Patrick Ungermann
15. 9. 2018
Začetl jsem se ve vlaku do časopisu. Jistě se jmenoval Ona… dál to nevím, vytěsnil jsem to. Jedna paní (nechci se obouvat do jejího jména) vystřihla na dvojstránce fejeton o ženách, dýchajících mužským borcům na záda. Trochu jsem se s tím článkem pohádal. Začal tvrzením, že ženy už nejsou křehké pohlaví. Kmitlo mi hlavou, jestli je to vůbec ke chlubení. Představte si, že bych měl obdivovat větu: My už jsme taky křupani.
Paní přidala poznatek, že ženy nás dostihují do té míry, že mužským borcům dýchají na záda. Tedy závodnice. Ten typ dívky, se kterou jsem nikdy nechodil, poněvadž jsem nikdy necítil potřebu štvát se a dýchat někomu na záda.
Autorka složila poklonu ženám předešlých generací, díky kterým mají ty dnešní kartu do bankomatu. O dva řádky jinde burcovala, že se ženská otázka pohne z místa, až budou mít ženy široké možnosti pracovat na zkrácený úvazek. Jako absolvent předmětu logika jsem si obě informace spojil do úsudku: Jaké asi peníze si vyzvedne z bankomatu paní, co pracuje na krátký úvazek? Samozřejmě v případě běžné hodinové mzdy. Zkrácený úvazek by vůbec nepomohl stěžovatelkám, co tvrdí, že z nějakého důvodu si ženy přijdou na nižší výplatu než my. Nevím, osobně pobírám tabulkový plat a je mi jasné, že mzda ze zákona nesmí být rozdělena na tabulkovou mužskou a tabulkovou ženskou. Dodám, že snahu, aby se žena zaměstnala po boku mužů, posilují stanoviska blízká feminismu (Tomáš Garrigue Masaryk hovoří o tom, že v ženě se skrývá obrovský potenciál) i stanoviska čistě levicová (Vladimír Iljič Lenin tvrdí: „Je třeba nahnat ženu do výroby.“).
Nejsem zastánce teze, že žena musí chodit do práce, a to hned na osm a více hodin. Pokud bych místo částečného platu pobíral skutečný mužský plat, nemusela by má žena chodit do zaměstnání tak často a tak dlouho. To bychom ovšem měli platovou nerovnost danou pohlavím. Jestliže takovou nerovnost mít nechceme, musí on i ona pobírat částečný plat a až součet těchhle platů dobře uživí rodinu. Z toho ale vyplývá, že žena chodí do zaměstnání stejně často a stejně dlouho jako muž. Ve hmotném světě (a tím spíš ve světě peněz) je zkrátka vždycky něco za něco. Je to proto, že peníze nešíří skutečné blaho, ale jenom se přičítají nebo odečítají. Jediné, co s nimi naděláš, jsou kupecké počty.
Pisatelka fejetonu neprozradila, jestli má děti a co s nimi podniká, nebo s manželem. Vtipně se zmínila, že láska k Savu (úklidový prostředek) není ženám vrozená, a že ženy často myjí okna proto, aby za nimi uviděly slibované fáro nebo, ještě lépe, pláž u moře. Fejeton je žánr s nadsázkou. Slovo se v něm nedá tak úplně vzít za slovo. Jen mi, jako středně uhoněnému člověku – chcete-li muži – zvědavost nedá: Co by v tom vyšetřeném čase autorka podnikala? Přirozeně mi do toho nic není. Říkám mladším lidem: Poznat své místo v řádu světa je vzácný dar. Čili nežijme nad poměry.
Nikdy jsem ženě nesliboval fáro. Ani na MDŽ, ani na první opojné schůzce. Prostě netoužím, aby mi připomenula španělské přísloví: Sliby se slibují, blázni se radují. I má žena miluje pláž, tak jako mnoho paní a slečen. Koupat se ve slunci. Koupat se ve své kráse a ve slunci. Koupat se ve své kráse a ve slunci a prožívat i jiná dobrodružství…
Mám rád moře. Plavu na dosah dítěte, potápíme se. Učíme se ponory. Učíme se znát jaderskou zvířenu. Mám rád děti. Jednou se mi poštěstilo něco většího než zkrácený úvazek. Čtrnáct měsíců jsem nemohl sehnat v oboru v dojezdu dvou okresů práci. A doma žena, tři – šest mateřské a novorozeně. Po čtyřech měsících mi přestal úřad práce vyplácet podporu. Jiný úřad nevyhověl mé žádosti o sociální příspěvek, protože jsem rok předtím pobíral mzdu. Úřad nepochopil, že loňská mzda je dílem projedená, dílem odešla s loňskými platbami. Další úřad mi připomněl, že zdravotní pojištění si i tak budu hradit sám. Úřady nezabraly. Klekl jsem si k modlení a něco se začalo rýsovat. Překládal jsem anglickou beletrii. Jistě, osm hodin denně u počítače a číst to po sobě do otupení. Ale na dosah bylo dítě. Procitlo? Už se na něj usmívám. Potřebovalo převinout? Krásně mi to šlo. Jezdil jsem s kočárkem podél řeky a topolů. Těch písniček, říkadel, pohádek! Však jsem si je i psal. A když jsme povyrostli, znal jsem na pískovišti v parku celou osádku maminek s ratolestmi. A, abych nezapomněl, honem k tomu počítači dohnat hodiny práce. Řadoví překladatelé si nežijí pohodlně. Mzdu nemají hodinovou, a když se jejich překlad dočká přijetí, zkusí to vydavatel s tím, že výplata přijde do tři čtvrtě roku, až jak se kniha bude prodávat… A přece mi těch čtrnáct měsíců práce z domu prospělo po zbytek života. Tedy, manželství mi to spíš rozhasilo. Ale s dítětem jsme se poznali a přilnuli k sobě. Je už dost velké, s vlastními rozumy, ale uspává se a hraje si s tatínkem.
Ani já, paní autorko, netrpím vrozenou láskou k Savu. Jenže mám na chalupě nemocné rodiče a je na mě, abych tam provozoval hygienu. A co čtvrt roku vyhlásím generální úklid jednomu panelovému bytu. Ve všední dny kutím často večeře, žena chodí ze zaměstnání déle. O sobotách, o nedělích vařím rodičům. Jsem muž, který je hrdý na dva tituly: Na to, že je syn a na to, že je otec.
A ještě k té úvodní tezi o křehkém pohlaví: Že bývají mužská těla robustnější, to nelze popřít.
V rozumných časech tento stav kopíruje dělba práce mezi muži a ženami. Jenom si myslím, že pohlaví není samo o sobě křehké nebo hrubé. Je prostě takové, jací jsou jeho nositelé. Jemní, něžní, nebo hrubí a neotesaní. Pohlaví, při všech hrátkách s ním, má jednoznačný účel: Vede k pohlavnímu životu. A pohlavní život má další předem daný účel: Vede k početí a k rodinnému životu, abychom nevymřeli a aby se nerodily samé děti ulice. Ačkoli je největším pohlavním orgánem u nás i u žen mozek, nejsme jenom to pohlaví. A proto nezáleží na tom, kolik máme ve vládě pimpulů a kačenek, ale na tom, kolik je tam myslících hlav a statečných srdcí.
