Mladí, vzdělaní Pražané a nevzdělaní, hloupí, staří venkované

Avatar
Původní autoři

Petr Sak
27. 9. 2018
V poslední době se v českém, ale i v evropském veřejném prostoru objevil nový fenomén dělení společnosti, kdy na jedné straně je “mladá vzdělaná“ městská populace a na druhé straně „stará nevzdělaná“ venkovská populace. Toto nálepkování voličů se objevuje po volbách, které dopadnou jinak, než očekávali nositelé tohoto nálepkování. Zvláště intenzivně bylo využíváno v mediální propagandě po prezidentských a parlamentních volbách, ale mezinárodní přesah této nálepky byl vidět i ve Velké Británii po brexitu, kdy politici a novináři tvrdili, že mladí vzdělaní voliči hlasovali pro Evropskou unii a staří nevzdělaní hlasovali pro brexit. 


Je paradoxem, že za takovým tvrzením je nevzdělanost těchto politiků a novinářů, protože jestliže některá demografická skupina voličů o několik procent se odlišuje od druhé v rozsahu několika procentních bodů, nelze tento rozdíl interpretovat, že jedna skupina volila brexit a druhá setrvání v EU.

Uvnitř politické elity vzniká specifická skupina politiků a úředníků, se shodnými postoji, názory a chováním a s podobnou životní dráhou, která je zakončena jakýmsi inkubátorem tohoto zvláštního typů elitní kariéry. Inkubátor vzniká jako průsečík kabinetů úřadů vlády a ministerstev, sorozovských neziskových organizací a bruselských úřadů. Ministry se stále častěji nestávají politici, kteří mají za sebou politickou kariéru od lokální po vrcholnou politiku, ale neznámí úředníci bruselského ražení. Výchozí sociální základnou tohoto typu probruselského byrokratického politika je normalizační či transformační generace. (Sak, 2016). Ilustrací takovéhoto typu „vzdělaného“ mladého probruselského byrokrata je ministryně, která si plete 1. a 2. světovou válku a v České televizi, 7.3.2018 tvrdila: „že bez Evropské unie bychom nebyli vůbec nic a konečně by si to měli všichni uvědomit“.

Ze sociologických výzkumů, které jsem prováděl po desetiletí vím, že Pražané se naprosto odlišují od zbytku populace, sociologicky existuje Praha a Česko.

V české společnosti měla vzdělanost vysokou prestiž již z dob Rakouska-Uherska. Ve výzkumech prestiže povolání zaujímali v žebříčcích prestiže povolání učitelé základních, středních a vysokých škol přední místa. I proto nejen stoupenci, ale i odpůrci profesora Drahoše uznávali jako jeho nezpochybnitelnou přednost vzdělanost, kterou odvozovali od jeho titulu vysokoškolského profesora. To souvisí s poněkud konzervativním přístupem české společnosti k titulům, které však mají odlišný charakter.

Akademický titul získá absolvent vysoké školy splněním požadavků vysoké školy a závěrečnými státními zkouškami a obvykle bakalářskou či diplomovou prací. Vědeckou hodnost PhD., dříve CSc. a DrSc., získává odborník prokázáním schopností vědecky pracovat a publikovanými výsledky své vědecké práce. Docent a profesor jsou vědecko pedagogické hodnosti a získává je pedagogický pracovník s prokázanými a publikovanými vědeckými výsledky. Docent při habilitaci obhajuje habilitační práci, která má být originálním výstupem jeho vědecké práce a dokládat její potřebnou úroveň. Dále existuje habilitační řízení umělecké, v němž jde o propojení umělecké a pedagogické činnosti.

Ovšem poněkud kacířsky tvrdím, že ani jeden titul není titulem vzdělanosti, jinými slovy žádný z těchto titulů negarantuje vzdělanost jeho nositele, a to dokonce ani u těch, kteří poctivě studovali a napsali sami svou diplomovou či disertační práci. Všechny uvedené tituly se získávají v rámci konkrétní vědní disciplíny Degradace vzdělání v posledních třech desetiletích je mimo jiné důsledkem zdůraznění jeho funkce přípravy na výkon profese a potlačení ostatních funkcí vzdělání. Ostatně stávající ministr školství ještě ve funkci náměstka na semináři k Úmluvě o právech dítěte v Senátu ČR dubnu 2016 v diskusi prohlásil, že vzdělanost je schopnost uplatnit se v praxi. V tom případě nejvzdělanější jsou mafiáni.

Co je tedy vzdělanost? Názory mezi pedagogy se různí a to i mezi jednotlivými pedagogickými směry. Vzpomínám si na bonmot, který říkal v šedesátých letech studentům prof. František Hyhlík: „Vzdělanost je to, co zbyde, když zapomeneme, co jsme se naučili“. Vzdělanost je soubor znalostí a kompetencí, které umožňují člověku rozumět světu kolem sebe, vesmíru, přírodě, společnosti, svému místu v něm a porozumět sám sobě. Vzdělanost je také schopnost poznávat a přenášet do svého života kulturní dědictví lidstva. Vzdělanost člověka se promítá do jeho životních cílů, hodnot a každodenního života. Všechny dimenze světa vnímá i v jejich dynamice, to znamená jejich historii. Svět nelze vnímat staticky a mechanicky, protože bez příčinných souvislostí jdoucích z minulosti do přítomnosti a budoucnosti ho nelze pochopit vůbec. Každý jev, každá entita je provázána s dalšími, protože je součástí dalších systémů a subsystémů, od toho největšího – vesmírů až po ty nejmenší, přičemž mají odlišný charakter. Nevzdělanost znamená nevnímat tyto souvislosti a historickou příčinnou souvislost. Součástí vzdělanosti jsou i kompetence týkající se intelektu, lidského myšlení. Kritická analýza, výroková logika jsou nezbytnou součástí vzdělanosti. Vzdělanost není slovníková znalost jednotlivých témat, ale schopnost vnímat jevy v souvislostech a v kontextu.

Tituly dokládají splnění podmínek k jeho dosažení v daném oboru, vědní disciplíně. Vraťme se k příkladu prof. Jiřího Drahoše, který vystudoval fyzikální chemii a habilitoval se v oboru chemické inženýrství. Zde je zřejmě plně kompetentní, ale z těchto titulů nelze vyvodit, že je vzdělaný. Již ve 20.století se objevil pojem fachidiot, což označuje vysoce kvalifikovaného, specializovaného odborníka, který postrádá znalosti mimo svůj obor a proto jeho soudy a názory mimo vlastní obor jsou často nesprávné, naivní a nekompetentní. Při studiu medicíny získávají studenti znalosti o lidském těle, jeho částech, funkcích jednotlivých orgánů, což je jistě segment tvořící vzdělanost, ale není to vzdělanost celá. Mezi lékaři byly známé osobnosti, které budily respekt nejen odbornými kvalitami, ale svým celkovým rozhledem, kulturností a vzdělaností. To vše však byla přidaná hodnota jejich vzdělávacích a kulturních aktivit. Ke vzdělanosti dospíváme přesahem z jednoho vědního oboru a celoživotním formálním, neformálním a informálním vzděláváním v procesu celoživotního učení. Při posuzování rozhovorů, vystoupení a diskusí prezidentských kandidátů jsem takto pojatou vzdělanost u prof.Jiřího Drahoše příliš nenacházel.

Zvláštním fenoménem je selský rozum, který je dáván do protikladu se vzdělaností získanou vlastnictvím vysokoškolského diplomu. Selský rozum je výsledkem sociální evoluce. Od dob neolitické revoluce člověk není pouze pasivně závislý na přírodě, ale svou aktivitou se stává partnerem přírodních procesů. Snaží se přírodě rozumět, předvídat její proměnu a na základě chápání přírody v jejích proměnách provádí svou zemědělskou činnost. Porozumět přírodě a být s ní v harmonii byla otázka přežití, protože ona s ním nediskutovala, ale poskytovala mu tvrdou zpětnou vazbu. Zvolení optimálního termínu k setí určovalo velikost sklizně. Selský rozum nejsou jen po generace získávané a předávané zkušenosti. Selský rozum je také způsob myšlení, který stojí na faktických základech a počítá s tvrdou zpětnou vazbou za každou chybu. Vzdělaní mladí v městech tuto tvrdou zpětnou vazbu nemají. Na ministerských úřadech za jakoukoliv chybu neplatí, za tyto chyby platí národ. Jakou vzdělanost a kompetenci vůči vzdělávacím procesům má ministryně školství s diplomem z právnické fakulty. Vzhledem k vzdělávacímu systému je její vzdělanost mizivá, ale navíc oproti starým hloupým venkovanům u ní absentuje selský rozum. Dopady jejích rozhodnutí a voluntaristického působení na vzdělanost národa jsou srovnatelné se zavřením vysokých škol v protektorátu a důvěra ve financování sportu se posunula k nule. Zpětná vazba, odpovědnost, je oproti starým hloupým venkovanům nulová, respektive odpovědnost je politická což je synonymum pro nulovou trestní odpovědnost. Politická odpovědnost tak vlastně není žádnou odpovědností, ale ochranou. V praxi to znamená, že z ministerské pozice přejde do parlamentu.

Od mladých vzdělaných Pražanů a starých nevzdělaných venkovanů se přesuňme k entitě Praha. Praha má historicky vzniklou zvláštní funkci v rámci českého národa a české státnosti. Zajímavý je reálný vztah Prahy a zbytku Česka. V Praze kázal Jan Hus, zde se na univerzitě se tvořilo duchovní a intelektuální jádro evropské reformace. Ovšem Jan Hus nebyl Pražák, do Prahy přišel z toho hloupého venkova. Reformaci dovršil Jan Amos Komenský také hloupý venkovan. Ani jeden z nejvýznamnějších českých a moravských skladatelů B. Smetana, A. Dvořák a L.Janáček se nenarodil v Praze. Nejvýznamnější osobnosti vzniku Československa T.G.Masaryk, E.Beneš, A. Rašín, K. Kramář a A. Švehla mají také původ na hloupém venkově. Hlavním protagonistou února 1948 byl opět venkovan K.Gottwald a Pražského jara charismatický Slovák A.Dubček. Z československých a českých prezidentů pouze Václav Havel a Václav Klaus byli Pražáky. Sledujeme – li původ významných kulturních a vědeckých osobností zjistíme, že významný podíl jich nepochází z Prahy. Ten podíl je překvapivě vysoký vzhledem k tomu, že děti v Praze měly a mají daleko lepší objektivní podmínky ke svému intelektuálnímu a uměleckému rozvoji. To platí i o sportovcích. Kolik současných špičkových tenistek pochází z Prahy?

Česká kotlina historicky zásobuje Prahu mladými talenty, mozky a v Praze dochází k završení jejich vzdělanosti a rozvoje talentu. V Praze staví na základu selského myšlení a autenticity. Na českém venkově v národním obrození vznikal s pomocí venkovských farářů a venkovských učitelů podivuhodný životní styl, bydlení s knihou a život malých společenství inspirovaných hudbou, zpěvem, divadlem a spolky. Tento životní styl s aktuálními modifikacemi vydržel až do roku 1990.

V Praze vznikla Charta 1977 a byla podepsána Anticharta. Vůbec není překvapivé, že mezi nejvýraznějšími představiteli tzv. Pražské kavárny a kritiky hloupého venkova jsou signatáři Anticharty (např.Z.Svěrák) a naplněním absurdity odkazu Václava Havla je signatářka Anticharty Dagmar Veškrnová-Havlová kšeftováním s lavičkami Václava Havla.

Pražany naplněné Václavské, resp. Staroměstské nám. manifestovalo podporu Hitlerovi, v únoru 1948 K.Gottwaldovi, v květnu 1945 zde došlo k Pražskému povstání,v srpnu 1968 se postavilo ruským tankům, v listopadu 1989 protestovalo proti „ubití“ studenta Jana Šmída brutální totalitní policii. V Praze rozhodli o vnucení zemědělských družstev venkovu a o čtyřicet let později opět v Praze rozhodli o rozbití družstev, které mezitím dosáhly v Československu soběstačnosti v kvalitních potravinách. V Praze se často rozhoduje o venkovu ve stylu o nás bez nás. Když se zahledíme do minulosti, jakoby se vynořovaly dvě Prahy a dvě tváře Prahy existují i dnes, i když žijeme v mediální době, kdy se zdá se, že existuje pouze realita, kterou konstruuje Česká televize. Ta lepší tvář Prahy je tvořena talentovanými hloupými venkovany, kteří Prahu neustále obrozují duchovně, intelektuálně, umělecky a selským rozumem. Praha a český venkov jsou magicky propojeni a žijí ve funkční symbióze. Ta hloupá tvář Prahy, opakovaně poklonkuje a slouží měnícím se pánům, které nachází v zahraničí a pohrdá hloupým venkovem. Intelektuálně častý typ Pražana je člověk, který selským rozumem již nedisponuje, ke vzdělanosti ještě nedospěl a tak uvízl ve stavu polovzdělance, kterého také charakterizuje nedostatek pokory a skromnosti, arogance, netolerance a primitivní černobíle vidění světa. Neautenticita limituje také jeho myšlenkové operace a tak je mnohem snázeji manipulovatelný a snadněji se stává součástí davu vytvořeného na základě primitivních černobílých hesel.