Patrick Ungermann
4. 9. 2018
Nedávno padli v Afghánistánu tři naši vojáci. Pohřbu se všemi poctami předcházel televizní rozhovor s vojenským hodnostářem. Bohužel jsem si jeho jméno a hodnost nezapamatoval. Důstojník přesvědčivě vylíčil, že každá smrt vojáka zasáhne širokou řadu jeho blízkých. Tomu se dá jednoznačně rozumět a jen bych dodal, že čím méně válek, tím méně zármutku v širokých řadách blízkých. Důstojník vyjádřil pohoršení nad, cituji: „patologickou sedlinou nenávisti“ v lidech, kteří hrdinství našich žoldnéřů zpochybňují, nebo jim závidí výhody a plat. Hrdinství tří padlých má podtrhnout i to, že jednomu z nich se narodil syn, kterého otec ani neviděl.
Mně je takový způsob hrdinství, přiznám se, cizí. Pokouším se o hrdinství civilisty. Pomáhal jsem u porodu dítěte, protože jsem věděl, že právě tam budu na svém místě. Půlroční stáž v zahraničí se obešla beze mne, jelikož vím, že dítě tatínka potřebuje. Každé všední odpoledne sedíme nad učením, ať je mi dobře nebo zle. Pomohl jsem té šikovné dětské bytosti s vytvořením pracovních návyků. Ačkoli manželství nebývají každý den růžová, nenapadlo by mě se nechat rozvést, nebo si jen tak někoho náhradního shánět. Každý den je mi jasné, že dítě tatínka potřebuje. Přitom se jakýkoli civilista může stát obětí v jakékoli válce.
Rád bych, aby se mír stal běžným stavem lidského života. Na druhou stranu v okamžiku, kdy vyvážíme válku, nemůže nikdo říkat, že naše vlast žije v míru. Nevidím hmatatelné důkazy pro televizní slova důstojníka, že nás NATO vojáci v Afghánistánu chrání před terorismem. Za dané situace jsem ochoten věřit spíš prohlášení Islámského státu v Iráku a Levantě: „Přišli jste zabíjet k nám, přijdeme zabíjet k vám.“ Stovky zavražděných Západoevropanů dokazují, že nezůstalo u slov.
Nejsem proklamativní pacifista a dovedu ctít padlé při obraně vlasti. V naší rodině se vyskytl jak legionář, tak svobodovec. Oba sice bojovali i na cizí půdě, ale k vlasti se přibližovali, nikoli vzdalovali. Navíc se bili s mocí, která u nás skutečnému státnímu životu bránila. Jednoduše se tvrdí, že NATO bojuje za naše bezpečí. A je to pravda? Petr Pelikán, styčný důstojník československé jednotky, která před čtvrt stoletím v rámci tažení NATO proti Iráku odletěla do války, v televizi řekl: „Hlavní úkol Československé protichemické jednotky byl přidat vlaječku do té koalice. A jinak se tvrdilo, že tam jsme, abychom zajišťovali protichemickou bezpečnost, protože se předpokládalo (a nevím, jestli to byla pouze hysterie nebo čirá nevědomost), že Saddám Hussain disponuje a je schopen použít chemické zbraně. Když byl Irák poražen, tak potom tam bylo hojně inspekcí hledajících zbraně hromadného ničení a nemám pocit, že by tam byli cokoliv našli.“ V této souvislosti připomenu případ, kdy Česká televize odmítla rozhovor s generálem Wesleym Clarkem, který v roce 2007 veřejnosti sdělil, že o šest let dříve dostal Pentagon příkaz napadnout Irák a kromě toho rozvrátit sedm zemí do pěti let! Co myslíte, zvyšujeme své bezpečí ryzími útoky na vybrané státy? Nejlépe takové útoky vystihuje pojem preventivní válka. V září 2002 vyhlásily Spojené státy americké velkou imperiální strategii, podle které mají SSA právo vést preventivní válku. Takovou strategií hodlala vláda Spojených států přesvědčit veřejnost o nutnosti útoku na Irák.
V pohnutém srbském chorálu Christe – Bože se zpívají i tato slova: „Sbohem první, ještě nenarozený syne…“ Zpívá to otec, který na den svatého Víta léta Páně 1389 bránil vlast proti turecké islamizaci. Věděl, že na Kosově poli padne, že synka neobejme. Válku nikam nevyvážel. Padl na půdě své země při jednoznačné obraně. Dostal se do dvorany junáckých písní. Obětoval se a myslel na volný život dětí. Ano – hrdina.
V našem životě mají stejnou váhu dva myšlenkové postupy, analýza a syntéza. Čistě analýza nedostačuje. Bez syntézy nedovedeme porovnávat, rozlišovat, dávat hlavy dohromady. Jakmile zmíněný vojenský hodnostář vyslovil to o patologické sedlině nenávisti, přišla mi na mysl jiná zpráva. Žoldnéřské vojsko vysílají naši vrcholní politici po dohodě se zahraničními státníky do hrozně vzdálených zemí, jejichž průměrní domorodci možná netuší, že existuje Česká republika. Žádná z těch „tramtárií“ nám válku nevyhlásila. Když profesionální voják takové střety přežije a je jasné, že brzy začne mít nárok na výsluhu, může se stát i to, čemu čelil voják, který na portálu www.ozbrojeneslozky.cz 12. května 2016 píše: „Úředníci resortu obrany plýtvají lidskými zdroji a neprodlužují úvazky zkušeným a kvalifikovaným vojákům, kterým se blíží nárok na výsluhu. Bez zdůvodnění ignorují vůli a doporučení jejich velitelů, jakož i potřebu obsadit volná systemizovaná místa, pro něž pak těžko shánějí a draze cvičí nováčky.“ Takové jednání bych nazval odhalením patologické sedliny chamtivosti. Nabízí se srovnání s propouštěním učitelů k 30. červnu a s nabídkou práce zase od září. Proč platit pedagogům dovolenou o prázdninách, že? Tohle už se v současnosti dít nesmí, čili učitelé svoji důstojnost našli. A snad i ve vojsku podobné nešvary ministerstvo obrany zarazí.
Naprosto neznámí lidé nasbírali pro potřeby široké řady truchlících pro tři padlé vojáky ke dvěma miliónům peněz. O státních penězích pro válečné veterány a pro pozůstalé se tak odkrytě nehovoří.
Nemohu se zbavit ošklivého dojmu, že tak, jak na mou zemi přecházejí sankce, které si vymysleli jiní a jinde, přecházejí na nás i války cizinců. Budoucímu svébytnému Českému státu přeji život v míru a nám všem radostné hrdinství beze ztrát.
