V čem je rozdíl? Nepíši na něčí objednávku…

Ivan David
29. 9. 2018
Jeden statečný Anonym napsal komentář ZDE (23.32), klade v něm otázku, zda se cítím být něco víc, než „obyčejní pisálkové“, a co mě opravňuje k takovému pocitu, a zda jsem tedy „neobyčejný pisálek“. Ano, cítím se být svobodným občanem (jak to jen jde), a to vždycky bylo víc než nájemný sluha. Někteří sluhové slouží dobrovolně a rádi, ale nic to nemění na podstatě jejich postavení. Někteří pisálci píší skvěle, promyšleně a obratně, ale vedle stylu a obsahu je dobré hledět na to, čemu a komu slouží. Skuteční novináři byli vytlačeni na okraj nebo mimo profesi. Jsou znevýhodněni tím, že nejsou ochotni ke všemu. To je ten rozdíl, který Anonym 23.32 nepostřehl.


Anonym 22.19 soudí, že to „mám popletené“, neboť politici nebyli zvoleni 100%, a proto jsou kritizovatelní těmi, kteří je nevolili. Nepostřehl, že jsem netvrdil, že zvolení jsou nekritizovatelní, jen jsem poukázal na to, že najatí pisálkové si přisvojují právo neomezeně a beztrestně vylévat do veřejného prostoru svoje sprosťáctví, ale politici by to měli trpně snášet a být trestáni. Samozřejmě, že vím, že ne právě malá část politiků jsou také jen najatí sluhové, ale proč by měli mít menší právo se vyjadřovat než najatí sluhové, které nikdo ani nezvolil, a přece mají nesrovnatelně více prostoru.

Anonym 13.40 má pravdu, když tvrdí, že: „Z toho, že pan Grospič poukázal na stanovisko Ústavního soudu, podle kterého musí “politicky exponované osoby snést větší veřejný tlak” ještě neznamená, že dotyčný s tímto stanoviskem ÚS souhlasí…“, jenže pokud s ním nesouhlasí, proč jím argumentuje? Moje námitka spočívá v tom, že pokud je výrok lživý a má charakter pomluvy nebo šíření poplašné zprávy, nelze ho podle mého soudu označit jako přípustný „větší veřejný tlak”. Problém spočívá v tom, že pomluva i šíření poplašné zprávy jsou úmyslné trestné činy, takže je nutné dokázat úmysl. Je vždy problém, co mohl a měl vědět autor nepravdivého výroku, neboť na něm je důkazní břemeno.

Mnoho informací si lze těžko definitivně samostatně ověřit a je nutno spoléhat na prameny. Proboha, které jsou dnes spolehlivé?… Ty, které ostatní bez důkazů obviňují z šíření desinformací? Lhář křičí chyťte lháře. Nezbývá, než se spolehnout na porovnávání jednotlivých informací s reálným stavem věcí, ale k tomu je třeba mít informace, znát reálný stav věcí. Zřídka lze pracovat s jistotou, většinou jen s pravděpodobností, uvažovat, komu to všechno asi slouží, kdo jsme my, a z čeho máme prospěch a z čeho škodu…