Rostislav Iščenko
18. 9. 2018 gepolitika
Odvolací soud Anglie a Walesu 14. září vyhověl žádosti Ukrajiny a poslal případ tří miliard dolarů, které stihl odčerpat z 15-ti miliardové půjčky, poskytnuté Ruskem v roce 2013, Janukovyč, k novému projednání. … Stockholmská arbitráž, která posoudila vzájemné nároky stran, je “vyřídila” tak, že Ukrajina ocitla ve výhodě 2,5 miliardy dolarů. Rozhodci zdůvodnili své rozhodnutí nikoli obsahem smluv, ale špatným ekonomickým stavem Ukrajiny. … Ani Stockholmská arbitráž není oprávněna řešit ekonomické problémy Ukrajiny (natož na úkor Gazpromu), ani britské soudy nemohou řešit vzájemné politické nároky států.
Jejich kompetence spočívá výlučně v posouzení splnění/nesplnění částí smlouvy smluvními stranami a v případě jejich nesplnění v uplatnění sankce stanovené touto smlouvou. … Od nepaměti stát, který rozpoutává válku, chce uvalit vinu na oběť agrese. A vůbec se to neděje s cílem uklidnit choré svědomí. Reputace agresora ještě nikomu nepřinesla dividendy. Obvykle se ostatní sjednocují proti tomu, kdo zaútočí…
Ukrajina uznává dluh, ale chce, aby bylo definitivně rozhodnuto podle modelu rozhodnutí Stockholmské arbitráže o dluhu společnosti Naftogaz společnosti Gazprom. Kyjev se domnívá, že pokud se odečtete jeho dluh od účtů, které vystavuje za “odcizení Krymu” a pomoc Ruska Donbasu, pak bude ještě Moskva dlužit, přičemž velkou částku.
Chci připomenout, že Stockholmská arbitráž, která posoudila vzájemné nároky stran, je “vyřídila” tak, že Ukrajina se ocitla ve výhodě 2,5 miliardy dolarů. Rozhodci zdůvodnili své rozhodnutí nikoli obsahem smluv, ale špatným ekonomickým stavem Ukrajiny. Rusko nyní usiluje o přezkum tohoto rozhodnutí v odvolacím řízení a těsně před rozhodnutím britského soudu odvolací soud ve Stockholmu zrušil pozastavení rozhodnutí Stockholmské arbitráže do definitivního rozhodnutí odvolací instance.
Dosud obě řešení nic nemění.Oba spory zůstávají v podstatě neuzavřené. Ale právě jejich principiální nedokončení, při perfektní zjevné dokonalosti ruské pozice spolu s již přijatým nespravedlivým rozhodnutím Stockholmské arbitráže, vytváří situaci, kdy tradiční mezinárodní struktury pro řešení ekonomických sporů jsou zbytečné kvůli zřejmé politizaci přijímaných rozhodnutí.
Ani Stockholmská arbitráž není oprávněna řešit ekonomické problémy Ukrajiny (natož na úkor Gazpromu), ani britské soudy nemohou řešit vzájemné politické nároky států. Jejich kompetence spočívá výlučně v posouzení splnění/nesplnění částí smlouvy smluvními stranami a v případě jejich nesplnění v uplatnění sankce stanovené touto smlouvou.
V posledních dnech však utrpěl nejen Gazprom, nejen Rusko a nejen mezinárodní soudnictví. Patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole, navzdory protestům hlavy Ukrajinské pravoslavné církve metropolity Onufry, poslal dva exarchy na Ukrajinu, aby připravili autokefalii, o kterou ho nežádali ukrajinští pravoslavní, ale politické autority a schismatické sekty. V EU zase vyvstává skandál kolem pokusu Evropského parlamentu a Rady EU snížit význam Maďarska jako člena EU za politiku proti přistěhovalcům.
Navenek se může zdát, že tyto události nemají mezi sebou nic společného. Ve skutečnosti to jsou články jednoho řetězu. Každý z nich je pokusem o zničení stávajícího světového řádu. Některé v oblasti mezinárodního soudnictví, některé v církevních vztazích v pravoslavném světě, některé v oblasti vztahů mezi národními státy a byrokratickými strukturami EU. Přičemž nejde o přeformátování některých struktur, nejde o získání výhod nějakým státem, ale právě o zničení celého globálního právního systému, který upravuje politické, ekonomické, finanční, sportovní, kulturní a jiné vztahy. Například “olympijský dopingový skandál” kolem ruských sportovců nebyl ani tak pokusem ukrást vítězství ruského týmu, zostudit ruský sport a ponížit Rusko (měl se spíše jevit, aby přiměl Moskvu k neadekvátnímu odvetným opatřením), jako spíše pokusem o zničení světového olympijského hnutí, ale tak, že Rusko by bylo na vině.
Jak vidíme, Moskva je neustále tlačena k podnikání razantních kroků v různých směrech. Proti mezinárodním hospodářským soudům, proti olympijskému hnutí, k zasahování do otázek církve. A v politicko-diplomatické sféře “záležitost kocoura Skripalových”, ve které královská britská vláda nelitostně pronásleduje nejen naše přeběhlíky, ale i své vlastní občany, a která, dovedená ve výsledku k absurditě, má nakonec pohnout Rusko k ostré diplomatické demarši proti Británii, což umožní obvinit Moskvu z prudkého zhoršení mezinárodního klimatu.
Ale není to jen na Moskvě. Stejným způsobem Spojené státy postrkují Čínu a EU, aby hrály na oslabení dolaru, což Trumpův tým potřebuje mnohem víc než Peking nebo Brusel (Evropě a Číně to přinese spíše ztráty než zisky). Již jsme zmínili maďarský precedens. Zde jde vlastně o to , že globalistická evropská byrokracie tlačí národní státy Evropy k demontáži Evropské unie, což je nepřátelská struktura vůči jejich svrchovanosti.
Od nepaměti stát, který rozpoutává válku, chce uvalit vinu na oběť agrese. A vůbec se to neděje s cílem uklidnit choré svědomí. Reputace agresora ještě nikomu nepřinesla dividendy. Obvykle se ostatní sjednocují proti tomu, kdo zaútočí. Například důvodem vstupu Velké Británie a poté i Spojených států do první světové války bylo porušení neutrality Belgie Německem. Stejně tak porušení neutrality Belgie, Dánska a Norska ve druhé světové válce posloužilo Rooseveltově administrativě jako dobrá propagandistická služba, která umožnila přesvědčit zpočátku více než neutrálně naladěné Američany, že Spojené státy jsou povinny poskytnout Velké Británii vojenskou a ekonomickou podporu, a to i v podobách, které jsou nepřípustné pro neutrální stát (vlastně vyprovokovat zapojení USA do války). A to navzdory skutečnosti, že během druhé světové války spojenci neskrývali svůj záměr porušovat neutralitu sami, přinejmenším Belgie a Norska, a v předvečer první světové války Británie horlivě naznačovala Němcům, že nebude bojovat bez ohledu na to, co se stane na kontinentu. A pak řekla, že prostě nemůže přežít opovážlivé pošlapání belgické neutrality.
V obou případech přispěl status agresora, zakotvený za Německem, k vytvoření prakticky globální koalice proti němu. A pokud ve druhé světové válce tento status odpovídal realitě, pak v první světové nebyl Berlín větším agresorem než Londýn, který nejvíce usiloval o vyprovokování a zažehnutí této války.
Takto viník světových nesvárů ztrácí spojence, nese odpovědnost za vznik konfliktní situace v očích světového společenství, ztrácí podporu, noří se do izolace a to všechno nepřispívá k jeho vítězství při konfrontaci.
Dnes, když Spojené státy nedokáží udržet svou hegemonii v současné globální konfiguraci, vynakládají veškeré úsilí na její zničení. Ničí se všechno, na co jen může Washington dosáhnout: země, mezinárodní organizace, normy mezinárodního práva. Ale pověst ničitele vede k vážným politickým ztrátám. Dokonce i myšlenkově blízké elity nejbližších spojenců se začínají obávat nepředvídatelnosti svého partnera, nebo spíše jeho předvídatelné ničivosti. A USA by se o tuto odpovědnost rády podělily s ostatními (Ruskem, EU, Čínou). Je to přibližně tak, jak se chovají ukrajinští “experti” v ruských talk show, kteří začínají křičet u otázky o jakémkoli porušování pravidel práva, cti, spravedlnosti a zdravého rozumu na Ukrajině : “U vás je to také tak!”nebo “Jste ještě horší!” V situaci, kdy neexistuje žádné ospravedlnění a zločin je zjevný, nesnaží se ospravedlňovat, ale snaží se rozdělit odpovědnost.
A tak přesně stejným způsobem USA, chaotizací planety a ničením struktur, které regulují mezinárodní vztahy v různých oblastech, vytvářením na místě civilizace barbarské periferie (jako v Libyi, na Ukrajině, v Iráku, v Afghánistánu, v Jemenu, jak se pokoušely a pokoušejí v Sýrii, Íránu, Turecku, Venezuele, Nikaragui, Arménii, Střední Asii, Pákistánu, Číně a dokonce i v samotném Rusku) by si přály uvalit odpovědnost za zničení civilizace, smrt milionů a vysídlení desítek, ne-li stovek milionů lidí, kteří ztratili prostředky k existenci ve své vlasti, na ostatní světové hráče.
Za tímto účelem podporují stávající rozpory a vytvářejí nové linie zlomu, tam, kde doposud nebyly, využívají svého vlivu v mezinárodních strukturách, aby donutili některé z nich přijímat nepřiměřená rozhodnutí, která jsou jednoznačně nepřátelská vůči jednotlivým zemím (včetně Ruska), v očekávání tvrdé reakce od těch, kterým ublížila a na něž by pak mohla být uvalena vina za demontáž globálního systému mezinárodního práva a zhroucení příslušných institucí.
To vše by mělo zvýšit důvěru v USA a snížit podporu jejich protivníků, což Washingtonu zase poskytne příležitost, aby, když prohrál uspořádaný svět, vyhrál svět chaotizovaný.
Jedná se o dlouhou a komplikovanou vzájemnou hru na nervy, v níž se Rusko, Čína, Irán, částečně Turecko a nyní již i významná část Evropské unie snaží získat čas na přestavbu globálního systému, vytvoření nového, uzavřeného před invazí amerického arsenálu mezinárodního práva. Na druhou stranu Washington a jeho spojenci v nejrůznějších zemích spěchají, aby chaotizovali co nejvíce zemí a struktur, aby vyvolali střety s účastí svých protivníků s tím, že je ve hře bez pravidel zbaví převahy, kterou získali ve hře podle pravidel.
Musíme pochopit, že zničení mezinárodního právního systému není vedlejším efektem působení USA, ale jejich strategickým cílem, jejich poslední šancí vyskočit z zugzwangu a získat svobodu politického manévru. A Washington bude nadále důsledně směřovat k tomuto cíli.
Když vás chtějí vyprovokovat ke konfliktu, dříve nebo později vytvoří situaci, v níž stejně budete muset buď bojovat, nebo kapitulovat. K tomu je vždy nutné být připraven. Přeměna “z Leopolda na leoparda” musí však být vždy náhlá, neočekávaná pro nepřátele a stejně (nebo dokonce i efektivnější) efektivní, jako byla gruzínská operace roku 2008 a krymská v roce 2014.
Řád má vždy více šancí, že vyhraje, než chaos. Ale k tomu je třeba řád zachovat, alespoň pro sebe a své spojence.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
