Jaroslav Král
27. 9. 2018
Také letos si dne 28. září si připomeneme nový státní svátek, označený jako Den české státnosti a s ním také spornou osobnost knížete Václava. Spor můžeme vést o to, jakou českou státnost vlastně máme slavit? Nesporné je naproti tomu, že bratrovražda nebyla motivována mezi panovnickými rody tehdy obvyklou touhou po vladařském stolci, ale odlišnou politickou koncepcí.
Na jedné straně pobožné kněžny Ludmily, která vychovávala Václava a formovala jeho myšlení, a na straně druhé kněžny Drahomíry, které ovlivňovala Boleslava. Václav dobrovolně přijal podřízenou úlohu k Německu a platil známé poplatky. Provedl také rychlou a důslednou christianizaci státu a stal se štědrým donátorem církve, za což ho římskokatolická církev dodnes velebí jako prvního klerikální panovníka. Boleslav po Václavově smrti s Němci bojoval za nezávislost přemyslovského státu a podlehl až po 13 letech, kdy byl přinucen k obdobné lenní podřízenosti.
Václavovi příznivci argumentují, že Němci byli beztak silnější a že rychlá christianizace nás uchránila před osudem vyvražděných pobaltských Slovanů. Boleslavovi příznivci zase argumentují tím, že Václav byl jako panovník slaboch, který se o odpor ani nepokusil a že doba 13 let bojů již svou délkou svědčí o tom, že získat nezávislost zřejmě nebylo vůbec nereálné. Věci nejsou černobílé a zřejmě částečně platí oba pohledy. Do jaké míry, to nechť zhodnotí především historici.
Horší však je, že tento sporný Václavův odkaz se promítá do naší novodobé historie. Již za druhé předmnichovské republiky došlo ke glorifikaci sv. Václava konzervativními katolickými kruhy za jeho „realistický a předvídavý vztah k německé říši“, který za protektorátu vyvrcholil zřízením Svatováclavské orlice jako protektorátního vyznamenání pro kolaboranty (viz wikipedie). Ještě horší však je, že se druhá republika stále více zpřítomňuje právě dnes. Stejně jako tehdy se i dnes množí otevřené útoky na prezidenta E. Beneše, dochází k přepisování novodobých českých a československých dějin a stupňuje se „vstřícnost“ vůči sudetským Němcům.
Politici TOP 09 a KDU-ČSL se v tom začali předhánět. Zatímco všemi mastmi mazaný M. Kalousek na sjezdy landsmanšaftu za sebe posílal svého 1. místopředsedu M. Ženíška, lidovci se odhodlali k přímé účasti jak svého předsedy P. Bělobrádka, tak i D. Hermana, který se sjezdu landsmanšaftu dokonce zúčastnil jako první ministr vlády ČR v historii. Byl to právě Daniel Herman, který se také vyjádřil, že si umí představit ČR jako součást Spolkové republiky Německo. Po negativních ohlasech se své prohlášení snažil zmírnit, že „to myslel pouze v ekonomickém smyslu“. Pokud by byla Svatováclavská orlice, čistě hypoteticky vzato, obnovena jako státní vyznamenání, prohlašuji, že navrhnu Daniela Hermana na jejího prvního novodobého nositele.
