Posledních deset odnárodněných ročníků na stavbě století

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
26. 10. 2018
I vy můžete mít tahurpa ahayratmatakal a těšit se na solodum günlerüm! A teď mi povězte, co jste ze sdělení vyrozuměli. Že nic? Vaše chyba, máte se učit řečem! Věřím, že podobně, jako vy, se tváří lidé na nádraží před výzvou: Tvůj nový online fashion store. Nebo lidé v Josefově před plakátem: „Český pohar ve speedcarvingu.“ Že zadavatel plakátu zapomněl do slova pohár naprogramovat čárku, v pořádku není. Nicméně na příkladech za prvé, za druhé a za třetí není v pořádku ještě něco. Čárku, při míře shovívavosti a při vědomí, že sami chybujeme, dovedeme prominout. Ale, odpustíme i to, že v české zemi jako Čechové jazykově neporozumíme veřejnému sdělení? Kde se ta situace vůbec vzala?


Povězme rovnou, že jde o situaci chronickou. Nečeskost češtiny vytýká svým současníkům Mistr Jan Hus (15. století) i kněz Bohuslav Balbín (17. století). 19. století jsme si oblíbili pro zápal a olbřímí práci obrozenců, kteří náš jazyk – hlavně ten ve městech – vyvedli z předsíně mrtvých. Co do zhodnocení 20. století, stojí za pokus sečíst, zdali se víc germanismů vyskytlo ve veřejném projevu v období Protektorátu, nebo v období po Sametu. Neberte to, prosím, jako provokaci, jde jen o takový nápad. Na druhou stranu, jakkoli jsme v době „věčných časů“ používali komunistickou frazeologii, azbuka se naší vnitrostátní domluvy prakticky nedotkla.

Adresně i povšechně se tvrdívá, že dobu dělají lidé a svůj jazyk rovněž. Upozornil bych, že na to nejsou lidé sami. Málo se dnes mluví o duchovním světě a o souboji duchů. Když se na svár duchů o duši přestaneme dívat jako na námět středověkých her a uznáme možnost tohoto procesu, poodhalí nám vědomí další souvislosti. Málo se mluví o jednotném jazyku, který je nutný k obnově stavby babylónské věže. Teď, prosím, nemluvím ani o angličtině, ani o jisté věži z kamení nebo ze skla, z oceli a z litého betonu. Tím jazykem je plán celosvětové jednoty, dnes bychom řekli integrace. A babylónskou věží budou titánské projekty, asi bychom je nazvali globálními výzvami. Integrace a globální výzvy, to už jsou pojmy z nového jednotného jazyka. Běžně je slyšíte v médiích. Zní to jakoby učeně, nezní to špatně a nic to o ničem nevypovídá. Za chvíli tak hovoříte také a přestáváte mít jakoukoli výpovědní hodnotu. Vaši energii k činu to nenápadně ochromí. Globální pojmy za čas plní úlohu vstupenky do médií stejně tak, jako globální témata, zakončená nějakým podnikatelským záměrem. A to už se ocitáme na staveništi proti nebi.

Nesejde na tom, kdy úlohu nositele jednotného jazyka plní angličtina, kdy němčina, anebo latina. Studentům při výuce angličtiny rád připomínám: „V 8. století se do Anglie hrnuli Dánové. Byli silní a nezadržitelní. Moudrý král Alfréd Veliký jejich postup zastavil smlouvou. Anglii si s Dány rozdělil. Po králově smrti Dánové smlouvu porušovali. V jedenáctém století dánský král Kanut ovládal úplně celou Anglii. Představte si, že by se Dánové v celé Anglii udrželi déle než oněch 20 let. Otcové poutníci by hovořili dánsky. Američtí prospektoři by mluvili dánsky. Šestina Británií kolonizovaného světa by se s úředníky dorozumívala dánsky. A já bych vás teď zkoušel z dánských slovíček… Učila by se vám lépe angličtina nebo dánština?“ „Asi by to bylo jedno,“ moudře odpovídá mládež.

Sice mi přijde nemístné, když chlapci a děvčata místo „tý brďo!“ všelijak wowkají – snad, aby raději mňaukali. Sice mi to přijde jako kouzlo nechtěného, když chce strýc vědět, „co jsou ti týnegři?“ S lehkou úklonou vyložím, že je to mládež. A požadavkem na správnou výslovnost v angličtině se z úcty ke strýci nezdržuji. To všechno může být tragikomedie nebo čistá psina, protože všeho do času…

Vraťme se ještě jednou ke studentům. Po odevzdané písemce ze slovíček jim navrhnu: „Nešlo by to přeci jenom jinak, než že světovou řeč vyhraje jazyk vítězů? Jinak, než z pohledu jednoho globalizačního střediska?“ Oni mi na to mlčí a já se ptám, jestli slyšeli slovo Esperanto. Povídám, že Esperanto je dobrovolná záležitost. Že nepatří nikomu, a právě proto by mohlo patřit všem. Ptají se, proč není Esperanto světová řeč. Proč nepíšeme test z Esperanta? Jednou mi vyprávěl odborník na staroangličtinu, jak zasedal na mezinárodní konferenci. Přetřásaly se tam i možnosti Esperanta. „A vy jste dali své děti do škol s Esperantem, nebo s angličtinou?“ ptal se zúčastněných. „S angličtinou, samozřejmě,“ odpovídali jako jeden muž. Prohlédnu si třídu s dvaceti středoškoláky a pomalu vážím odpověď: „Esperanto není světová řeč, protože ještě nejsme tak silní, abychom toužili domluvit se bez vítěze. I tady budeme potřebovat pomoc duchovního světa, aby nás všichni svatí vzali za ruce a vedli pryč od stavby století, pryč od té nebezpečné hrčky, od babylónské věže. Až potom ožijeme jiným druhem jednoty. Ne světskou uniformitou, která odporuje samotnému světu. Ožijeme vědomím souvislostí, že všechno souvisí se vším. Až v téhle jednotě neztrácíme jedinečnost.