.

A všimněte si… Carské samoděržaví bylo hrozné. Ale pořád méně hrozné než následující první světová a ta byla pořád méně hrozná než následná občanská válka a ta byla méně hrozná než ta druhá světová a ta byla nakonec méně hrozná než pád komunismu, který zasáhl ruskou ekonomiku ještě více než Hitler. Ukrajina by mohla vyprávět. První světová, Lenin, Stalin, Hladomor, Hitler i Brežněv nedokázali to, co zvládlo pár oligarchů. Ukrajina se za posledních dvacet let svobody propadla o víc obyvatel než za všechny ty katastrofy a diktátory celého století. Lotyši se také měli nejlépe daleko před první světovou.

Dále si povšimněte… za celé dvacáté století se vyzkoušely všechny ty …ismy, které se vymyslely ve století devatenáctém. Marx, Nietsche, Masaryk, Adam Smith a celá plejáda dalších filozofů si psala bajky o tom, jak bude krásně, ať nastane ten jejich vytoužený komunismus, nacionalismus, kapitalismus, humanismus a další a další… Měli jsme čest žít ve století, které vyzkoušelo úplně všechno a všechno se to ukázalo jako hovadina a mnohem líp by nám bylo, kdyby se to nejen nevyzkoušelo, ale kdyby se o tom ani nebájilo.

Komunisti nevybudovali žádný slunečný stát, kapitalismus se ukázal být skvělý jen pro ty nejbohatší a žádné bohatství nikam neprokapává. Liberalismus jen zařídil obrovské korporace mající takové podivné zájmy a nové božstvo jménem nekonečný hospodářský růst, Havlismus a Pravdoláska se propracovali k humanitárnímu bombardování a terorismus s islamismem dokázal změnit kvetoucí Orient v hromadu suti.

…. a díky člunům s Afričany plujícími přes Středozemní moře už vidíme i limity humanismu.

Na všem pokroku mě nejvíc děsí spěch… všichni mocnáři ve dvacátém století prostě potřebovali svoje vize udělat hned. Za každou cenu, protože když se to neudělá hned, všude a pokud možno se spálenými mosty za zády, tak to nebude ono.

Jakmile mi někdo vnucuje, že je třeba udělat ty právé změny ve společnosti a je třeba toto povolit a toto zakázat a tyhle k něčemu pustit a tyhle k ničemu nepustit, tak mám před očima svoje dědečky, kteří to pak celé nesli na svém hrbu a s nimi miliony jim podobných. Nechci žádné …ismy ať se jmenují jakkoliv a především nehodlám naslouchat žádným filozofům s jejich nápady na utopické společnosti. Je mnohem bezpečnější poslouchat vysloužilé vojcly a lidi s mozoly na rukou. Ti vědí o tvorbě budoucnosti vlastně úplně nejvíc.