TARAS2
24.9.2018 TarasovaTerasa
Nebyla to příliš šťastná léta, ta sedmdesátá. Senilní stalinističtí geronti na čele sovětského státu a politbyra vedli Velkou zemi neomylně do záhuby, užívajíce si nezasloužených prebend. Na konci desetiletí přepadli Afghánistán, ale Bush se o čtvrt století později z jejich hlouposti stejně nepoučil.
Český (jimi dosazený) gubernátor, doktor Gustáv Husák, který prý dokonce ani nepatřil k těm nejhorším z místních, kteří zbyli na výběr do čela státu po roce 1968, přestal pronášet projevy spatra, začal měnit brýle za lupy, a naděje a nadšení šedesátého osmého recykloval do šedé, zatuchlé, svobodnému duchu nepřátelské měšťácké společnosti, charakterizované tím, že uklizečka brala skoro stejně jako docent, přičemž pak oba jeli v práci na půl plynu.
Václavu Havlovi se u konce nepodařeného desetiletí podařil jeden z jeho mála dobrých vtipů. Zamčen v autě s Pavlem Landovským, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem coby spolujezdci, všichni obklopeni hordou estébáků, kteří lomcovali klikami a lepili jim na skla služební průkazy, chtěli se totiž, zběsilci, dostat posádce na kůži a potažmo i k rozváženým dopisům s Chartou 77, pravil suše: „To nám ten boj za lidská prrrráva pěkně začíná!“
Později tuhle vynikající glosu rozměnil na drobné skrze blaf o humanitárním bombardování, ale on toho na drobné rozměnil spoustu.
Lid namísto svobody slova a pohybu dostával výdobytky: na Vánoce pomeranče a banány, státní byt zadarmo a družstevní s půjčkou, s nájemným a energiemi komplet za tři stovky, dojičky státní vyznamenání, mladí pak novomanželské půjčky. Plus porodné, prodlouženou mateřskou dovolenou a obývák s bytovou stěnou, v ní televizor a v něm Ženu za pultem. A v dětském pokojíku jedno a za dva roky i druhé či třetí mimino. Husákovy děti, tak se jim říkalo. Sociální přívětivost režimu k mladým manželstvím se odrazila ve zvýšené porodnosti. A tahle demografická katastrofa se už přes třicet let negativně promítá do společenského života země.
Čtrnácti a patnáctiletí tvořili v roce 1990, tedy na startu nové éry v dějinách české kotliny, absolutně nejpočetnější věkovou skupinu obyvatelstva. K předcházejícím čtrnácti létům do nich starší ročníky, jejich předchůdci, ještě dalších zhruba sedm let cpaly horentní sumy. Náklady na jesle, školky, školy střední i vysoké. Rodinné přídavky, mateřské dovolené, dotovaný Sunar, plínky a dětské oblečení, lékaři a léky, daňové úlevy a odpisy novomanželských půjček skrze dělohy v permanenci, tohle všechno jsem platil ze svých nehorázně vysokých daní.
I profesně se to u mě projevilo; mám na kontě dvě fungl nové mateřské školky, jednu rekonstruovanou a jednu školu. Pak už jsem měl otročení fakanům plné zuby a šel jsem jinam.
A tahle havěť mě doprovází (čti otravuje) už více než polovinu života. Poslouchal jsem její řvaní, rozléhající se v celém paneláku, když měla průjmy a bolelo ji bříško nebo zoubek. (Řvou zásadně v noci, to je jejich čas.) Potom vytí po cestě do i ze školy, bok auta postříkaný od mléka, které za moje peníze fasovala ve školní jídelně a po cestě domů si z něj dělala mléčnou pistolku. (To zaschlé mléko se strašně špatně smejvá.) Ječení na pískovišti pod oknem, vřeštění, když se prali o céčka.
A jak dospívali dál, tak řvaní po nocích, po ulicích, poté, co do hloupých hlav nalili na diskotéce čtyři piva, a věřte, že potom nezmoudřeli.
Dnes dospěli, jsou z nich třicátníci a čtyřicátníci, otcové rodin, ocitli se v nejlepších a nejvýkonnějších létech. Na jejich bedrech spočívá blahobyt celé společnosti. Jak se s touhle odpovědností vyrovnávají?
Mizerně až bídně. Postupně nejsou peníze skoro na nic. Infrastruktura zaostává, veřejné služby přestávají existovat, není na sociálno, na zdravotnictví, na školství a vědu, na důchody. Připlať si, říkají mi dnes u doktora, v penzionech pro seniory, před operací, v nemocnici, v lékárnách.
K tomu nepopiratelně husákovská, totalitní, násilnická mentalita těchhle mutantů, reliktů reálsocialismu, která se projevuje jak na silnicích, tak i v potlačování oponentů, kteří ten jejich modrý fanatismus, darwinismus a hloupost neuznávají a kritizují. A dost odporný všeobecný společenský trend, jehož byli a jsou nositeli: vnímání starých lidí jako něčeho směšného, co obtěžuje a na co my, stále mladí, úspěšní a liberální čtyřicátníci musíme přispívat, ale nechce se nám.
Zahovořím k vám, fakani …cetiletí, řečí jasnou a hrubou, jak si zasloužíte. Strčte si své (kde jen možno šizené) platby do systému důchodového pojištění tam, na co vás rodiče málo řezali. Nechci od vás nic.
Ale než se s vámi nadobro a s lehkým srdcem rozloučím, tak mi vraťte všechno, co jsem do vás nacpal za těch čtyřicet let, než jste se vy a vaši vrstevníci těsně před vámi a po vás velmi vratce postavili na vlastní nohy.
Pak si teprve budeme kvit.
