Geo
24. 9. 2018 Eurasia24
Tragický sestřel ruského letounu Il-20 (pravděpodobně) syrskou protivzdušnou obranou jistě vyvolal nejednu cynicky radostnou reakci ve Washingtonu, Londýně, Tel Avivu nebo Rijádu. „Několik much jednou ranou“ nemohlo věčné agresory nepotěšit. Ale nebudou to oni, kdo se bude nakonec smát.
Od začátku až do svého smutného konce byla akce důkladně naplánována a koordinována přinejmenším dvěma z uvedených čtyř hráčů. Cílem mělo být ničení a zabíjení – Syřanů, Íránců a (nejspíš) i Rusů.
Někteří spolehliví prognostici vývoje na Blízkém východě (v čele se Sakerem) už nějakou dobu varovali: syrský konflikt dosáhl takové intenzity, že povede k omezeným útokům západních a prozápadních armád na ruské vojáky. Stalo se.
Kdo v záplavě emocí očekával rychlou a spektakulární reakci ze strany Ruska, nedočkal se jí – a ani nedočká. Nebude rychlá, zato může být doslova tektonická. Může totiž výrazně změnit celou oblast v neprospěch Izraele a jeho sponzorů.
Dlouhé roku bralo Rusko ohled na zájmy Izraele, a to i za cenu ztráty vlastní tváře. „Izraelští partneři“ si v Sýrii dělali, co chtěli. Zatímco Rusko zemi bránilo před jiným (tedy zdánlivě jiným) nepřítelem, Izraelci přímo před zraky Rusů ničili syrskou vojenskou i civilní infrastrukturu a zabíjeli syrské vojáky. K tomu Rusko odmítlo svému syrskému „spojenci“ dodat protivzdušné komplexy S-300, které by pravděpodobně pomohly předejít okolnostem vzniku poslední tragické události.
Jaký bude další vývoj, předznamenala dvě prohlášení učiněná po sestřelu Il-20 v rozmezí čtyřiadvaceti hodin. Nejprve Vladimir Putin v reakci na masakr íránských vojáků a civilistů (včetně vozíčkářů a malých dětí) v íránském Ahvázu prohlásil, že Rusko „rozšíří koordinaci s Íránem“ v boji proti terorismu. A na druhý den přišla pro Izrael další studená sprcha, když ruské ministerstvo obrany odmítlo veškeré lísání ze strany velení izraelských vzdušných sil a natvrdo zopakovalo, že za sestřel Il-20 nese plnou odpovědnost Izrael.
S ohledem na více i méně vzdálenou historii je prakticky vyloučeno, že by Izrael zanechal svých agresí na syrském území, a je proto naivní předpokládat, že by respektoval nějaký druh „bezletové zóny“. Útočit bude i nadále potud, pokud se vyhne vlastním ztrátám. Ale tento akční rádius se mu po nedávných náletech na lokality s ruskými instalacemi výrazně zkrátí.
Lze očekávat, že po „řetězci tragických, osudných okolností” Rusko posílí své protivzdušné kapacity na moři, na souši i ve vzduchu a výrazně tak zmenší a oddálí „nástupní plochu“ pro provádění izraelských úderů (podle dostupných informací k nim byly nejčastěji využívány letouny F-16I nebo F-15I a střely Delilah; je ovšem faktem, že Izrael disponuje velmi širokou a početnou škálou úderných prostředků včetně možnosti zaútočit střelami s plochou dráhou letu Popeye Turbo z ponorek třídy Dolphin).
Znamená to, že pro Izrael teď bude mnohem obtížnější, ne-li nemožné, přesně zasahovat cíle, které deklaroval jako související s íránskými aktivitami v regionu. Zato vykládka íránského mobilního raketového systému bude po 17. září mnohem snadnější záležitostí.
Zatímco Izrael tvrdí, že v Sýrii útočí proto, aby „Írán nemohl zabíjet“, je to právě Izrael, kdo zabíjí – na rozdíl od Íránu. Nicméně teď jsou obavy Tel Avivu a Washingtonu zcela na místě. Jak může vyplynout z uvedených dvou prohlášení, životní prostor Teheránu se teď v regionu (zejména v Sýrii a Libanonu) znatelně zvětší, což je po desetiletí strašlivá noční můra nejen Izraelců, ale i Američanů, Britů a ropných monarchů ze Zálivu, kteří řadu válek v regionu režírovali právě s cílem oslabit Írán.
A aby toho nebylo málo, Írán v posledních deseti letech masivně investoval do raketových technologií, přičemž výsledky tohoto úsilí jsou skutečně impozantní: podařilo se mu vyvinout velmi kompaktní a přesné mobilní operačně-taktické komplexy (řada Fateh, Zolfaghar) a stejně tak vysoce mobilní a technologicky vyspělé protivzdušné systémy (Sayaad, 3rd Khordad aj.).
Přítomnost těchto moderních útočných i obranných zbraní ve větším množství na území Sýrie a patrně i Libanonu výrazně oslabí pozici Izraele a stejně tak Spojených států, které – zcela v rozporu s mezinárodním právem – okupují část území Sýrie a poskytují podporu militantům bojujícím proti legitimní syrské vládě.
Jízlivé úsměvy ve Washingtonu, Londýně, Tel Avivu či Rijádu se tímto mění v něco úplně jiného. Pokud ne v němý úžas, pak alespoň ve svraštělé obočí z horlivého přemýšlení nad tím, kudy z této prekérní situace. Můžeme jen doufat, že zoufalství nezplodí zoufalé činy.
