Jiří Jírovec
3. 10. 2018
Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!! Karel Kryl, Píseň neznámého vojína. Představa položení života za vlast či národ je populární v dobách, kdy nehrozí proměňování slov v činy. Doby, kdy se král rubal v čele svých vojsk, byť poloslepý, jsou dávno pryč. Když se ve Vietnamu bojovalo o Ameriku (tuhle pitomost možná nikdo neřekl, ale když se může v Kábulu bojovat o Prahu, tak proč ne…), tak se budoucí president J.W. Bush ukryl do bezpečí domácí letecké základny.
Boj v americké armádě bývala čest svěřená jen občanům. Jenže těm se do válek nechce a tak bylo toto privilegium rozšířeno na držitele zelené karty. A obecně na chudáky rekrutované na parkoviští obchodních center. Války přece jenom nejsou pro slušné lidi.
Vůdcové časem zesrabovatěli. Kdepak mávající špalíry a státníci v otevřených limuzínách. Nejmocnější muži světa soupeří, kdo ho má větší a delší – tedy auto, váhu opancéřování, a možná zásobu krve, kdyby došlo na transfuzi v terénu. Paranoja ochranek dosáhla takového stupně, že Trump měl v Helsinkách dvě identická auta, která u hotelu zajela do stanu, aby se nedalo zjistit, jestli jel v prvním a nebo ve druhém.
Vraťme se ale na domácí půdu. Který politik by posloužil jako příklad a stanul v první řadě lučištníků, kopiníků a jinách rekrutovaných a riskoval svůj život? Možná nějaký pirát, protože ti slibují “Popereme se za vás”. Vynechat můžeme zloděje a obchodníky s chudobou a konec konců i generály a jiné šajby zlidšťující válku čistotou uniforem a nablýskaností metálů.
Pokládání životů maji v pracovní náplni vojáci, tedy profesionálové.
Co, ale řadový občan? Ten žádnou přísahu nepodepsal a může se ptát: Co z Česka vlastně stojí za obětování života. Hranice, které prakticky neexistují, bohatství, dávno patří někomu jinému, majetek a sídla několika nejbohatších nebo králikárny na sídlištích?
Možná zbývá mateřský jazyk, pokud za něj budou plédovat poslanci, kteří správně zauvnímali hrozící nebezpečí.
Máme obětovat život kvůli historii, kterou jsme si částečně vymysleli a tu modernější potlačujeme. Máme bojovat kvůli Řípu, medu a strdí pod ním? Možná ano, vypráskali jsme přece odtamtud předcházející milovníky sladkost. Těžce nabytou zem nenecháme padnout cizákům. Jenže kterým? Germánům nebo Slovanům?
Patří nám Dukovany, Temelín a Karlštejn. A co dál? Nejspíš dědictví Švejka “Nesřílejte, jsou tady lidi”.
Máme i Cimrmana. Výrok z jeho hry, Dobytí Severního pólu, je pro dobu žádající si oběti velmi případný. Náčelník, Čech Karel Němec rozhodne, že až na pól dopraví, alespoň posmrtně, dvoučlennou americko-českou výpravu profesora McDonalda a jeho poručíka Berana:
Jsme sami na pokraji sil, ale postupme tu oběť. Svažme je dohromady, ať se Fištenskému lépe nesou.
