 |
| José Alberto „Pepe“Mujica |
Gonzalo Arias
13. 9. 2018 PÁGINA 12, překlad Literárky (Tereza Spencerová)
Bývalý uruguayský partyzán, posléze senátor, ministr a prezident José Alberto „Pepe“ Mujica (vlevo na fotografii) o potratech, levici, korupci a lidské přirozenosti.
Argentina v současnosti diskutuje o legalizaci potratů. V Uruguayi se o této otázce jednalo už v roce 2012, kdy jste byl prezidentem.
Potraty jsou tak staré jako svět. Čím méně otevřeně o nich budeme mluvit, tím více uškodí nešťastným ženám. Trestali bychom je ještě víc. Podat ruku ženě, která chce změnit své rozhodnutí, je prvním krokem k legalizaci, která ale nebude možná, pokud potraty v našem chápání zůstanou dál ilegálními. Čili, musíme jí nabídnout sociální a psychologickou podporu. Tvrdím, že už jen přiznáním, že potraty existují, zachráníme víc životů, než kdybychom křičeli, že potrat je nějaké velké zlo. Právě to se ale ve skutečnosti děje, a my jen pokrytecky zavíráme oči nad faktem, že pro někoho jsou potraty skvělý byznys. Ženy, které potrat potřebují a mají dost peněz, podstoupí zákrok v dobrých podmínkách v nemocnici; ty, které takové možnosti nemají, riskují život, ale i tak ten zákrok podstoupí. Volba je v našich rukou. Není to o tom, zda se nám něco líbí, nebo ne. Problém je v tom, že se potraty provádějí a uruguayská společnost je dál konzervativní.
Opravdu?
Nelze zavírat oči nad tím, co se v našem světě odehrává. V roce 1912 vláda uznala prostituci. Proč? Protože by se jim prostituce líbila? Ne, protože je tu od počátků světa. I kdyby vláda stokrát tvrdila, že prostituce neexistuje, bude tu stále. To samé platí pro alkohol. V roce 1915 se vláda nevydala ve stopách americké prohibice, ale produkci alkoholu znárodnila, aby zajistila jeho kvalitu. Získávala tím navíc peníze pro zdravotní systém, a tím i na léčbu alkoholismu. V Uruguayi jsme si tehdy říkali: Nelze odmítat očividné, ale v rámci možností problém ovládnout a minimalizovat škody. Považuji se za skromného následovníka této tradice. Copak je marihuana nějaký zázrak? Ne, je to svinstvo. Pokud ji ale legalizujeme, získáme nad situací alespoň jakousi kontrolu a zasadíme úder obchodníkům s drogami.
Co si myslíte o korupci?
Korupce je velký problém Latinské Ameriky, ale existuje všude. Proč se tomu divíme, když se společnost veze na představě, že úspěch v životě spočívá v tom, že budete mít víc peněz. Děti narozené v chudobě jsou touto chorobou nakaženy stejně jako činitelé v důležitých státních funkcích. Sklízíme vlastně jen to, co zaséváme. Zaséváme přece semena společnosti, která má k něčemu andělskému daleko. Je to problém životní filozofie.
V čem spočívá ten problém?
Kapitalismus potřebuje, abychom toužili po nových věcech a abychom si je kupovali. Kladu si otázku, proč máme dneska tolik psychiatrů. Proč je dnes tolik lidí nemocných na hlavu? Očividně začíná epocha nervových poruch, což současně dokládá, že něco běží jinak, než by mělo. Seneca říkal, že chudý je ten, kdo potřebuje hodně. Aymarové říkali, že chudý je ten, kdo je odsouzen k samotě. Životní filozofie, podle níž je třeba nakupovat víc, než je nezbytné, a podle níž úspěch závisí na bohatství, nemá budoucnost a potlačuje city, protože city potřebují čas.
V poslední době stále častěji mluvíte o času. Proč?
Potřebujete jej na vztahy mezi lidmi. Lidská podstata je silně emocionální, protože nejdřív cítíme a teprve pak myslíme. A čas potřebujete i na city. Pokud ale většinu času ztrácíme v honbě za penězi, abychom mohli zaplatit dluhy, kolik času nám zbývá na skutečné emoce? „Chci, aby moje dítě mělo všechno, co potřebuje!“ To dítě ale ve skutečnosti potřebuje vás, ale vy nemáte čas ani na to, abyste s ním šli na procházku. Chcete city nahradit hračkami? To se vám nepovede, protože neživé věci žádné emoce nevyvolávají. Emoce jsou odpovědí na živé vztahy. Je ale očividné, že nás současný systém vede přesně opačným směrem. Vždyť při nákupu věcí neplatíme penězi, ale naším časem, který jsme na jejich vydělání utratili. Nepropaguji nějaké nicnedělání, protože každá živá bytost má materiální potřeby, které je nutné vyděláváním peněz uspokojovat. A ten, kdo nepracuje, žije na úkor toho, kdo pracuje. Život máme ale nejen k vydělávání peněz. Život je tu od toho, abychom žili, protože je to to jediné, co je nám dáno. Já utrácím čas, abych si vydělal a mohl si něco koupit. Nemůžete ale přijít do obchodu a koupit si čas. K uhájení naší svobody je nezbytná řecká filozofie „žádných přebytků“. Kdy jsme totiž svobodní? Pod tíhou nutností svobodným nebudete. Jsme svobodní tehdy, kdy máme čas, který využíváme na to, co se nám líbí a nás obohacuje.
Chcete říci, že filozofie konzumu pohlcuje vše, víc než například předávání kulturních hodnot?
Jistě! Konzumní kultura na nás útočí každý den, od rána do večera, a už jsme jí takřka plně podlehli. Pro současný systém je to výhodné. Potřebuje, aby nám něco scházelo, abychom měli dluhy, abychom nebyli šťastní, abychom museli nakupovat čím dál víc. Jakmile systém přestává fungovat, ekonomové se chytají za hlavu. Ale kyvadlo se nezadržitelně převáží na druhou stranu. Zkrátka, jednou je tu hromadění, a pak přijde odevzdávání. Problém je v tom, že Latinská Amerika na tu slavnost kapitalismu dorazila strašně pozdě, a tak potřebujeme zahraniční investice, potom musíme splácet dluhy, potom potřebujeme zisky… Sami jen těžko něco ušetříme, protože jsme zajatci té samé kultury, která z nás činí navěky poražené. Aniž bychom si přiznávali pravdu, chceme žít jako ve vyspělých zemích. Ty spoustu svého bohatství nahromadily vydrancováním Afriky a Indie. A ještě před dvěma sty lety jsme k těm drancovaným patřili i my.
Znemožňuje krize, abychom měli silné lídry?
Vlivní lidé jsou důležití, ale z dlouhodobého hlediska nemohou nahradit politické vzdělání. Lidé, kteří mají dost pokory na to, aby si přiznali, že všichni jednou odejdeme, že náš boj je věčný a že jeho podstatou je zlepšení lidstva a ne jen honba za mocí, po sobě zanechají v dějinách stopu. Nejlepší vůdce není ten, kdo pracuje nejvíc nebo kdo má lepší titul, kdo víc křičí a komu víc aplaudují. Nejlepší je ten, který upevňuje větev, na níž sedí, protože život pomine, zatímco cesta, po níž jsme šli, zůstává. Boj není spjat s jakýmikoli okolnostmi, boj je věčná cesta života.
A je jedno, jestli je na jejím konci vítězství nebo porážka?
Úplná vítězství nenastávají, stejně jako nedochází k úplným porážkám. Jsme stádní zvířata. Jako jedinci nejsme důležití. Tím nejdůležitějším, co při narození získáváme, je řád naší kultury utvářený po bezpočet pokolení – od vynálezu ohně a kola až po molekulární biologii. Odporuje to naší individuálnosti? Ne, naši individuálnost to podmiňuje. Díky kolektivnosti člověk není sám a čelí životu s nesčetnými možnostmi. Podle dávných zákonů bylo vyhnání ze společenství strašnějším trestem než smrt. Dnes civilizace zkouší společnost rozdrobit. Žijeme v megapolích, v domech o mnoha patrech, se sousedy se nezdravíme. Je to samota uprostřed tlupy. A čím osamocenějšími jsme, tím snáze nás ovládají. Někteří lidé si myslí, že jsou sami sebou z vlastního rozhodnutí. Jistě, osobnost je důležitá, ale především tehdy, když jsou kolem nás ostatní. Mám mnoho přátel, ale když dostanu infarkt, budu potřebovat kardiologa, a toho mi dodá společnost. Když se mi rozbije auto, bez ohledu na množství přátel budu potřebovat automechanika. Tak funguje společnost. Jinak bychom nepřežili. Bohužel na to ale zapomínáme. Měnit chod světa není žádná legrace a občas nás to přijde draho. Je to jako silnice, po níž se sunou auta. Nemůžeme zastavit provoz, ale můžeme se naučit, jak mezi nimi projít na druhou stranu. Ta cesta je náš život. A jak ji vykonáme, ukáže, nakolik jsme svobodní. Pro myslící lidi takový boj spočívá v tom, aby je autoritářská společnost nevodila za nos. A problém, jímž se musí levice zabývat, spočívá v tom, že uvědomění si reality nelze dosáhnout ekonomickým rozvojem. Je třeba se postarat o lidské štěstí, protože život uteče…
V roce 2016 jste konstatoval, že pokud už levice ztratí svůj vliv, tak ať, ale ať z toho vyvodí závěry.
Ve věčném střetu mezi pravicí a levicí se tvořily dějiny lidstva. Dnes má sice ten střet moderní podobu, ale ve skutečnosti je věčný. Vítězství v životě nespočívá v dosažení cíle. Vítězství v životě spočívá v tom, že po každém znovu vstanete. A pokud je to boj věčný, musí být kolektivní, protože v dějinách zůstane jen takový. Máme mezi sebou ale mnoho pýchy, každý se namyšleně tváří, že jen on je nositelem té jediné pravdy. Ztrácíme možnost komunikace a rozpadáme se. Levice se rozchází ve svých zájmech, pravice je v nich jednotná. Levice je příliš poetická, pravice příliš realistická. A abychom si to mohli přiznat, musíme se dát dohromady, a k tomu je třeba trpělivosti vůči nesouhlasnému názoru, je třeba ochoty ke kompromisům. Až příliš často se ale považujeme za nejvyšší formu vývoje a cizím názorem opovrhujeme. Chceme, aby vše odpovídalo schématu, které jsme si sami načrtli. V životě ale všechno chodí jinak, a tak ztrácíme energii nutnou k boji proti pravici, která se taky topí v protimluvech. A tak tomu bylo vždy.
Často opakujete, že jsme „vymysleli republiku a mysleli si, že jsme si všichni rovni, přinejmenším před zákonem“.
Všichni chápeme, že někteří jsou před zákonem rovnější než jiní. Bohatí mají lepší právníky. To ale neznamená, že bychom se měli vracet k absolutismu. Lidé, kteří na současné cestě narážejí na nejvíc překážek, by měli dál žít jako většina v zemi a ne jako privilegovaná menšina.
Jak by to vypadalo v praxi?
Levicově orientovaní lidé by měli vypracovat pravidla chování. Pokud nás pozvou k bohatému stolu, sedneme si, ale je nutné mít na paměti, že to není stůl náš. Náš stůl je stolem prostého lidu. Je třeba žít, jak myslíte, protože jinak myslíte, jak žít. Nemohu změnit to, že mnohým se žije špatně, a pokud to nemohu změnit, budu žít tak, jako většina. To je republika. Lidi, kteří milují peníze, je třeba z politiky hnát. Do politiky lze pouštět jen lidi, kteří žijí prostě a uměřeně. Když se z vás stane příklad, který někdo může následovat, nesmíte se dopouštět chyb, protože obyčejný člověk z ulice si toho všimne. A pokud ztratíme důvěru těch, které zastupujeme, stanou se z nás pokrytci. Nemyslím si, že je třeba proměnit se v poustevníka, ale je třeba žít životem většiny společnosti. Odpovídat požadavkům, které jsou obsaženy ve všech proklamacích o rovnosti, přerozdělování a spravedlnosti. Mám dojem, že levice v Latinské Americe ztrácí cestu. Pokládají červené koberce, nabízejí lidu hry a vytvářejí různé úřady, ale všechno je to klam. Ještě v chruščovských dobách jsem přijel do SSSR a odvezli mě do hotelu. Měli tam tak přepychové koberce, až mi po zádech přeběhl mráz. Podivil jsem se, proč kvůli proletářské revoluci vybudovali tak luxusní hotel. Od první chvíle se mi to nelíbilo. Začal jsem se rozhlížet a pochopil, že se tam rodí privilegovaná třída. Vždyť to, jak žiješ, je výsledkem toho, jak myslíš. Pokud procházíš životem nalehko, nebudeš se muset pod materiálnem nijak ohýbat. Prostý život je ve skutečnosti velmi pohodlný.
José Alberto „Pepe“ Mujica Cordano (*1935) V polovině 60. let se přidal k partyzánskému hnutí MLN-Tupamaros a následně 14 let strávil ve věznicích vojenské junty. Po pádu diktatury zastával v levicové koaliční vládě funkci ministra zemědělství (2005–2008) a v roce 2010 byl zvolen 40. prezidentem Uruguaye. Tehdy získal přezdívku „nejskromnější hlava státu na světě“, protože během mandátu žil na okraji Montevidea v malém domku se zahrádkou, na níž si pěstoval zeleninu, a 90 procent své prezidentské mzdy, která činila 12 tisíc dolarů měsíčně, rozdával nadacím na pomoc chudým a drobným podnikatelům.
Přeložila Tereza Spencerová
