Rudolf Hegenbart o vývoji po srpnu 68

Radim Valenčík

Radim Valenčík

4.9.2018  blog autora
Do série na téma “Od srpna 69 k listopadu 89 a volby v říjnu” zařazuji zajímavý příspěvek Rudolfa Hegenbarta, kterým reagoval na výše uvedený seriál, viz první díl zde:


http://radimvalencik.pise.cz/6054-od-srpna-69-k-listopadu-89-a-volby-v-rijnu-1.html

Uveřejňuji jej bez komentáře, jen s poznámkou, že jedním z důvodů, proč považuji uveřejnění příspěvku R. Hegenbarta za důležité, je pohled P. Pitharta na danou problematiku v článku “1969 až 1989: Normalizační podvolení” v České pozici,viz:

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/1969-az-1989-normalizacni-podvoleni-dne-/tema.aspx?c=A180827_232556_pozice-tema_lube#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail

P. Pithart mě hodně zklamal, mj. i tím, že celé období více než 20 let od srpna 68 do listopadu 89 vidí paušálně jako “normalizaci”. To je stejná hloupost, jako kdybychom se na období 20 let od února 48 do srpna 68 (tj. mj. “komunistické období” Pithartovy kariéry) dívali jen jako na “represe” v období tří až čtyř roků na konci 40. a na začátku 50. let (“tvrdá” normalizace trvala přibližně stejnou dobu a po ní nastalo uvolňování). Celý Pithartův pohled je hodně zkreslený, a pokud mně vyjde čas, napíšu k tomu něco víc.

Nyní mnohem zajímavější a korektnější pohled R. Hegenbarta:

Rudolf Hegenbart

Dovoluji si poslat malé poznámky, které můžete zahodit, odmítnout. Jsou to jen moje neurovnané poznámky.

Dnes jsem dočetl všechny statě, které se týkaly výročí srpna 1968. Nikdy se tak široce o tomto výročí nepsalo jako letos. Samozřejmě, že různé články a úvahy byly rozličné, což je normální. Někdo tu rozličnost uvítal, jiní ne. Jak říkal soused má nyní v hlavě větší “guláš” než měl. Ale i to je normální a může vést k hlubšímu zamyšlení.

Jsem ale spokojený, že v mém textu, který je na mých webových stránkách na internetu, nemusím nic měnit, ani bych neměnil. Psal jsem prožitky jako student vysoké školy, kde se mnoho věcí připravovalo a konzultovalo, žil jsem na vesnici, navštěvoval mateřský podnik a znal mínění lidu…

Při tom všem mě mrzelo, že moc málo pisatelů, jejichž statě jsem četl, se zmínilo o A. Novotném. Za jeho vlády přece docházelo k mnoha uvolněním, které byly využity i v programech po lednu 1968.

A tak se nedivím, že i “sověti” měli zájem na jeho odchodu, protože nesouhlasil s umístěním sovětských vojsk u nás. Naopak oni potřebovali, vzhledem k agresivním činům Západu, aby jejich vojska byla v blízkosti hranic SRN. Z počátku neměli velké výhrady k politice “Ledna 68”. Až později když se stále více pletli do poměrů u nás zpravodajské služby Západu (a nejen Západu), které pomáhaly rozvíjet nepřátelskou činnost například K 231 a dalších pravicových subjektů, začalo vedení Sovětského svazu s aktivitami a kritikou praxe u nás. Podařilo se odstranit A. Novotného i A. Dubčeka, podařilo se zlikvidovat moderní program naší komunistické strany, oslabit komunistickou stranu a její socialistický program. Nejhorší bylo, že byl ale narušen vztah našeho lidu k Sovětskému svazu. Garantem vývoje socialismu byla vedoucí role komunistické strany a naše garance se strany Sovětského svazu.

Jakmile něco z těchto dvou pilířů padlo, padl i socialismus. Na tyto faktory, spolu s nabouráváním uspokojování potřeb a zájmů našeho lidu (viz nedostatek toaletního papíru, trička, rifle, omezování dostatku masa a dalších produktů, vyvolávání nespokojenosti různých sociálních skupin dle poválečného protisovětského a protisocialistického programu amerických koncepcí atd.), se zaměřovaly západní síly.
Vstup vojsk byl šok. Národ ani členové KSČ nebyli připraveni, nebyli informováni. Provedení a odvlečení našich představitelů se vymykalo logice. Pobyt vojsk ale mohl garantovat, že socialismus u nás přetrvá, byť byl nahlodán v jeho základech, v jeho pilířích. G. Husák svou ambiciosností, vzdělaností, chytrostí a umem, vhodnou taktikou, udržel socialismus v potřebném rozsahu. Činil tak i přesto, že vyloučenými členy KSČ, osmašedesátníky, vzrůstala opozice, která rozvíjela, spolu s ostatními, stále cílevědoměji svoje aktivity.

Zvrat přišel nástupem M. Jakeše do čela strany. M. Jakeš byl jednoznačně a hluboce přesvědčeným komunistou. Z počátku byl, jako “baťovák”, považován za garanta společenské přestavby, měl podporu. Postupně ale svou váhavostí, dvojakostí, ztrácel na autoritě, opoziční síly rozšiřovaly fámu, že míní vrátit společnost do padesátých let minulého století. Předsednictvo strany bylo nejednotné. Mezi členy bylo mnoho ambiciózních lidí, kteří se domnívali, že jsou oni předurčení být v čele naší společnosti a strany. Ač M. Jakešovi jakoby fandili, v okolí ho pomlouvali a vnášeli nedůvěru v jeho schopnosti.

Strana ač měla dobré programy k rozvoji společnosti, přestávala být ale motorem rozvoje společenských oblastí. Ignorovala, spíše ubíjela, zkušenosti Agrokombinátu Slušovic, jejich řízení a orientaci byť dosahovaly vynikajících výsledků v hospodářské i sociální oblasti. Jediným a trvalým zastáncem jejich cesty byl M. Jakeš. Slušovice nelikvidovaly komunistickou stranu ani její program a zájmy, ale umně spojily programy roku 1968 s prvky a ze zkušenostmi Baťova systému a zavedly ve svých v podmínkách skutečný demokratický socialismus. Proto také V. Havel v únoru 1990 dal pokyn k jejich likvidaci a jejich “nitek” v Praze. Program Slušovic by měl být i nadále doménou politických aktivit všech levicových subjektů.

Zkušenosti ze čtení letošních statí k výročí srpna 1968, i rozporuplný, ale neustálý, společenský pohyb, utvářejí přesvědčení, že naše národy odmítnou všechny myšlenky pravice o návratu monarchie či o novou restauraci myšlenek velkoněmecké říše. Mnohost růstu kvantitativních sil přeroste míru myšlení lidu a převrátí se v novou kvalitu. Dříve či později, ale určitě.

Potud poznámka R. Hegenbarta.

Možná, že vás zaujmou i další vzpomínky a reflexe současné doby od tohoto autora, které najdete na:http://www.hegenbart.cz/